Ohnivý anděl, Slavík a Jolanta

Třikrát Rusové, pokaždé jinak. Prokofjevův Ohnivý anděl z roku 1928 v podání Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, Stravinského Slavík z roku 1914 a Čajkovského Jolanta z roku 1892, obé v podání Národního divadla v Praze.

Operní mystérium Ohnivý anděl Sergeje Prokofjeva z roku 1927 bylo jedním z vrcholů nedávno skončené divadelní přehlídky Ostrava v Praze. Libreto podle románu symbolistického spisovatele, okultisty a mystika Valerije Brjusova napsal sám Prokofjev, díky extravagantnosti příběhu se však opera dočkala scénického provedení až po 28 letech, ovšem rovnou v La Scale. Oceňovaná inscenace souboru opery Národního divadla moravskoslezského v režii Jiřího Nekvasila, v hudebním nastudování Roberta Jindry měla premiéru letos v únoru a na scéně pražské Státní opery byla uvedena pod taktovkou Jana Kučery v neděli 8. listopadu. Hlavní role Renaty zpívala Iordanka Derilova, rytíře Ruprechta ztvárnil Martin Bárta. V dalších rolích vystoupili například Yvona Škvárová, Eliška Weissová, Gianluca Zampieri, František Zahradníček, Martin Gurbaľ či Petr Sýkora. V každém případě jde o představení zajímavé jak poněkud fantasmagorickým dějem s běsy, sexuální posedlostí, Faustem, ďáblem, andělem, kabalistickým vědcem i kašpárkem, tak i provedením, kde oba hlavní představitelé podali výborný výkon, přičemž mému uchu liběji zněl Bártův Ruprecht, ale i Iordanku Derilovou je třeba ocenit, protože prakticky táhne celé představení.

Renata - Iordanka Derilova

Renatin pokoj v Kolíně

Za zmínku stojí, že se jedná o poslední inscenaci plodného týmu režisér Nekvasil, dirigent Jindra a dramaturg Jäger, který se rozpadl, když Nekvasil jako ředitel divadla neprodloužil smlouvu Jindrovi jako hudebnímu řediteli. Místo něj přišel z Brna mladý dirigent Jakub Klecker, žák Jiřího Bělohlávka, který tam ještě nastudoval Hry o Marii Bohuslava Martinů a v Ostravě už Tři přání téhož autora, a s ním i čilá dramaturgyně Eva Mikulášková.

finale:inkvizitor soudící Renatu

Je skvělé, že Národní divadlo hostí soubory mimopražské, i když tentokrát se poněkud nepovedl timing. Ve stejné době probíhal slavnostní koncert v historické budově Národního divadla a ve vysočanské aréně koncert Madonny. Minimálně první dvě akce se o publikum dělily. Co je ovšem bolestí neodstranitelnou je výprava, která je dělaná jednak pro menší jeviště, jednak s menšími finančními možnostmi. A tak v převážné většině případů celkový dojem poněkud trpí.

29. listopadu bude mít premiéru mnichovská inscenace Ohnivého anděla (Der feurige Engel) a 12. prosince bude možné představení zhlédnout v přímém internetovém přenosu. Uvážíme-li, že v hlavních rolích vystoupí ruští zpěváci, že šéf opery se narodil v Rusku stejně jako dirigent, šéf Mnichovských filharmoniků, je rovněž Rus a v Mnichově dokonce žije i bývalý a stále vlivný předseda svazu ruských skladatelů, bude zajímavé porovnat toto jistě velkopředstavení s inscenací ostravskou.

----------

V dvojpředstavení, jež mělo premiéru letos 22. října, nabídlo pražské Národní divadlo nejprve první operu Igora Stravinského Slavík z roku 1914, což je hříčka s filosofickým podtextem, kde se skladatel nechal zaujmout především čínskou hudbou interpretovanou formou tu impresionistickou, tu hřmotně expresionistickou. Základem příběhu je Andersenova pohádka o mocném čínském císaři, který je nakonec tím exkluzivním bohatstvím a mocí tak odtažen od reality, že ani nepozná zpěv slavíka, kterého později zavrhne ve prospěch slavíka mechanického, a nakonec vezme na milost, když ho jeho zpěv uzdraví. Prosté a nadčasové.

Takže skladba je zajímavá jaku hudební experiment a v provedení zaujala především sopránistka Olga Jelínková v roli Slavíka jasným a jistým projevem, což ostatně není novinka pro toho, kdo ji slyšel na pražském operním festivalu před 2 roky v Lukrécii z Lammermooru, vloni v Olympiade nebo minulý týden ve Svaté Heleně. Ve Slavíkovi přidala ke zpěvu i uvolněný téměř taneční pohyb, takže bylo i na co se koukat.

Olga Jelínková jako Slavík

Po přestávce zazněla poslední opera Petra Iljiče Čajkovského Jolanta, která se nehraje často, ale před několika lety přivezla její koncertní provedení  do Smetanovy síně Obecního domu v Praze Anna Netrebko, a letos v únoru byla do MET in HD zařazena inscenace polského režiséra a uměleckého ředitele varšavské opery Mariusze Trelinského a slovenského scénografa Borise Kudličky v hudebním nastudování Valery Gergieva.

Jednoduchý a zvláště v závěru ukázkově naivní červenoknihovnový příběh slepé princezny Jolanty, jíž vyléčí láska ve spolupráci s muslimským doktorem, otec král René ji předá zachránci Vaudemontovi a pak všichni jednotlivě i sborově děkují Všemohoucímu, pluje na hudbě, kterou asi musí milovat každý operní fanda. Nádherné Čajkovskovské árie Jolanty, vyvolávající vzpomínku na Taťjánu a Oněgina, zní v zahradě obehnané zdí, kde nikdo nesmí vyzradit, že existuje světlo, stejně jako duet s rytířem Vaudémontem, který se zamiluje do spící princezny. A tak vyznění nezávisí příliš na scénografii, i když minimalistické pojetí Trelinského s Vaudémontem jako zbloudivším lyžařem mi připadalo přijatelnější než ruské dívky s fialovými květy, které rozhází po scéně, a slepá dívka z nich má vybrat bílou nebo červenou růži, aby zamilovaný rytíř konečně pochopil, že je slepá. Při poslechu však probleskují myslí aktuální konotace. Jasnou jedničkou představení 25. ledna 2015 byla Dagmar Burešová v roli Jolanty, které se zdá zrát jako víno a její hlas má dostatečnou sílu i krásnou barvu. Kousek od ní bych zařadil slovinského tenora Aljaže Farasina a pak krále René v podání Jevhena Šokala a vévodu Roberta Romana Janála. Celkově to bylo dobré operní představení, jehož hudba se drží chvíli v uších.

Jolanta a Vaudemont

Jolanta s družkami vzpomínají na dětství

Režii obou částí poslední inscenace se ujal talent české operní scény Dominik Beneš a hudebního nastudování známý a v Praze již po několikáté dirigující britský dirigent Jan Latham-Koenig.

Uvážíme-li, že na Nové scéně pražského Národního divadla proběhla před necelým rokem premiéra Šostakovičových oper Orango/Antiformalistický jarmark, je prostor, kterého se dostává avantgardní tvorbě ruských skladatelů poměrně veliký. Což není špatné, protože vnímavý divák si může ověřit, že nexistovalo a neexistuje jen Rusko temné a nebezpečné, což z hlediska psychohygieny není k zahození.

A pro úplnost konstatují, že v Opavě se hraje Evžen Oněgin, který bude mít příští podzim premiéru také v Plzni, zatímco v Praze měl letos v březnu premiéru Musorgského Boris Godunov. Nic moc, aspoň že kape.



Sergej Prokofjev: Ohnivý anděl
Premiéra 26. února 2015 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
8. 11. 2015 Státní opera Praha

Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Jan Kučera
Režie: Jiří Nekvasil:
Scéna: Petr Matásek
Kostýmy: Marta Rozskopfová
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturg: Daniel Jäger

Opera a sbor Národního divadla moravskoslezského
Ruprecht – Martin Bárta
Renata – Iordanka Derilova
Hostinská / Matka představená – Yvona Škvárová
Věštkyně – Eliška Weissová
Agrippa / Mefistofeles – Gianluca Zampieri
Johann Faust – František Zahradníček
Jacob Glock / Lékař – Václav Morys
Mathias Wissmann / Podomek – Jiří Příbyl
Hostinský – Michal Onufer
Jeptišky – Andrea Jurčíková, Pavla Morysová

Slavík / Jolanta
Hudební nastudování: Jan Latham-Koenig
Dirigent: Zbyněk Müller
Režie: Dominik Beneš
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Zuzana Přidalová
Pohybová spolupráce: Dana Pala
Světelný design: Martin Špetlík
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Ondřej Hučín

Slavík
Autor libreta: Igor Stravinskij, Stěpan Mitusov

Slavík: Olga Jelínková
Rybář: Josef Moravec
Kuchařinka: Marta Reichelová
Císař: Roman Janál
Komoří: Miloš Horák
Bonz: Jan Šťáva
Smrt: Václava Krejčí Housková
První japonský vyslanec: Václav Lemberk
Druhý japonský vyslanec: David Nykl
Třetí japonský vyslanec: Václav Barth

Jolanta
Autor libreta: Modest Iljič Čajkovskij

Jolanta: Dana Burešová
Hrabě Vaudémont: Aljaž Farasin
Vévoda Robert: Roman Janál
Král René: Jevhen Šokalo
Bertrand: Miloš Horák
Ibn Hakia: Jiří Hájek
Alméric: Josef Moravec
Marta: Lucie Hilscherová
Brigitta: Marta Reichelová
Laura: Václava Krejčí Housková