Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

středa 10. května 2017

To nej z Brahmse

BBC Music Magazine publikoval počátkem dubna výběr nejlepších skladeb Johannesa Brahmse, které ve svých oborech vybírali významní brahmsovští interpreti. Nejsem si jist, zda lze takovýmto způsobem mluvit o něčem, co promlouvá k posluchači tak specifickým, jako je hudba. Přesto stojí za to si ona slova přečíst.

1. Die Mainacht


Píseň Die Mainacht vypráví o měsíci, který vychází v květnové noci. Barvy a světla, které se od měsíce odráží, vyvolávají nejrůznější emoce. Takže je to všechno o schopnosti měsíce připomínat někoho, koho jste ztratil. Moc se mi to líbí, je to dojemné, velmi to oslovuje. Počáteční jednoduchá melodie se postupně mění v dramatickou, navozující skličující náladu. Na pouhých 4 stránkách je obsaženo tolik Brahmsových rysů, které mne zaujmou vždy, když ji zpívám. Ale nesnaží se být intelektuální; je velmi otevřená, čestná a jasná. Pokaždé, když ji pročítám, se mne dotkne.

Juliane Banse, sopran


2. Klavírní kvartet č. 2, Op. 26


Kvartet je kombinací klavírního koncertu a komorní hudby s jednou z nejkrásnějších pomalých vět. Můžete v něm cítit skladatelovo mládí a v pomalé větě jeho láskyplnost. Je v ní fráze, kde hrají společně housle a cello, která jako by přicházela přímo z nebe. Já rád hraji v první části koncertu sonátu č. 1 a po ní tento kvartet. Tak si můžete udělat představu o tom, co všechno může být Brahms. Hrát Brahmsovu komorní hudbu je jako koupat se ve vonných silicích. Máte pocit, že jste někoho velmi srdečně objali.

Renaud Capuçon, violinist

(pozn.: Brahms napsal 2. kvartet ve 28 letech, je dlouhý cca 50 minut a v porovnání s 1. kvartetem, který má atmosféru hrdinskou až tragickou, je vnímán jako pastorální)


3. Symfonie č. 1


Majestátnost a tajemnost čtvrté věty 1. symfonie pro mne zůstává dokladem velkého mistrovství skladatelova. Temnota, komplexnost a až mystický začátek věty se rozvíjí do velké chorálu podobné melodie v dur. Je tak měkká ve srovnání s ohromným chorálem v Beethovenově deváté. Beethoven byl v Brahmsově životě velká otcovská postava, ale přesto jen příklad. Mladý skladatel dokázal vybudovat svůj vlastní vesmír. Když nastoupí melodie, je to jako kdyby po temném úvodu náhle vysvitlo slunce. Ještě chci zmínit hornovou melodii blízko začátku, která je přímo alpská a pro mne je to zvukový zázrak.

Riccardo Chailly, conductor


4. Klarinetový kvintet h moll, op. 115


Pro mne klarinetový kvintet dokládá všechny pocity spojené s Brahmsem; je jako jeho životní příběh. Od první do poslední fráze je tam tolik očekávání. Bere vás na tu dlouhou cestu a když dospějete k poslednímu akordu. cítíte, že jste dospěli na konec. Skutečně se to dotýká mého srdce, protože ještě než jsem začal hrát na klarinet, byla to první věc, kterou jsem slyšel na LP. Dodnes si dokážu vybavit, jak jsem jako malý kluk zíral nahoru do vesmíru poslechu této neuvěřitelné hudby. Houslový part je úžasný – tak dobře řemeslně udělaný a  promyšlený, a klarinetový part je stejně geniální. Když se to všechno dá dohromady, vznikne geniální dílo.

Michael Collins, clarinet


5. Sonáta pro klavír č. 3 f moll op. 5


Klavírní sonáta f moll je velmi výrazná mladistvým nadšením a zručností a klavíristickým mistrovstvím. Ale ukazuje také na něco velmi apokalyptického ke konci jeho života. V mnoha ohledech je to docela Wagnerian, i když byl vnímán obráceně. Sonáta sama vychází z tradice okouzlující hudby konce 19. století, ale ve druhé větě je něco, co mi velmi připomíná Wagnera. Myslím, že to je ten neuvěřitelný kaleidoskop nálad, atmosféry a schopností. A jako u řady Brahmsových skladeb pro klavír je to něco jako spirálová pružina. Je toho hodně, co je připraveno k výbuchu.

Barry Douglas, klavírista


6. Písně lásky, Op. 52


The Liebeslieder Waltzes, Op. 52 jsou mé vůbec nejoblíbenější Brahmsovy skladby. Je to Brahms neovlivněný akademickými konvencemi nebo omezeními. Je naprosto přirozený. Je to nejvzácnější, lyrická a úsměvná série chorálních valčíků, jaké si můžete představit. Poprvé jsem je slyšel na nahrávce, mé učitelky Nadi Boulangerové a jejího hvězdného žáka Dinu Lipatti. I když nebyla velkým fanouškem Brahmse, její hraní s Lipattim obsahuje všechny potřebné složky virtuozity a okouzlení - je prostě nádherná. Hrát je znamená také tu největší zábavu. Když je hrajeme s Monteverdiho sborem, všichni se usmívají.

Sir John Eliot Gardiner, conductor


7. Trio Es dur pro lesní roh, housle a klavír op. 40


Hornové trio je pravděpodobně ta nejkrásnější skladba, která kdy byla pro lesní roh napsána. A to ve smyslu kvality hudby. Brahms přirozeně chápal, co dělá z rohu roh. Lépe než jakýkoli jiný skladatel před ním i po něm věděl, jak zdůraznit lyrické polohy nástroje. Pomalá věta je pozoruhodná: obsažná, až ledově klidná, ale jen do okamžiku obrovského vzplanutí v jejích posledních řádcích, kde se objeví nesmírné utrpení, které pak opět zmizí. Je to mimořádné.

David Pyatt, první hornista London Philharmonic Orchestra


8. Houslová sonáta No. 3


Hrál jsem mnoho Brahmsových skladeb pro klavír, ale dílo, které jsem si nejvíc oblíbil je houslová sonáta č. 3. Proč? Když se zamilujeme, nedá se to vysvětlit. Ale vzpomínám si, kde jsem ji slyšel poprvé - dokonce ani ne celou, protože jsem na koncert přišel pozdě. Nebylo mi ještě ani 13 a Vladimir Spivakov tuto skladbu přednesl v arménském Jerevanu. Něco zasáhlo mé srdce, když jsem ji poslouchal, a já se do ní zamiloval po zbytek života..

Jevgenij Kissin, klavírista


9. Violoncellová sonáta č. 2 in F major


Brahmsova cellová sonáta F dur je jedním z prvních Brahmsových kusů, se kterými jsem se jako kluk potýkal. Je tak symfonická a dynamická a heroická a dojemná… Pomalá věta je jednou z Brahmsových nejkrásnějších. Její stavba je jednoduchá, ale tvoří neuvěřitelný svět zvuků, Hluboké tóny hraje levá ruka pianisty a cello zpívá ve své hlavní oblasti na A struně a pizzicato. Klavírní part je nesmírně virtuózní a plný barev, ale udržuje cello ve správné části jeho rozsahu, takže má možnost se prosadit. Celá skladba je neuvěřitelně nápaditá a odvážně moderní.

Paul Watkins, violoncellista Emerson String Quartet a hudební ředitel English Chamber Orchetra


10. Violová sonáta č. 2


Violová sonáta Op. 120 No. 2 v Es dur byla původně napsána jako klarinetová, ale Brahms později provedl některé menší změny, aby bylo možné ji hrát i na violu. Oba nástroje mají prakticky stejný rozsah a pouze v technice hraní jsou velmi rozdílné. Poslední věta druhé sonáty je variační a je myslím dokonalým příkladem směsi krásy a decentní složitosti. Je to pozdní Brahms, co na skladbě miluji - ta nálada, pomalost a šíře prostoru mezi tóny. Virtuozita zde nemá vůbec žádný prostor a to je to, co mám na této sonátě ráda.

Tabea Zimmermann, houslistka

Žádné komentáře:

Okomentovat