Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 26. září 2016

Středoasijská časovaná bomba?

Možná o něco dříve, ale nejpozději 2. září zemřel prezident Uzbekistánu Islam Karimov, který za léta v čele země - začal v roce 1989 jako první tajemník komunistické strany Uzbekistánu - nahromadil obrovskou moc a také četné zdravotní defekty. Poslední zřejmě vyvolal banket na oslavu uzbeckých olympioniků, kde se prezident nedržel nijak zpátky, což se mu stalo osudným. Jinak ovšem to byl zdatný zahraničněpolitický šíbr, který dokázal úspěšně lavírovat mezi USA a Ruskem. Pro mnohé to však byl především člověk, který v roce 2005 rozstřílel vzpouru v Andižanu. Tam jednal jako tvrdý, omezený a hloupý azijský diktátor. Ale jak ukázala zkušenost Angličanů u sudánského Omdurmanu, v některých případech jmenovitě jde-li o fanatické islamisty, lze pouze střílet.

Nicméně pokroková mezinárodní veřejnost ho za Andižan odsoudila. Tvrdila, že jen říká, že to byli islamisté. Ale opravdu nebyli? A vůbec nikdo se nezamyslel nad tím, že kdyby je Karimov u Amidžanu nerozstřílel, v Uzbekistánu by dnes bylo přesně to co v Sýrii. Migranti by prchali do Ruska se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

Ve zdánlivě spících asijských zemích, stejně jako v těch blízkovýchodních, je socialismus nahražován islamismem. První vlna této islamizace přišla po krachu SSSR v roce 1991 a následujících letech. Například v Somálsku, kde Siad Barré budoval socialismus, začala výstavba šariátu v podobě různých islámistických uskupení. V Alžíru, kde se do té doby také budoval socialismus, a dokonce i proti Francouzům se bojovalo pod jeho znamením, začaly působit extremistické islámistické skupiny včetně Islámské armády, která zlikvidovala 100 000 alžírských muslimů za to, že nevěřili v islám  žádoucím způsobem. Přitom progresivní mezinárodní společnost na to všechno hleděla velmi zmateně a o Alžíru buď nepsala vůbec, nebo tvrdila, že prokletá světská vláda (tedy diktatura) jen pomlouvá opozici, aby se jí s ní snáze bojovalo. A možná že vláda sama vraždí proto, aby to mohla svést na nevinné islamisty.

Tato islamizace neovlivnila pouze zavedené diktátorské režimy jako Egypt, Sýrii nebo Libyi. Ty ovlivnilo až arabské jaro, kdy sice padly, ale na jejich místo přišly nebo přichází režimy ještě obludnější.

Neni k smíchu, že konec SSSR nepřinesl ani jedné ze středoasijských postsovětských republik ani svobodu, ani rozkvět. Přinesl jim diktatury, které co se odpornosti týče jsou nesrovnatelné dokonce i s tím, co se dnes děje v Rusku. Při vší ohavnosti sovětského režimu se v této oblasti žilo lépe, a dokonce svobodněji. A úroveň vzdělání nebo práva žen byly rovněž nesrovnatelná. Po smrti Karimova, resp. onoho pokolení postsovětských diktátorů, kteří se dostali k moci ve střední Asii, v ní možná proběhne třetí vlna islamizace, kdy bývalé sovětské republiky jako Uzbekistán a Tádžikistán budou přecházet od světských postsovětských diktatur k tomu, čeho jsme dnes svědky v Íránu nebo Afghánistánu.

Jistě je možno říct, že vším je vinen Karimov. Že měl všechno dělat tak, aby svůj národ naučil svobodě, aby země vzkvétala a tento rozkvět se stal účinnou překážkou islámizmu. Ale skutečnost je taková, že jedinou skutečnou překážkou islámizmu v Azii a na Blízkém Východě za posledních několik století byla kolonizace západní civilizací. Dokonce v tak zvrácené podobě, jakou byla kolonizace sovětská.

Východní diktatura přitom není překážkou islámizmu, a to ani ve strategické perspektivě, protože v podstatě je formou islamizmu. Ukázalo se to třeba na příkladu Kaddáfí a také Assada v Sýrii, kteří se ještě před pádem jejich režimů (pravda, Assád ještě nepadl) je začali měnit ze světských na zahrávající si s islámem. A nástupce Karimova si s velkou pravděpodobností bude také zahrávat s islamisty, neboť v zemi existuje velké nebezpečí strategické občanské války podobné té syrské. To neznamená, že válka se rozhoří zítra, ale může k tomu dojít během 10-20 let. A toto nebezpečí není důsledkem Karimovovy diktatury. Je to důsledek geopolitických tendencí v této oblasti světa a toho, že západní civilizace se vzdala kolonizační role, břemene bílého člověka.


Taková tendence a válka se může rozšířit i na jiné republiky Střední Asie včetně Kazachstánu. A to by byla skutečná tragedie, protože všichni tito běženci půjdou do bývalé metropole, do Ruska. Problémy Německa by potom zbledly. Tím spíš, že na cestě asijských migrantů do Ruska nejsou žádné překážky. Putinova vláda tuto situaci přesto akceptuje, protože migranti představují nevysychající zdroj laciných otroků pro nejrůznější stavby. Navíc pokud dostanou ruské občanství, jsou závislí na státu a hlasují jak je třeba.

A to je jeden z důvodů, proč Rusko nemůže zavést pro styk se zeměmi Střední Asie víza. A jestli to začne vřít... Představte si třeba, že to začne v Kazachstánu. To by byla vůbec pohroma, protože jeho sever je osídlen Rusy a Putinovi nebo tomu, kdo bude v Rusku vládnout po něm, by nastalo velmi nepříjemné dilema. Ne to, které vzniká nyní v souvislosti s ochranou LLR a DLR před ukrajinskými fašisty. Protože bojovat proti americkým fašistům na území DLR je příjemné a snadné.

A představte si Kazachstán. Desítky tisíc ruských občanů budou zavražděny pod černou vlajkou džihádu a vyvstane otázka: buď nedělat nic a čekat až nastane skutečná genocida, nebo tam poslat armádu a od těch milých a vítaných gastarbeiterů se dočkat ne rvaček na hřbitově, ale teroru po celé zemi. Jak potom dělat takové válce propagandu v televizi? A co když se to najednou dotkne Kadyrova?

Evropa má problém, který se jmenuje Blízký Východ. A spočívá v tom, že dva břehy Středozemního moře jsou ve skutečnosti celek. Že tento jediný kulturní prostor byl společný už v dobách Římské říše. A v souladu s tím se tam od doby, kdy byl rozdělen, děly nedobré věci. A dnes se znovu stalo společným (jediným) v tom smyslu, že Blízký Východ běží ve formě utečenců na území Evropy.

Rusko má stejný potenciální problém, který se nazývá Střední Asie. Spočívá v tom, že Rusko a Střední Asie, to je v jistém smyslu také jeden celek a když tam začne požár, všichni budou utíkat do Ruska. Zabránit tomu dnešní Rusko není schopno. Jeho vládci jsou soustředěni na to, ukázat USA zač je toho loket, ale tahle asijská jaderná bomba je nezajímá.

Existuje jediná země, která je schopna to odvrátit, a to Čína. A ta dělá v posledních letech všechno pro to, aby svůj civilizační vliv rozšířila i na tuto oblast. Všechny ty projekty jako Velká hedvábná cesta ve skutečnosti sledují především tento hlavní geopolitický cíl. A tím není ani tak kolonizace oblasti Čínou, jako spíš snaha o odvrácení islámistického výbuchu v ní a zabránění jeho přeměny ve druhý Blízký Východ. Protože jestli vzplane tato oblast, bouře nevyhnutelně zasáhne i sousedící muslimskou autonomní oblast Sin-ťiang zaujímající 17 % čínského území.

[1] Masakr v Andižanu je největší vládou nařízený masakr 21. století, který se odehrál 13. května 2005 v Uzbekistánu ve městě Andižan jako reakce na povstání ze dne 12. května.

Volně podle Julia Latynina.

Žádné komentáře:

Okomentovat