Jásající Mahler v letní bouři

Slyšet symfonii Gustava Mahlera je vždycky silný zážitek, monumentální osmou zvlášť. A je to hudba mocně působivá bez ohledu na to, zda ji posluchač jen poslouchá, vnímá přitom zpívaný text nebo ji navíc dokonce muzikologicky analyzuje. Mahler svou 8. symfonii vytvořil ve zřejmě nejšťastnějším období svého života a velkém tvůrčím vzepětí v létě 1906 v Meierniggu u korutanského Klagenfurtu, kde měl u jezera vilu a ve stráni nad ní tento skladatelský domeček:

V tu chvíli mohl mít pocit, že kdysi nezakotvený bojovník dosáhl všeho. Jestliže někde řekl: "Celý můj život je vlastně touha po domově," tak teď ho měl. Byl 10 let hudebním ředitelem vídeňské dvorské opery a nevratně ji změnil, oženil se s krásnou mladou ženou a byl otcem dvou malých dcerek. Skladbu, již věnoval své ženě Almě, dokončil počátkem roku 1907 a jako nečekané prokletí se na něj začaly valit katastrofy. Mediální kampaň přispěla k tomu, že rezignoval na své místo v opeře a přijal nabídku od newyorské Metropolitní opery. V červenci v Meierniggu zemřela náhle jeho starší, ani ne pětiletá dcera a vzápětí lékaři diagnostikovali jeho vážné srdeční onemocnění. Svět se mu zhroutil, avšak ne tak, aby skončila jeho práce. V prosinci odejel do New Yorku. V září 1908 dirigoval v Praze premiéru 7. symfonie a v létě 1909 napsal symfonii devátou. Na premiéru 8. symfonie tak došlo až v září 1910 v Mnichově. Mahler sám dirigoval 1000 účinkujících včetně třistapadesátihlavého dětského sboru a 180 orchestrálních hráčů před 3000 diváků mezi nimiž byly četné celebrity. A premiéra skončila absolutním úspěchem. Po dvacetiminutovém potlesku ho nadšení mladí sboristé div nevynesli ze sálu. A když za osm měsíců zemřel, cesta od kaple k hrobu byla lemována květinami, které tyto děti poslaly.

Osmou symfonií se Mahler vrátil ke kompozici s vokální složkou, téměř by se skladba dala označit jako oratorium, ale nejsou to jeho písně, nýbrž dva známé a závažné texty. V první části to je svatodušní hymnus Veni creator spiritus (Ó, sestup duchu Tvoření) z 9. století, který se dodnes zpívá při mnoha příležitostech, na př. když kardinálové přichází volit papeže, a po 2. symfonii je to další dílo, jimž se hlásí ke křesťanství. Ve druhé části pak použil konec Goethovy tragédie Faust. V závěru symfonie zazní text:

Příměrem pouhým je pozemské dění;
co pomíjivé – zde v skutek se mění;
co popsat není lze, jsoucnem tu již;
za věčným ženstvím jsme neseni výš....

Tuto univerzální pravdu o pozemském životě Mahler umocnil pomalou deklamací veršů hlubokými mužskými hlasy, do nichž zní fanfáry trubek, s připomenutím úvodního hymnu.

Podle mne jde o jedno z největších děl hudební literatury, ne-li největší vůbec a je projevem osobní odvahy a vnitřní zralosti dirigenta, rozhodne-li se ujmout jeho nastudování. Přesto se v Česku od Mahlerovských oslav 2010-11 hrála několikrát. Možná největší provedení v Čechách vůbec se uskutečnilo v květnu 2010 v O2 aréně v českoněmeckém obsazení s dirigentem Eschenbachem a všech 500 účinkujících odjelo následující den zvláštním vlakem do Německa, kde se uskutečnil druhý koncert.

S napětím očekávané provedení v Litomyšli, které bylo také součástí oslav 90. výročí vzniku SOČR, bylo pronásledováno problémy už při nastudování, neboť společně proběhla pouze jedna zkouška a to v den koncertu (Mahler před premiérou prohlašoval, že budou-li jen 2 zkoušky, od projektu odstoupí, a že délka jedné zkoušky bude 15 hodin) a navíc krátce před plánovaným zahájením spustila bouře a liják bubnoval do střechy, která navíc nekryla orchestr dokonale, takže bicí musely být chráněny provizorní střechou. Přes zpožděný začátek, který způsobil jistou nesoustředěnost se v průběhu první části jistota účinkujících i pozornost diváků konsolidovaly a výkon gradoval až do skutečně nadoblačných sfér. Nesmírně působivý byl i zpěv Panny Marie v podání Kateřiny Kněžíkové z ochozu, stejně jako trubková pasáž z protější strany.

Panna Maria - Kateřina Kněžíková

A finále bylo tak ohromující, že je nesmírná škoda, že hudba se nemohla prodrat k otevřenému nebi. Sám Gustav Mahler napsal svému příteli, holandskému dirigentovi Mengelbergovi, toto: „Představte si, že začíná znít a zvučet Vesmír. Že to už nejsou lidské hlasy, ale obíhající planety a slunce…“

Dirigent Ondrej Lenárd

A Ondrej Lenárd, pro kterého to bylo páté provedení, jež dirigoval: "...mám pocit, že se zaply nějaké motory a já se vznesl do jiného světa... pořád vás to zvedá, zvedá, a už tak moc, že byste se rozsypal. A ten zvukový šok v závěru symfonie je tak ohromný, že vážně nevíte proč, ale pláčete."

A mne ještě napadá to, co kdysi dávno řekl šéf České filharmonie Václav Neumann: „Drtivá většina skladeb, které hrajeme, jsou díla velkých morálních kvalit... vrcholky, kam až se lidský duch dostal. A toto obcování s největším, co lidský duch vytvořil, má v sobě i možnost působit s tou morální silou taky na posluchače, na člověka, který to vnímá... Přece musí určitá dávka té morální velikosti zůstat ve vzduchu, v koncertním sále, a musí zůstat v duších lidí.“

Veni creator spiritus a Goethův Faust (český překlad)

Festival Smetanova Litomyšl
19. června 2013

Gustav Mahler: Symfonie č. 8
Kühnův dětský sbor, sbormistr Jiří Chvála
Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala
Pěvecký sbor města Bratislavy, sbormistr Ladislav Holásek
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Ondrej Lenárd

Hříšnice (Magna Peccatrix) – Maida Hundeling
Kajícnice (Una poenitentium) – Eva Hornyáková
Panna Maria (Mater Gloriosa) – Kateřina Kněžíková
Samaritánka (Samaritánka) – Terézia Kružliaková
Marie Egyptská (Maria Aegyptiaca) – Veronika Hajnová
Doctor Marianus – Daniel Frank
Pater Ecstaticus – Anton Keremidtchiev
Pater Profundus – Peter Mikuláš