Tak 10. výročí Dvořákovy Prahy. Skvělý termín před začátkem sezóny. O prvním koncertu, který jsem navštívil v pondělí 11. září 2017 - hrál Gustav Mahler Jugendorchester - píši jinde, tady je stručný přehled dojmů z následujících pěti. Každý by si sice zasloužil víc prostoru, ale protože času je málo, tak alespoň takhle.
čtvrtek 14. září - Hrůša a Requiem
Vynikající. Jakub Hrůša je dnes prostě absolutní česká jednička a jako stálý hostující dirigent často zdůrazňuje, jak mu na České filharmonii záleží. I výběr zpěváků v čele se světovou sopranistkou Ailyn Pérez a Janem Martiníkem, vynikajícím skvělým basem s oduševnělým projevem, byl na výši a PFS je možná pro sborové partie skladby tím vůbec nejpovolanějším. Netřeba zabíhat do detailů, ale byl to vrchol festivalu. A pro Hrůšu po České reformaci s Polní mší Bohuslava Martinů koncem srpna v Royal Albert Hall další velký kámen do budování intelektuálně dirigentské kariéry. Namátkou se mi vybavuje také Dvořákova kantáta Stabat Mater, kterou v pařížské bazilice Saint-Denis, kde jsou uloženy ostatky více než 30 francouzských králů, dirigoval před 3 lety. Podle kritiky oslnivě, dokonale, excelentně, noblesně, čistě, poctivě, věrně. Bez významu není ani to, že Requiem natáčela prestižní britská Decca. Mimochodem, o šíři Hrůšova záběru svědčí i to, že pár dní před pražským koncertem dirigoval jím nastudovanou Veselou vdovu v Pařížské národní opeře a 6 dní po Requiem otevíral sezónu "svých" Bamberských symfoniků mimo jiné Sukovou symfonií Asrael.
 |
| zleva: Christianne Stotijn, Ailyn Pérez, Jakub Hrůša, Michael Spyres, Jan Martiník |
Ailyn Pérez (soprán)
Christianne Stotijn (alt)
Michael Spyres (tenor)
Jan Martiník (bas)
Dirigent: Jakub Hrůša
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Česká filharmonie
Pražský filharmonický sbor
14. září 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Antonín Dvořák: Requiem pro sóla, sbor a orchestr, op. 89
sobota 16. září - Marek Štryncl a Novosvětská
Když už nemohl a ani nechtěl dirigovat, jednou jsem k němu přijel a on měl na pianinu partituru Novosvětské. A já říkám: „Pane profesore, vy tady máte na pultě Novosvětskou symfonii?“ A on říkal: „No, já ji studuju.“ – „Ale kolikrát v životě už jste ji přece dělal?“ – „To já nevím, ale přišel jsem na to, že kdybych teď ještě mohl dirigovat, že bych to dělal všecko jinak. Víte? Úplně prostě, jednoduše, zbavil bych to všech nánosů mého romantického mládí, hledání a výbušnosti. Udělal bych to úplně klasicky. A to mě strašně zajímá. Tak proto to studuju.“ (Ivan Medek)
Ještě před koncertem si v západním salónku s dirigentem povídal Jiří Vejvoda (což je daleko vhodnější než trapné nahánění lidí ve Dvořákově síni k povídání po koncertech). I když to bylo celkem zajímavé, a soubor už nahrál první dvě Dvořákovy symfonie, samotný koncert nepřinesl nic nového nebo objevného. Je to jistě zajímavé pro znalce, ale Novosvětská mi zní v klasickém podání lépe. Ostatně i ten Talich si tím jen krátil dlouhou chvíli v stáří.
V sobotu dopoledne mne do Rudolfina přivedl spíš zájem o kapelu, o které sice vím, ale na jejím koncertu jsem dosud nebyl. Je fakt, že i když je jen v Praze podobných souborů asi pět, jejich úroveň drží klíčoví muzikanti, kteří se objevují ve všech. Při pozornějším prohlédnutí fotografie z 10. září, kdy soubor slavil 25 let trvání, možná budete souhlasit. Původně žáci teplické konzervatoře však toto výročí oslavili právě Novosvětskou.
Hudebně mne zaujala druhá skladba z roku 1872 (konečná verze 1884). Její text [1], část básně Vítězslava Hálka z roku 1869, údajné reakce na zklamání ze státoprávního urovnání rakousko-uherské, je však něco jako hrůzný sen. Sama báseň je ovšem mnohem delší a v jejím závěru předstupuje před národ český génius, který předpovídá vlasti budoucnost a dává jí věnem nový domov. Tam se má vlast zotavit z ran utrpěných na a po Bílé Hoře a právě tam má založit nový národ – v chudé chaloupce za přičinění prostého člověka. Nikoli tedy "člověče snaž se a bude Ti pomoženo", ale vlast bude zázračně zachráněna a všem bude dobře. Jako bych slyšel "Ano, bude líp." Ovšem co se hudby týče i jejího provedení, obojí bylo skvělé.
Rudolfinum, Dvořákova síň
Musica Florea
Collegium Floreum
Marek Štryncl dirigent
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll, op. 95, B. 178, „Z Nového světa“
Antonín Dvořák: Hymnus z básně „Dědicové Bílé hory“, op. 30, B. 134 (text pod čarou)
pondělí 18. září - Ivan Klánský
Ještě než koncert začal, proběhlo dopoledne v Kulečníkovém sále Ministerstva kultury předání Ceny Antonína Dvořáka 2017. Což není státní vyznamenáním, ale na základě rozhodnutí své Rady akademiků ji uděluje Akademii klasické hudby, která pořádá Dvořákův festival.
 |
| odpoledne předání ceny Antonína Dvořáka ve Valdštejnském paláci zleva: Marek Vrabec, Daniel Herman, Ivan Klánský a Karel Komárek |
 |
| ... a večer v Rudolfinu |
Koncert rozhodně nebyl zklamáním, na mne osobně udělala největší dojem druhá z Beethovenových sonát, zatímco podání Chopinových skladeb mi přišlo poněkud nepřehledné. Nicméně daleko muzikálně spontánnější mi klavírista připadal při loňském koncertu Guarneri tria.
Dvořákova Praha 2017
Ivan Klánský (klavír)
18. září 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 8 c moll, op. 13 „Patetická“
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 32 c moll, op. 111
Fryderyk Chopin: Nokturno F dur, op. 15, č. 1
Fryderyk Chopin: Barkarola Fis dur, op. 60
Fryderyk Chopin: 4 Mazurky, op. 17
Fryderyk Chopin: Andante spianato a Velká brilantní polonéza Es dur, op. 22
přídavky:
Antonín Dvořák: Na Svaté hoře (Poetické nálady, op. 85)
Robert Schumann: O cizích zemích a lidech (Dětské scény, op. 15)
čtvrtek 21. září - Radek Baborák a Eroica
Již čtvrtým rokem je součástí festivalu komorní řada, jejímž garantem je vždy významný sólista, který ve většině koncertů také sám hraje. Po violoncellistovi Jiřím Bártovi následoval klavírista Ivo Kahánek, vloni to byl charismatický ryšavý houslista Daniel Hope a letos neméně charismatický hornista Radek Baborák. S lítostí musím konstatovat, že ne vše se dá stihnout, a tak jsem z jeho pěti koncertů viděl a slyšel jen ten poslední, který byl navíc komorně-orchestrální. Vybral jsem ho ovšem záměrně, protože mne velice oslovila Fantastická symfonie, kterou Baborák dirigoval letos na Smetanově Litomyšli. V Praze to navíc bylo posíleno tím, že ve Festivalovém orchestru hrála řada významných muzikantů z Německa a Rakouska. Kromě houslisty Dalibora Karvaye, který se na židli koncertního mistra střídal s Janem Mráčkem, a za ním seděli Milan Šetena od Vídeňských filharmoniků (ten, co mluvil v dokumentu Barenboim: Smetana) a koncertní mistr SOČR, by se podobně dalo mluvit i o dalších sekcích. Baborákovo absolutní muzikantství s neortodoxním dirigentským stylem připomínajícím Barenboima mu zřejmě umožňuje dostat z orchestrálních hráčů maximum, přičemž mnozí z nich se ještě dokážou tvářit blaženě, což se přenáší i do publika. Koncertantní symfonie dala vyniknout především sólistům, z nichž především první flétnista Vídeňských filharmoniků Walter Auer byl naprosto suverénní a poslouchat ji byla čistá radost. A Eroica byla strhující tak, že sál po jejím doznění vybuchl nadšením. Dokonce i ta malá slečna na empoře vydržela bdít až do konce a občas se Svatoplukem Čechem i rozeznívala tympány.
 |
| po skončení koncertu se dirigent vracel nejméně pětkrát |
Čtvrtek 21. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Festivalový orchestr Dvořákovy Prahy
(závěr komorní řady)
Radek Baborák lesní roh, dirigent
Walter Auer flétna
Clara Dent hoboj
Bence Bogányi fagot
Program
Ludwig van Beethoven: Leonora III
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncertantní symfonie Es dur, K. Anh I/9 (297b) pro hoboj, flétnu, lesní roh, fagot a orchestr
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur, op. 55, „Eroica“
sobota 23. září - Tomáš Netopil a Te Deum
Sobotní závěrečný koncert byl slavnostní, což mimo jiné znamená, že v kuloárech se pohyboval vysoký počet módně oblečených mužů středního věku s několikadenním strništěm. A také že potlesk začínal hned jak dozněla poslední nota. Ale k samotnému koncertu. Brahmsova předehra byla na úvod snad trochu dlouhá, ale po ní nastoupily k Te Deu hlavní trumfy večera: sopránistka Simona Šaturová, basista Adam Plachetka a Pražský filharmonický sbor. Poslední dva nádherně zpívali sólové party, i když křehký soprán někdy poněkud zanikal, byl-li konfrontován s mohutným basem Plachetkovým (Tom Jones prý dokázal ničit hlasem mikrofony).
 |
| zleva: Tomáš Netopil, Simona Šaturová, Adam Plachetka |
Po přestávce zazněla Dvořákova 6. symfonie. Ač Tomáš Netopil nasadil všechny své dirigentské zbraně v podobě přesného a dynamického gesta, orchestr se mu podařilo rozhýbal až v průběhu třetí věty a především ve finále. Ale pravý Dvořák to stejně nebyl a zasmušilé tváře vídeňských symfoniků byly v ostrém kontrastu s radostnými tvářemi Baborákových profesorů a koncertních mistrů při čtvrteční Eroice. I tak to nebylo špatné, líbilo se mi to, ale nenadchlo. Ovšem závěrečný přídavek v podobě Tritsch-Tratsch polky to byla plnokrevná Vídeň, která mluvila orchestru z duše.
závěrečný koncert
Sobota 23. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Simona Šaturová soprán
Adam Plachetka baryton
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek sbormistr
Wiener Symphoniker
Tomáš Netopil dirigent
Program
Johannes Brahms: Tragická předehra, op. 81
Antonín Dvořák: Te Deum, op. 103, B. 176
--- přestávka ---
Antonín Dvořák: Symfonie č. 6 D dur, op. 60, B. 112
Takže ze 17 koncertů letošního Dvořákova podzimu viděno šest a z nich polovina byla vynikajících, ostatní dobré. To je slušná bilance. Je sice smutné, že už nebylo vidět dvě charismatické tváře -
Jiřího Bělohlávka a Antonína Dvořáka III., ale život jde dál a dirigenti jako Hrůša, Netopil a Baborák jsou dobrými následovníky. A pokud jde o otázku v názvu glosy? Jednoznačně ta, která dává vyniknout myšlenkové hloubce skladby, a ta je od romantiky neodmyslitelná, zatímco typ nástrojů je věc druhořadá. Na rozdíl od hudby barokní. Asi tak.
---------------------------------------------
[1]
Hymnus z básně
Dědicové Bílé hory
Vítězslav Hálek (1835-1874)
Jak pramen, jenž zpod olše krok svůj máčí,
tys, matko, zrozena k věčnému pláči:
tvá slza kropí břehy v stínu spící
a ty tam bdíš co vrba truchlolící.
Tvá hlava těžká, srdce žalem puká,
jsou v posměch lúze úžasná tvá muka,
a rány tvé jak stlané na staletí -
však znej se matkou. nás co svoje děti.
Tvou hlavu na svá ňadra položíme,
o její tíž se v srdci podělíme,
a ve svou lásku, v duše oddech měkký
tě zavinem jak klenot v zlata vděky.
I v říze těsné. pod chudičkým krovem
lze duši okřát přívětivým slovem,
lze dozrát k času, až zas rykne v slávu -
ó, svěř nám v úkoj posvátnou svou hlavu!
Již kleňme z srdcí živou matce střechu,
již stůjme k ni do posledního dechu;
kdy její vše až v kapku krve rudé -
to drahé srdce nebude vic chudé!
Co bez ní vše ta slávu světa širá,
kdy jeji ruka svět jen otevírá!
Milujme ji, byť sup nám srdce kloval,
jak ještě žádný národ nemiloval.
Poklekněm k ni u zbožném zaniceni,
pozvedněm ruku u bratrském chvění,
a nechť nám cesta slavná, třebať krátká -
jeť jedna vlast, jeť jediná jen matka!
Žádné komentáře:
Okomentovat