Celebrantův Dyk

V roce 1971 napsal Leonard Bernstein na žádost vdovy po zavražděném prezidentovi Spojených států Johnu F. Kennedym mši. Byla to doba, v níž vrcholil vietnamský konflikt západu s komunistickým světem, kdy Amerikou, která nesla plnou tíži tohoto konfliktu, otřásalo mírové hnutí. Bernstein byl demokrat, ale výrazně levicově profilovaný, jemuž bylo toto hnutí blízké. A tak celou "mši" prezentoval jako ozvěnu tohoto hnutí. Reakce na premiéru, která se odehrála 8. září 1971 v rámci oslav otevření Kennedyho centra ve Washingtonu, byla rozporuplná. Od absolutního ztotožnění až po konstatování, že dílo je „nepůvodní a pozérský žvást“ s „prostoduchým, okázalým, a banálním“ libretem. Postupem času ztratila Mše svůj provokující osten a byla dokonce na žádost papeže Jana Pavla II. předvedena ve Vatikánu.

Mše v původní verzi má přes 200 účinkujících a vznikala 3 roky. Zřejmě po hudební stránce byla autorovi jasnější, přičemž je to mix žánrů od dechovky přes jazz až po klasiku. Avšak propojovací text, který dává tomu všemu jakýsi logický rámec, vázl a ke spolupráci byl na poslední chvíli přizván začínající muzikálový autor Stephen Schwartz, který se později stal jedním z nejúspěšnějších tvůrců muzikálů vůbec se třemi Oscary.

Jak již bylo řečeno, významnou roli hrály v době vzniku aktuální především levicové ideje, které jsou přitažlivé zvláště pro mladé lidi na jedné straně sociálně citlivé a ambiciózní, na straně druhé s malou životní zkušeností. Tato situace má mnoho výstižných literárních charakteristik, jako třeba: "Mladí konzervativci jsou hlupáci, staří revolucionáři pitomci." (Georges Clemenceau). Ve 20. století to bylo okouzlení mladých intelektuálů komunismem, které mělo pokračování právě v protiválečném hnutí v USA a pařížské "revoluci" 1968 nebo v antiglobalizačním hnutí 90. let. Je ovšem fakt, že mnozí z těch, kdo se onoho revolučního nádechu nevzdali, se v Evropě stali významnými politiky, jejichž postoje páchnou falší a dnes jsou nezřídka nakloněni ruské zahraniční politice. Staří revolucionáři.

Pokud se vrátím ke "Mši", i když v Česku byla poprvé provedena v roce 1997 a potom ještě několikrát, současný projekt režírovaný bratry Cabany je evidentně nejúspěšnější. Bezpochyby jde o nesmírně dynamické provedení, kde je z hudebního hlediska akcentovaná především jeho "popová" část, s až hypertofovanou akcí a pohybem, které podle mne u běžného diváka odsouvají myšlenky z libreta a možná jakékoli myšlenky hodně do pozadí. V opeře se tomu říká režisérské pojetí. Přestože sbory jsou plné skvělých mladých zpěváků a herců, zcela klíčovou roli a zásluhu na úspěchu má Vojtěch Dyk. Ten je dnes dostatečně známý, aby při chytře provedené marketingové kampani naplnil 10 sálů po celé republice. navíc však jeho pěvecký i herecký projev přesahuje ostatní vystupující, takže jde o úspěch oprávněný.

Měl-li bych svůj pocit z představení shrnout, jde o perfektně provedený a myšlenkově sterilní Dykův kasaštyk.