Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

neděle 4. září 2016

Itálie 2016 - 4. Ještě jednou Salcburk

Itálie 2016


4. Ještě jednou Salcburk

Vydržel bych v tomhle kraji odpoután od starostí mnohem déle, ale čas našeho pobytu je vymezen a tak nezbylo než vyrazit v sobotu na zpáteční cestu. Poučeni katastrofální zácpou před týdnem jsme neváhali, krátce po východu slunce jsme zamávali vinicím, olivovým sadům a hradu naproti a v sedm hodiny ráno se vydali do údolí. Všechno šlo hladce, spojka držela, dolů se jelo podstatně lépe než nahoru, ale ze stavu cesty bylo vidět, že nejen já jsem měl při jízdě nahoru problémy. Pro příště, bude-li jaké, vím, že to chce jedničku a lehounkou nohou držet motor v otáčkách. Ještě lepší by ovšem bylo silné SUV s širokými gumami a automatickou převodovkou. Ale stejně, jak se mají třeba jen dva lidé dohodnout, když i jeden vidí takovou cestu pokaždé úplně jinak.

DEN 1. BUJA
Silnice v toskánských kopcích byly po ránu skoro prázdné, stejně tak stará dálnice Siena - Florencie i nová do Boloně. Tam jsme však neuhnuli na Modenu a dál až do Brenneru, ale jeli rovně směr Padova a na Villach. Protože Ferrara, po Boloni druhé největší město regionu Emilia Romagna, je při cestě a navíc její renesanční centrum je jednou z 51 italských památek zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO (Česko jich má 12), odbočili jsme z dálnice k ní. Problém byl stejný jako v jiných italských městech - ZTL a parkování. Nakonec jsme po dvojím objetí centra šťastně našli poněkud utajené hlavní městské parkoviště, odrazili finanční nároky samozvaného organizátora parkování, zakroutili hlavou nad siestou drženou zřízenci toalet (možná na ni mají zákonný nárok) a vydali se za pamětihodnostmi.

radnice ve Ferrarě
Girolamo Savonarola, ferrarský rodák
ferrarský hrad rodiny d´Este
ferrarské katedrála sv. Jiří z roku 1135, pohled z boku (průčelí je zakryto lešením)
Ve městě jsme pobyli pár hodin, zažili svatbu na radnici, staré muže u kavárenského stolku, kteří bezpochyby mají náplasti na všechny neduhy světa, ale nikdo je neposlouchá, roztomile cupitající pánskou slečinku na námluvách, dětičky vískající na nádvoří hradu, komisní servírku v kavárně na náměstí i nepravděpodobně pozitivní pokladní v samoobsluze, doplnili zásoby tekutin a vydali se na další cestu. A ještě cítím potřebu připomenout plakát zvoucí na oslavu židovské knihy za týden. Kolem se míhaly ukazatele nabízející známá místa jako Benátky, Treviso a Conegliano, kterými nás ještě před pár lety svým osobitým způsobem provázel a s nimi seznamoval devadesátiletý pan profesor Dvořák. To poslední jmenované místo, vzdálené od dálnice asi 30 kilometrů, už se nachází v podhůří Bellunských Alp, oblasti, kde vzniká další vinařská specialita Itálie - šumivé (spumante) a perlivé (frizzante) bílé víno Prosecco. Tedy kromě toho, že se tam před 500 lety narodil velký renesanční malíř Cima da Conegliano.

Někdy po čtvrté jsme zase sjeli z dálnice a po 430 km dojeli sympatickou krajinou do obce Buja, resp. její části Caleja, severně od Udine. To místo je zvláštní tím, že na rozdíl od téměř celé Itálie tam nejsou k vidění staré domy. Všimli jste si někdy, jak se ty nové nedokážou vyrovnat se špínou a nepořádkem, který je u těch starých, zlidštěných dušemi generací, skoro malebný? Až když jsem došel k radnici, pochopil jsem, proč je tam všechno nové. Do dvou velikých kamenných desek jsou vytesána jména téměř 50 obětí zemětřesení, které 6. května 1976 postihlo region Friulsko v nejsevernější části Itálie. Celkem tehdy zemřelo 989 osob.

opravený chrám v Buje
 Velkorysý program státní pomoci umožnil obnovu oblasti. Je pravda, že střed obce je díky tomu trochu vikslajvantově neosobní, ale slušný hotel s klimatizací a snídaní byl poloprázdný a přišel relativně lacino. Co kdyby se země zase třásla. Ostatně dole u Říma se pohnula minulý týden s podobně tragickými následky. Ono se řekne "Bella Italia", ale zemětřesení už tady bylo skoro všude.

DEN 2. SALCBURK
Stalo se, že jsme se dostali o letošních prázdninách potřetí do Salcburku. A to takhle. V neděli ráno jsme po snídani vyrazili z Buje a pár kilometrů odtud se vrátili na dálnici A23 nebo E55 chcete-li, italsky ovšem daleko romantičtěji znějící Autostrada Alpe-Adria. Před vjezdem na ní nabíral síly houf spořivých, upocených a pomačkaných cestovatelů, kteří vyrazili někdy večer od moře. Cesta se po pár kilometrech začala zvedat, silnice se několikrát přehoupla přes široká kamenitá koryta polosuchých řek, které se při jarním tání mění v divoké veletoky, a po asi 100 kilometrech, z toho mnoha v tunelech, jsme dorazili do místa, kde se Autostrada Alpe-Adria mění v poněkud sucharské Süd Autobahn, italština v němčinu, jen kopce zůstaly stejné, a byli jsme v Rakousku. To sice zavedlo systém dálničních známek, ale alespoň jedno mýto si o pár kilometrů dál neodpustilo. Tedy jedno, ono celkem je jich pěkná řádka. A zase tunely, avšak vesměs o poznání luxusnější než ty italské. Když se v Eben im Polgau sjede z dálnice vedoucí přímo do Salcburku, přes typické lyžařské obce Sankt Martin am Tennengebirge či Annaberg im Lammertal a Russbach, které jsou poněkud upravenější a přátelštější než Špindl nebo Pec, se po 50 km dojede k přívětivě chladivému Halstattersee. Tady se asi před 2500 let koupal už člověk halštattský. Jaképak asi byly v té době módní plavky?


Na kopci Salzberg o 500 metrů výše je vstup do solného dolu, prý prvního na světě, a protože sůl je nad zlato, čas od času si salzburský kníže - arcibiskup o oblast zaválčil s Habsburky. Dnes přináší zisk provozovatelům lanovky na kopec, organizátorům prohlídek dolu a majitelům restaurace.

Otužilejší nátury se dole v jezeře koupaly, odér bezplatného záchodku vyvolával vzpomínku na venkovské hospody z krajiny dětství a každou chvíli údolím rachotily motory všudypřítomných Harleyů a BMW. Kde se tam vzal český autobus, ví Bůh.

O slabých 20 km dál leží na řece Ischl solné lázeňské městečko Bad Ischl, kde roku 1853 koupila maminka císaře Franze Josefa I. synkovi rekreační vilu jako svatební dar. Později tam začal jezdit vlak a mnohem později - v roce 1914 - odtud stařičký mocnář vyhlásil válku Srbsku a provolal "K mým národům", aby jim v závěru sdělil: "A důvěřuji ve Všemohoucího, že Mým zbraním dopřeje vítězství." Za týden můj dědeček a jeho dva bratři rukovali. Všemohoucí však císaři nedopřál se dožít porážky a mocnářství skončilo špatně, ale vilu Habsburkové drží dodnes. Po cisařově ženě Sissy je dnes pojmenována kavárna-restaurace-bar a park, po jeho cukráři Zaunerovi vyhlášená cukrárna, ale nejslavnější je skladatel Franz Lehár, který tam má vilu, pomník, biograf a operetní festival. A u mostku přes Ischl je cedule, že ho postavila na počest mocnáře spořitelna.

Zaunerova cukrárna, Pfarrgasse
Lehárova vila v Bad Ischl
... a Sissy bar
A pak se kolem jezer Wolfgangsee a Fuschlsee, která jsou v posledním a pořádně horkém srpnovém víkendu obležena lidmi a auty, sjíždí k Salzburku a za slabou hodinu se nenápadně vjede do rozpáleného města Mozartova, Karajanova a Salzburger Festspiele. Jak vleze člověk do hotelu, je mu jasné, že Rakousku je "doma". Postarší recepční má krásné drnčivé "r", k snídani je linecký koláč a Mozart, jehož noty a portréty zdobí stěny jídelny, je konec konců také náš člověk. V čem nás ještě nedohnali je skutečnost, že parkování stojí pro návštěvníky večerního představení Salzburger Festspiele 6 € za 8 hodin, zatímco v Rudolfinu je to skoro sedm za 3 hodiny. "Přísnost na chudý lidi musí bejt, kdyby na sůl nebylo!", řekl by Švejk Josef.

Poslední víkend salcburského festivalu uzavíral koncert Berlínských filharmoniků v čele s jejich šéfem Simonem Rattlem v Grosses Festspielhaus. Koncert byl ovšem reprízou pátečního zahájení sezóny v Berlíně, které bylo přenášeno do mnoha kin v Evropě, například v Hodoníně a k dispozici je i na Digital Concert Hall. Jako appetizer předvedla skupina 15 hudebníků skladbu Pierra Bouleze Éclat z roku 1965. Už z ní byla zřetelná hlavní zbraň tělesa. Je to totiž soubor vynikajících muzikantů, z nichž skoro každý má kvality nadprůměrného sólisty. Což potvrzuje třeba několikaleté působení hornisty Radka Baboráka nebo hobojisty Viléma Veverky. S nimi pak dirigent s invencí a autoritou sira Simona Rattlea dokáže vytvořit posluchačský zážitek i ze skladby, která při horším obsazení by byla... řekněme poněkud nudná.

O to víc to platí při provedení kompozice takového kalibru, jakou je Mahlerova 7. symfonie. Je až neuvěřitelné, co dirigent dokázal najít pod povrchem skladby, která v jeho pojetí vyzněla zcela jinak než všechna podání, která jsem dosud slyšel. Hudba byla nesmírně barevná a bohatá, měl jsem pocit že orchestr se vlní jako zlato na Klimtových obrazech, a dynamikou vůbec nepřipomínala ony obrovské kontrasty, které činí malé Rudolfinum pro prezentaci některých Mahlerových opusů téměř nepoužitelným. Trochu to připomínalo kouzla saxofonistů. kteří ve 40. letech minulého století úplně změnili pojetí jazzové hudby. Na druhé straně toto bohatství zvuku, které teklo jako řeka, jakoby ubíralo na naléhavosti velkých romantických ploch. Prostě bylo to krásné a nezvyklé. Ovšem výroky kritiků o tom, že právě toto je to pravé ořechové, že Mahler se tím vysmál 19. století a předpověděl tragédie století dvacátého mi připadají poněkud exaltované ne-li hloupé.


A abych nevypadal jako nevzdělanec tak dodávám, že Sedmou se Simon Rattle v roce 1999 kvalifikoval na pozici šéfa filharmoniků a společně ji hráli i v roce 2011 v rámci Mahlerova (1860-1911) cyklu a roku. A ještě něco. V tomto prostředí se vždy objeví cosi nestandardního, co ne každý musí skousnout. Tady to byla mladá vysoká a štíhlá černoška se zrzavými vlasy v dirndlu. Nikdo na ni nehulákal, aby táhla do Afriky na palmu, což je po kýblech splašků, které jsou rozlévány v Česku, zjištění veskrze pozitivní.

DEN 3. PRAHA
A pak už zbývalo jen dojet do hotelu, vyspat se, posnídat, dojet do Prahy a učinit tak konec letnímu snění. Ale stejně jako skončila má cesta, skončilo i jásavé léto. Ráno v Salcburku lilo jako z konve. Přesně podle pranostiky, která ke dni 29. srpna říká: "Stětí svatého Jana, přestávají již parna."

Cestou jsme projížděli okrajové části Lince a i když jsme tam tentokrát nestavěli, procházel jsem ho před měsícem a všiml si jedné charakteristické zvláštnosti. V Itálii, Rakousku i Česku jsou k vidění desky se seznamy obětí nejrůznějších válek. Všechny konstatují, že naši chrabří hoši zvítězili a přinesli nám svobodu. A to nám ještě chybí Maďarsko a Srbsko.

Stadtpfarrkirche v Linci je pamětními deskami přímo obložen
Navzájem se to sice vylučuje, ale vypovídá to o houževnatosti a někdy také tuposti nacionalismu. Snad se jednou objeví postava, která silou své osobnosti dokáže přesvědčit i středovýchodní Evropu o tom, že pouze když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří.

A ještě něco, když jsem projížděl Českými Budějovicemi, chtělo se mi a nejen chtělo klít, neboť průtah trasy evropské mezinárodní silnici E55 vedoucí ze Švédska do Řecka krajským městem je zvrácenost a projev totální neschopnosti těch, kdo s tím měli a mají co do činění. Až v Praze, kterou jsem projel sérií tunelů za 12 minut, se mi částečně ulevilo, protože to jde sice pomalu, ale jde to. A také proto, že těch skoro 3000 kilometrů je šťastně za námi.

O to víc šťastně, že 2 hodiny po příjezdu jsem našel levou zadní pneumatiku prázdnou. Počkala, až jsem dojel domů. Nikdo mi nevymluví, že jsem dítě štěstěny.  A když bůh dá, nedorazí za mnou ani žádná italská pokuta.

Žádné komentáře:

Okomentovat