Americká moc

Od 2. světové války až do rozpadu SSSR sdílely Spojené státy světovou dominanci se svým hlavním konkurentem v Moskvě. Přes četné lokální konflikty, ke kterým docházelo v průběhu zhruba 40 let, dávala světu jejich zhruba stejná síla geopolitickou stabilitu. Washington vydával ohromné částky a vojenskou sílu k zadržování čínsko-sovětského bloku, protože Eurasie byla pod komunistickou kontrolou.

Základním principem americké strategie v té době bylo vojenské a ekonomické zadržování. Washington nebyl schopen vojensky porazit Sovětský svaz a tato skutečnost přinutila Američany, aby vyvinuli novou strategii k jeho kontrole. Tak došlo k rozšíření vlivu USA na západ a jih Evropy, Írán a části Asie a Tichomoří. Sovětská strategie spočívala v podněcováním povstání v sousedství USA.

Když se Sovětský svaz rozpadl, rozšířil se názor, že USA se staly tak silnými, že by sotva mohly být napadeny jakoukoli jinou mocností. Je jistě pravda, že od roku 1991 existovala poprvé v historii jediná mocnost, která měla v podstatě neomezený celosvětový vojenský i ekonomický dosah. Ani římská Říše ve starověku, ani britská Říše koncem devatenáctého až počátkem dvacátého století nedosahovala toho, čím disponovaly USA.

To se však ve druhém desetiletí 20. století výrazně změnilo. USA jsou dále nesmírně silné a jsou schopny vést války na několika frontách současně, ale to není totéž, co předchozí všemocnost. Politici i analytici někdy věří, že americká moc nemá žádné omezení. Ovšem limity existují vždy a globální stát, jako jsou USA, může zůstat silný jen tím, že je pozná a respektuje.

Primární limit omezující Ameriku je stejný jako ten, který ovlivnil římské a britské říše: demografie. V Eurasii - v Asii a Evropě dohromady - jsou Američané přečísleni. Americká armáda je postavena na principu multiplikace síly: na zbraních, které mohou zničit nepřítele dříve, než ten zničí poměrně malou sílu, kterou USA nasadily. Tato strategie může být efektivní - ale existuje tolik potenciálních amerických nepřátel, že by americké útočné síly mohly být snadno ohroženy, což vytváří stav oslabení.

Rozmístění velkých amerických sil v Eurasii je tedy nereálné, kromě zvláštních případů, kdy je zapotřebí ohromující síla k získání významné bitvy (případ Iráku a Afghánistánu).

Eurasijský kontinent však také prochází hlubokými geopolitickými změnami. Při povrchním pohledu bychom mohli říci, že je pro USA snadnější zvládnout rozdělenou Eurasii, protože existuje řada regionálních mocností, které konkurují spíše jedna druhé, než monolitickou, která charakterizovala stabilnější dobu studené války.

Současná Eurasie je opravdu chaotičtější a tato nepředvídatelnost představuje výrazný zlom v tom, s čím se USA musely vypořádat v předchozích desetiletích. V předvídatelnější době studené války byla geopolitika důležitá, ale byla skrytá v demokratických a idealistických východiscích.

Moderní Eurasie se však jasně posouvá směrem k novému, obtížněji udržitelnému světovému řádu. Vezměme například nový národní bezpečnostní dokument USA, který podepsal prezident Trump. Formálně zahájil konec etických a morálních východisek v mezinárodních vztazích a oznámil návrat geopolitiky - krok založený na zkušenostech minulých generací.

Toto myšlení je dobře shrnuto v následujícím citátu z dokumentu, který uvádí zvýšené nepředvídatelnosti a konkurenci mezi různými mocnostmi v Eurasii: "Tyto soutěže vyžadují, aby Spojené státy přehodnotily politiku posledních dvou desetiletí, politiky vycházející z předpokladu, že angažovanost se svými konkurenty a jejich začlenění do mezinárodních institucí a globálního obchodu by je změnily v benigní aktéry a důvěryhodné partnery. Většinou se tento předpoklad ukázal jako nepravdivý. "

Čím více chaotická bude Eurasie, tím obtížnější bude pozice USA. Jestliže kdysi čelily pouze silnému Sovětskému svazu, nyní je to Rusko, Čína, Írán a destabilizovaný Blízký Východ.

Kromě toho se množí teroristické a kybernetické útoky zahraničních odpůrců proti USA a nutí je znovu přizpůsobovat vlastní strategii. Četné náznaky politiky USA vůči Ukrajině, Gruzii, Izraeli a Japonsku v oblasti Asie a Tichomoří ukazují, že Washington stále více chápe, že si již nemůže dovolit být přímo zapojen do řady konfliktů na celém světě, konkrétně v Eurasii. Bude to rychle vyčerpáno. Spojené státy mají proto tendenci pomalu vytvářet regionální a globální rovnováhu založenou na široké finanční a vojenské podpoře, ať už Ukrajiny a Gruzie v bývalém sovětském prostoru proti Rusku, nebo Izraele a dalších států na Středním Východě proti Íránu.

Kromě bezprostřední ruské bezpečnostní hrozby pro východní Evropu usilují Čína a Írán o změnu stávající politické rovnováhy moci ve svém bezprostředním okolí. Hospodářský vzestup Číny, spojený s vojenským rozvojem, umožňuje, aby se stala silným světovým hráčem v mezinárodní politice. Ještě důležitější je, že její strategické požadavky jsou v rozporu se strategickými požadavky USA. Peking musí zajistit získávání životně důležitých zdrojů ropy a zemního plynu, které jsou v současné době k dispozici většinou přes Malacký průliv. Ve věku americké námořní dominance je čínským imperativem přesměrovat závislost ekonomiky a přemisťovat zásobovací trasy z Malackého průlivu jinam. To je důvod, proč stojí miliardy dolarů za iniciativou "Belt and Road", která má za cíl opětovné propojení Asie a Tichomoří s Evropou prostřednictvím Ruska, Blízkého Východu, a Střední Asie. Současně rostou čínské námořní ambice, které znemožňují americkou nadvládu poblíž jejích břehů.

Vzhledem k tomu, že nadvláda oceánů je jádrem americké globální moci a čínská ekonomika je nejistá, vzájemné podezření mezi Pekingem a Washingtonem se v příštích letech a desetiletích zvýší. Z dlouhodobého hlediska je to pro USA nebezpečnější, než byla sovětská hrozba během studené války. Sověti bodovali pouze vojensky. Dnes však Čína převládá ekonomicky.

Problematický je také vzestup Íránu v posledních letech. Zeměpisná poloha země, stejně jako války v Iráku a Sýrii, přeměnily Írán na plnohodnotnou regionální mocnost s dosahem do Středozemního moře. Existují náznaky, že to není krátkodobý vývoj. Íránci úspěšně pracují na rozšíření svého vojenského vlivu podporovaného ekonomickými pobídkami.

Potenciál americké globální moci je velkým tématem, ale jedna věc je jasná: v nadcházejících letech pravděpodobně uvidíme, že Amerika bude méně zapojena do různých scén v celé Eurasii. Současně, ve srovnání se sovětským obdobím, kdy existoval pouze jeden druh nepřítele, se USA nyní potýkají s množstvím ohrožení světového řádu od mnoha konkurentů. Čína je ekonomicky a vojensky silná; Írán usiluje o vybudování společného bohatství; Rusové vyzývají Evropany. Washington nemůže vyvinout jednotnou strategii, která by neutralizovala různé druhy geopolitických konkurentů. Místo toho se USA spoléhají více na místní aktéry, aby udržely Čínu, Írán a Rusko v zálivu.