Dvořák skoro tropický

Je to pár dní, co jsem měl zvláštní hudební zážitek. Ve žhavý srpnový večer jsem šel v Boloňi po Verdiho náměstí a z dokořán otevřených dveří malého sálu Teatro Comunale v přízemí se linula hudba. V sobotu 10. září jsem navštívil komorní koncert v Anežském klášteře v Praze, bylo horko a dveře byly rovněž dokořán otevřené. Jediný rozdíl spočíval v tom, že tentokrát jsem byl uvnitř. Vlastně ne jediný. Prostora, ve které se koncert konal, patří k tomu historicky i architektonicky nejvzácnějšímu v Praze. Je to loď bývalého kostela sv. Františka vysvěceného roku 1234.

Šlo o třetí ze čtyř koncertů komorní řady festivalu Dvořákova Praha a na programu byly dvě skladby Antonína Dvořáka: Klavírní kvartet op. 87 a Klavírní kvintet op. 81.

Závěr přídavku koncertu v Anežském klášteře v sobotu 10. září 2016

Kurátor komorní řady Daniel Hope je mimořádně charismatická, suverénní a komunikativní osobnost a přivedl s sebou další dva skvělé muzikanty - violistu Paula Neubauera a violoncellistku Josephine Knight. Ten první byl historicky nejmladším violistou New York Philharmony, když byl ve 21 letech přijat jako první hráč skupiny, Knight je stejně jako Hope profesorem Royal Academy of Music v Londýně. A Hope se také s radostí ujal mikrofonu, když k tomu byla příležitost, ostatně v neděli vysílal WDR další díl jeho každonedělního dvouhodinového pořadu o hudbě. A klavírní part hrál kurátor minulého ročníku Dvořákovy Prahy Ivo Kahánek, ke kterému se z české strany jako druhý houslista připojil primarius Bennewitzova kvarteta Jakub Fišer.

Pokud jde o samotné skladby, obě jsou zralá autorova díla, které vznikly v letech 1887-9, kdy už měl za sebou první velké úspěchy v Anglii. Mně bližší je kvintet, který patří k tomu nejlepšímu, co Dvořák napsal. Hra byla bez pro mne zjevných vad a atmosféra koncertu byla především díky Hopemu uvolněná a radostná, čemuž odpovídala i reakce publika.

A když jsem odcházel, nad kostelem svatého Haštala visel měsíc, lidé v tom stále ještě hodně teplém večeru postávali se sklenicemi na ulicích a z hospod cestou se rozléhaly hlasy a hudba. Škoda, že nejsem piják, říkal jsem si. Zaplať pánbůh, že nejsem, blesklo mi hlavou vzápětí.