Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

neděle 14. května 2017

Rosenkavalier z časů Franze Josefa

Rosenkavalier byl muž, který předal nevěstě růži od budoucího manžela jako symbol přízně. Minimálně v opeře Der Rosenkavalier, kterou v roce 1911 napsal Richard Strauss. Celý kus je vlastně fraška s momenty k zamyšlení, libreto k ní napsal Straussův dvorní libretista Hugo von Hoffmanstahl. a díky úspěchu, se kterým se setkala, přirostla skladateli k srdci tak, že finální trio ho doprovázelo i do hrobu.

Strauss a jeho vrstevník, rival a přítel Gustav Mahler byli asi největší muzikanti přelomu 19. a 20. století. A spojoval je vzájemný respekt - Strauss uvedl poprvé Mahlerovu 3. symfonii, Mahler se mu to snažil oplatit uvedením Salome ve Vídni, kde ovšem narazil na tvrdý odpor.

poslední děkovačka Renée Fleming
Oba však sbližovala především opera. Zatímco Mahler byl hudebním ředitelem Hofoper ve Vídni, Strauss byl ve stejné době šéfdirigentem a posléze hudebním ředitelem Hofoper v Berlíně. Na rozdíl od Mahlera, který se jako skladatel proslavil svými symfoniemi, Strauss napsal také řadu úspěšných oper, které byly premiérovány v Drážďanech, a po biblickém hororu Salome (1905) a antické tragedii Electra (1907) to byl právě Růžový kavalír. Ostatně v dobách, kdy se nelétalo, byla opera základem slušného živobytí muzikantů. Mahler si třeba po pár letech u Hofoper postavil dům u korutanského Wörtersee, Strauss zase za Salome v Garmisch-Partenkirchenu na úpatí bavorských Alp.

Ale zpátky k Rosenkavalírovi. Je jím 17letý hrabě a důstojníček Oktavián, který obšťastňuje zralou kněžnu, jejíž křupanský bratranec a důstojník baron Ochs, česky vůl, je oním budoucím manželem 16leté Sophie, dcery bohatého armádního dodavatele. Zklamaná kněžna to hrdě zvládne, nechá nezralé milence jejich lásce a odkráčí s policejním komisařem, kdysi důstojníkem jejího manžela feldmaršála, momentálně v poli. To celé ovšem trvá i s přestávkami víc než 4 hodiny




Režisér Robert Carsen patří k režisérské extratřídě a kdo navštěvuje přenosy z Metropolitní opery, měl možnost vidět jeho Falstaffa. A kdo má blíž do Brna, mohl vloni vidět jeho fantastickou Káťu Kabanovou. Režisérovým krédem je: "Režiséři jsou vypravěči příběhů, já se snažím převyprávět příběh, který napsal někdo jiný. Vždy mě zajímá to, jak daný příběh zachovat, aby se z něj nestalo něco jiného. Jinak bych si napsal vlastní operu." A v tomto smyslu přistoupil i ke Kavalírovi. Aniž by změnil ducha předlohy, přesunul ji o 150 let blíže současnosti. Proč, to ví jen režisér. Možná i on je přesvědčen o tom, že návštěvník představení uvěří spíš ve zhýralost vídeňské společnosti před 1. světovou válkou než za Marie Terezie. možná předobrazu Marie Thérèse z Werdenbergu neboli Maršálky. Tak to aspoň vidí kritici, ačkoli první projevy zhýralosti situuje bible už do ráje. Já bych ovšem řekl, že o tomhle divák moc nepřemýšlí. Carsen totiž ve všech třech jednáních zinscenoval k nádherné muzice a perfektnímu zpěvu bláznivou show s převleky, skrýváním a odhalováním identity, vydíráním, střílením z kanónu, bordelovými scénami, přechodným umíráním a výslechy, při které na tyto starosti rozhodně není čas. Naopak v prvním a třetím jednání tento mumraj přechází k až sentimentálním scénám naplněným citem a melancholií zralé a milencem opouštěné maršálky, která nakonec setřese smutek, sbalí dalšího mladíka a pubertě sotva odrostlé Oktaviana a Sophie zanechá jejich bezelstné lásce. A tady jsou myšlenky na zhýralost víceméně bezdůvodné.

Carsen měl ovšem štěstí, že mu divadlo nabídlo sestavu vynikajících interpretů. Maršálku Renée Fleming, která spolu se Susan Graham vládla 11 let předcházející inscenaci opery v MET i jinde, a se kterou koncem loňského roku nastudoval tuto inscenaci v londýnské Royal Opera House. Elinu Garanča, světovou mezzosopranistku, která je ve svých 40 letech na vrcholu kariéry, jako Oktaviána. Skvělou Erin Morley, odchovankyni MET, pro roli Sophie, fantastického komediálního herce a neméně dobrého rakouského basistu Günthera Groissböcka jako Ochse a americkou tenorovou star Matthew Polenzaniho jako italského tenora. Ti všichni dokázali přetavit režisérův záměr v živé představení, o jehož kvalitě vypovídá i to, že přes více než 4 hodiny mezi začátkem a koncem jsem neusínal.


Vyvrcholení nastalo svým způsobem až když spadla opona. Nejen že skončila letošní série Kavalírů, ale bylo to poslední operní představení 58leté Renée Fleming v Metropolitní opeře a opeře vůbec. Křik, potlesk, lístky z programu padající jako sníh na jeviště. Hvězda opustila prkna opery v perfektní formě. Někteří vševědoucí kritici opět spekulují o tom, že naposled to spíš nebylo, i když na druhou stranu se univerzální umělkyně v uplynulém týdnu rozloučila dopisy s vybranými kolegy, orchestrem i sborem a navíc recitály či podobné akce jsou nejen méně náročné, ale také lukrativnější.

Ale jako poslední se děkovala Elina Garanča, což možná symbolizovalo kontinuitu, neboť ta má před sebou ještě spoustu let jevištní slávy. Podle mne to bylo jedno z nejpůsobivějších představení posledních let, které jako 109. přenos uzavřelo jedenáctou sezónu živých přenosů Metropolitan Opera Live in HD.


Richard Strauss
Der Rosenkavalier (Růžový kavalír)
Metropolitní opera New York
sobota 13. dubna 2017, 18.30
přímý přenos v rámci projektu Live in HD

Dirigent                                     Sebastian Weigle
Režie                                         Robert Carsen
Scéna                                        Paul Steinberg
Kostýmy                                   Brigitte Reiffenstuel
Světelný design                        Robert Carsen a Peter van Praet
Průvodci přenosem                 Peter Gelb a Matthew Polenzani

Zpěváci:
Octavian                                          Elina Garanca
Herr von Faninal                             Markus Brück
Sophie                                             Erin Morley
Die Feldmarschallin                         Renée Fleming
Der Baron Ochs auf Lerchenau      Günther Groissböck
Ein Sänger                                      Matthew Polenzani

Žádné komentáře:

Okomentovat