Ty moje první vlastní byly válečné a nebyly asi moc bohaté a já byl příliš malý, takže si pamatuji hlavně to, že jsme na záchodě pražského bytu krmili božíhodovou husu. Také občas někdo přinesl bažanta či zajíce, ale jen o huse vím bezpečně, že souvisela s Vánocemi. Spíš než dárky a atmosféra Štědrého dne se mi možná vybavují jesličky v kostele sv. Antonína.
Válka skončila a z Plzně začali přijíždět strýc Bóža s tetou Mařenkou, kteří se stali jejich pravidelnou součástí po dalších téměř 30 let. Bóža byl nesložitá osobnost, miloval být milován nebo aspoň být středem pozornosti a smažení kaprů byla jeho specialita, kterou museli všichni obdivovat. Kuchyň byla plná světla, hluku a zápachu pálícího se tuku. Navíc hned o prvních a druhých poválečných Vánocích přivezli z Plzně nevídané lahůdky od americké armády a UNRRA (United Nation Relief and Rehabilitation Administration). Buráky, jablečné pyré, hovězí guláš, pár žvýkaček, to všechno poněkud narušovalo lásku k soudruhu Stalinovi.
A pak se mi vybavují až ty Vánoce, kdy mou víru v samozřejmost nadpřirozena nahlodal dřevěný náklaďák s červenými postranicemi zahlédnutý v lékárenském skladišti, který se za pár dní objevil pod stromečkem. Červ poznání byl venku a ani ujišťování, že Ježíšek si auto do skladiště schoval, už pochybnosti nezapudilo. Objevil se také film "Vánoční sen", aby se stal součástí vánočního promítání pro dvě generace.
Přišly však roky komunistické vlády, která v osobě nějakého podtajemníka dala mým Vánocům další ránu, když v zájmu budování socialismu, a aby vyhnala křesťanské Vánoce [1], zakázal vánoční produkci našeho pěveckého kroužku. O rok později slavnostně přijel do Čech odkudsi ze Sibiře dokonce ruský děda Mráz na sáňkách. Nikdo už se nedivil, i když žádný sníh nebyl.
Časem, jak byl v zájmu pokroku úředně likvidován jejich křesťanský obsah, se Vánoce měnily v exkluzivně konzumní svátky a dárky pro radost přecházely v praktické ponožky a pyžama, ale pořád to byl ten klíčový svátek, kolem kterého jako by se točíl celý rok a vánoční tabule musela obsahovat něco mimořádného. Fíky, datle, pár pomerančů, buráky ve slupce... takoví jsme byli.V roce 1956(7?) se jako zázrak objevila v kinech francouzská vánoční romance "Země odkud přicházím" s krásnou hvězdou Francoise Arnoul a zpívajícím Gilbertem Becaudem z týmu Edith Piaf. Ale to už také pomalu začínal boj o dospělost, který se mimo jiné projevoval touhou navštěvovat půlnoční mši, což navíc mělo nádech čehosi až protistátně vzrušujícího. Ta mládeží nejvyhledávanější se konala u svatého Jakuba.
Potom přišly zvláštní Vánoce na vojně. Napřed lesní pych, kdy jsme se brodili po pás ve sněhu kdesi v okolí Čáslavi, abychom nařezali stromečky pro Vánoce důstojnické, pak útěk z kasáren na Boží hod ráno a odjezd do Prahy; ani tyhle Vánoce jsem nepropásl. I komunisté časem pochopili, že Vánoce nezničí. Místo toho kontrolovali, zda jsou v prosinci na trhu mandarinky a říkali tomu příprava na zimní sezónu.
Později přišlo pár let pravidelného stědrodenního odpoledního připíjení červeným vínem na Malé Straně a hned po Vánocích výjezdy za sněhem do Krkonoš. První úder do dlouholetého schematu Vánoc přinesla smrt babičky v roce 1967, alespoň početně svým způsobem kompenzovaná tím, že se bratr oženil. Později, když jsem se oženil i já, přibyla ještě jedna spíš veselá než křesťanská oslava u druhých rodičů, a pak začaly přicházet děti a místo připíjení procházky po Karlově mostě a od roku 1998 i děti jejich dětí. A další rodina a stromečků hned několik. Počty lidí, stromečků, oslav a jejich intenzita sice již kulminovaly, ale celé 3/4 století prožívám třígenerační svátky, a z toho 45 let vidím rok co rok ty dychtivé dětské oči, které napjatě čekají až zazvoní Ježíškův zvoneček, aby se do široka rozzářily při pohledu na svítící stromeček a hromadu dárků pod ním. A posunul jsem se od vlastních rozzářených očí k tiché radosti z těch malých.
Jaká obrovská klika, že nejsme v Sýrii nebo na východní Ukrajině, táhlo mi hlavou. Ale to není naše zásluha. že žijeme v době a na místě, kde nezuří válka a nenávist. Albert Einstein kdysi řekl: „Zlo neexistuje. Zlo je jen nepřítomnost dobra, tedy nepřítomnost Boha. Zlo je výsledek nepřítomnosti lásky v srdci člověka. Zlo přichází tak, jako když přichází tma, nebo chlad – tedy v nepřítomnosti světla, tepla a lásky.“ Hezké, ale v každém případě spíš než chvástání nebo klanění se falešným prorokům to chce pokoru. Protože: "všecko ve světě jen na obrátku a život lidský jako sen!" [2]
---------------------------------------------
[1] Snaha komunistů byla marná, neboť jejich problémem byly a jsou nevzdělanost a nadutost. Anglická puritánská vláda oslavu Vánoc za občanské války zakázala a 200 let byly vánoční oslavy z módy, spíše pohanská zábava pro plebs. Když však vyšla povídka Charlese Dickense Vánoční koleda (1843) a v roce 1850 se objevily tisky s obrazem královny Viktorie a prince Alberta s dítky u vánočního stromku, nastal přímo výbuch vánočních oslav a nových tradic. Zrovna letos se o tom zmínila brzy 90letá královna Alžběta II.
[2] Karel Jaromír Erben: Štědrý den (Kytice)
Žádné komentáře:
Okomentovat