Virtuozní čtyřka na závěr

V pondělí 19. září se v Rudolfinu konal pátý koncert komorní řady Dvořákovy Prahy. Sestava hudebníků, s níž přišel na podium její letošní kurátor Daniel Hope, není žádná ad hoc parta. O tom svědčí skutečnost, že všechny tři pondělní skladby kvarteto nahrálo a vloni vyšly u Deutsche Grammophon na CD. Navíc pražský koncert nebyl sólo akcí, protože mu předcházel londýnský a následovalo dalších pět v Německu a Holandsku, to vše během 10 dnů. Současně to však není ani rutina, na to jsou ti čtyři hráči příliš velcí profesionálové. Všichni jsou úspěšní sólisté, Finckel navíc hrál 35 let violoncello v Emerson Quartet, spolu s klavíristkou Wu Han, která je jeho ženou, jsou uměleckými řediteli Spolku pro komorní hudbu Lincolnova centra v New Yorku, o Hopem a Neubauerovi už byla řeč dříve, ten poslední má prý české předky, zbývající tři mají zřejmě zvláštní vztah ke Dvořákově hudbě a Čechám jako součásti kulturní krajiny Střední Evropa. Ale o tom jinde.

kvartet při koncertu v londýnské Wigmore Hall 16. září, v Praze pánové hráli v černém

Přestože se Dvořák na tomto posledním koncertu komorní řady festivalu nehrál, program k němu neměl daleko. Byl složen ze tří romantických kvartetů, z nichž první byl žákovskou prací skladatelovou a navíc je zajímavý tím, že byl až do 60. let minulého století považován za ztracený a posléze se objevila pouze první věta plus 24 taktů věty druhé. V žádném případě to není typický Mahler, ovšem míra zralosti 15letého mladíka je pozoruhodná. I když na příklad Alfred Schnittke druhou větu dokomponoval, prezentována byla pouze 1. věta s neobvyklou houslovou kadencí, kterou Hope podal s typickou vervou.

Schumannova skladba mne oslovila nejvíc v první větě, která nesla beethovenovské stopy, Brahms naopak virtuózní 4. větou Rondo alla Zingarese. Souhra čtveřice, kde Hope na klavírní židli byl klíčovou osobností, což zdůrazňoval i častou hrou polostoje, Wu Han své spoluhráče od klavíru pečlivě sledovala a na jejich hru reagovala, Finckelman na ně vrhal pohledy až ďábelské a Neubauer je naprosto spolehlivě doplňoval, byla pozoruhodná.

Velký potlesk přinesl dva zřejmě standardní přídavky, když v prvém se Paul Neubauer předvedl jako bavič přicházející z publika a druhý byla volná úprava taneční melodie.

Dvořákova Praha 2016
závěrečný koncert komorní řady

Pondělí 19. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Daniel Hope housle
Paul Neubauer viola
David Finckel violoncello
Wu Han klavír

Gustav Mahler (1860-1911): Klavírní kvartet a moll
Robert Schumann (1810-1856): Klavírní kvartet Es dur, op. 47
Johannes Brahms (1833-1897): Klavírní kvartet č. 1 g moll, op. 25

Poznámky pod čarou:
1. Nevím zda u všech koncertů Dvořákovy Prahy v Rudolfinu, ale u některých se o přestávce na jevišti objevuje Jiří Vejvoda a zve na "Setkání po potlesku", kde slibuje klást hudebníkům otázky jménem návštěvníků koncertu. Nikdy mne to nelákalo, měl jsem pocit, že od místopředsedy rady ČRo je to poněkud trapné. Tentokrát mne však spontánnost projevu interpretů zlákala zůstat. Můj pocit se bohužel potvrdil. Pan Vejvoda předvedl jak všechno ví, každému položil jednu otázku, dostal banální odpověď a tím to skončilo. Už nikdy více. Muzikanti se mají projevovat hraním, uvaděčky také nezve na podium.

2. Část publika opět usilovně tleskala mezi větami nepoučena tím, že většina se k nim nepřipojila.