Ve středu 8. února se konal první ze 3 koncertů České filharmonie s jejím stálým hostujícím dirigentem Jakubem Hrůšou (nar. 1981), jehož vystoupení na domácí půdě je vždy tak trochu spojeno s očekáváním mimořádného zážitku. Mimo jiné proto, že jeho koncerty s PKF jím většinou skutečně byly.
V preludiu dirigent přiblížil dramaturgii koncertu konstatováním, že Kabeláčova skladba, kterou premiérovala Česká filharmonie s Karlem Ančerlem v roce 1957 je natolik abstraktní, že se hodí ke všemu, a on ji dirigoval s rozhlasovými orchestry ve Finsku a ve Vídni a také v Tokiu. Mimochodem, kritika premiéry vyšla 3. listopadu 1957 v Rudém právu, které hned vedle oznamovalo, že družstevníci ze Senice odevzdali o 143 q víc masa, než určoval plán. Je zajímavé, že jinou Kabeláčovu skladbu, 4. symfonii, si vybral pro své první vystoupení na Pražském jaru v loňském roce Jiří Rožeň, další česká dirigentská naděje, který je o 10 let mladší než Hrůša. Kabeláč není často hraným autorem[1], přestože obě jmenované skladby rozhodně stojí za poslech. Bylo užitečné, že Hrůša v preludiu Mysterium uvedl šířeji, ne snad proto, že by potřebovalo nějaký výklad, ale přece jen naznačil, které dveře pro vnímání této hudby v mysli otevřít. Mně jak skladba, tak i provedení připadaly zajímavé, dobře podané a svým způsobem objevné.
Ve druhé části koncertu se skvěle uvedl Adam Plachetka, který je v písňové tvorbě snad ještě lepší než na operním jevišti. Rozhodně se nemusí hýbat, což není vždy jeho nejsilnější stránka. Že je skvělým interpretem písní ostatně dokázal už dávno, ještě než odešel do Vídně měl skvělé písňové nokturno v rámci Pražského jara a od té doby nejeden další písňový recitál. Tentokrát to byly čtyři písně Schubertovy na slova Schillera, Goetha a Karla Lappe, o generaci mladšího básníka z Pomořanska. Orchestraci prvních tří skladeb dělal Max Reger, čtvrtou píseň aranžoval Hector Berlioz, a je hudebně zřetelně barevnější. A také byla přechodem k Berliozovi úplnému, který přišel po přestávce.
Fantastická symfonie není ani pro orchestr České filharmonie, ani pro dirigenta žádnou novinkou. Nemýlím-li se, tak například před pár lety ji ČF hrála s Manfredem Honeckem. Hrůša ji naopak před 5 lety nahrál s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra. Oblíbený výklad romantické skladby jako ozvěny neopětované lásky je bezpochyby pravdivý, nicméně já osobně jsem k tomuto specifiku romantické hudby krajně skeptický. A sám autor později uznal, že hudba je schopna působit sama o sobě a každý si ji může vyložit jak chce, pokud ji tedy potřebuje vykládat. Navíc ona literární složka skladbě nepředcházela, ale byla doplněna dodatečně, tak jak romantismus žádal. Mimochodem Berliozův způsob orchestrace je zcela unikátní a ona sama je jednou z charakteristických a "samonosných" rysů skladby. Pozoruhodné také je, že Berlioz je jedním z nemnoha skladatelů, kteří nepotřebují ověřovat své hudební myšlenky prostřednictvím klavíru, psal je z hlavy rovnou do not. A pak občas něco přepsal. Naopak takový Martinů nenapsal bez piana ani notu.
Ta dnešní Fantastická byla v detailech vynikající, ale postrádal jsem jakýsi jednotící rámec sklenující vrcholy do podoby vyvolávající euforii, mražení či spontánní slzení. Nejsem si jist, zda to bylo orchestrem, dirigentem nebo mnou (třeba jsem svou dávku vnímavosti vyčerpal do přestávky, rozhlasový přenos další den mi připadal působivější). Je Berlioz dirigentovi tak niterně blízký jako skladby některých jiných autorů? Bylo by ovšem dost amatérské hledat souvislost s jeho květnatým projevem písemným i ústním. On sám říká, že Fantastickou miluje od mládí. Ale ať je to jak chce, Alpská symfonie ČF s Hrůšou mne vloni v dubnu oslovila podstatně víc. Možná proto, že z empory je mnohem lépe vidět komunikaci dirigenta s orchestrem až do úrovně jednotlivých hráčů, která je u Hrůši zcela mimořádná. A pokud jde o orchestr, u části hudebníků jsem vnímal radost ze hry a soustředění, někteří mi však připadali trochu nad věcí.
V posledních letech jsem slyšel Fantastickou v roce 2013 s Českou filharmonií a Manfredem Honeckem v Rudolfinu a v roce 2015 v Brně s London Symphony Orchestra a Valery Gergievem. Srovnání nevyznívá ve prospěch pražského orchestru a tak se domnívám, že jde především o orchestr, který musí tuto hudbu dostat do krve. Z nahrávek mezi ty nejlepší podle mne patří třeba Orchestre National de France s Leonardem Bernsteinem z roku 1976 či Chicago Symphony Orchestra s francouzským dirigentem Stéphanem Denève. V obou případech je tam francouzský faktor a ne nadarmo se asi říká, že Česká filharmonie musí zahrát Novosvětskou, i kdyby ji probudili o půlnoci.
Mimochodem, Denève, který je šéfem Bruselské filharmonie a hlavním hostujícím dirigentem Philadelphia Orchestra, bude příští měsíc dirigovat v Rudolfinu celofrancouzský večer s Českou filharmonií, tak uvidíme. A když už jsem u těch výčtů, tak Baborákova Česká Sinfonietta, která bude residenčním orchestrem letošní Smetanovy Litomyšle, tam bude červnu hrát Fantastickou symfonii, což vzhledem ke kvalitě orchestrálních hráčů nabídne jistě zajímavé srovnání.
Rudolfinum
8. února 2017, 19:30 hod.
Program
Miloslav Kabeláč (1908-1979): Mysterium času, passacaglia pro velký orchestr op. 31
Franz Schubert:
Gruppe aus dem Tartarus D 583 (Friedrich Schiller, orch. Max Reger)
Prometheus D 674 (J.W. Goethe, orch. Max Reger)
Im Abendroth D 799 (K.G. Lappe, orch. Max Reger)
Erlkönig D 328 (J.W. Goethe, orch. Hector Berlioz)
Hector Berlioz: Fantastická symfonie op. 14
Interpreti
Adam Plachetka - baryton
Jakub Hrůša - dirigent
Česká filharmonie
{1] Jeho osm symfonií nahraných Marko Ivanovičem se SOČR vyšlo v loňském roce v Supraphonu
Žádné komentáře:
Okomentovat