Respektovaný britský týdeník The Economist vychází od roku 1843 a s 1 500 000 výtisků každý týden má značný dopad na názory čtenářů rekrutujících se ze vzdělané části populace, managerů a tvůrců politiky. Jeho majiteli jsou z poloviny klany Rothschildů a Agnelli a základní orientace týdeníku je ekonomický i kulturní liberalismus. Proto v podstatě nepřekvapí charakter redakčního úvodníku, který vychází v pondělí 6. února, a hodnotí první kroky populistického a konzervativně-nacionalistického Spojených států. Zásadní je pohled na jeho motivaci vycházející z představy, že je třeba bránit židovskokřesťanskou civilizaci proti agresivnímu islámu, a na způsob, jakým hodlá své cíle naplnit. Myslím, že stojí za to si článek přečíst, zvláště proto, že je střízlivě napsaný a neobsahuje zbytečné vzrušující detaily a lze ho považovat za pohled, který bude sdílet významná část populace na obou stranách oceánu.
Povstalec v Bílém domě?
Donald Trump běsní proti světu, který zdědil jako prezident, zatímco američtí spojenci mají strach – a to oprávněně.
Washington zachvátila revoluce. Bezútěšný tón inaugurační řeči v minulém měsíci byl ještě ve vzduchu, když Donald Trump hodil první Molotovův koktejl politiky a vládních nařízení do zářivě bílých kuloárů hlavního města. Nezastavil se. Odsoupení od dohody o Transpacifickém partnerství, požadavek na nové vyjednávání o NAFTA a zeď na hranici s Mexikem, revize pravidel pro přistěhovalectví, přátelský vztah k brexitem spoutané Britanii a k Rusku, ochlazení vztahu k Evropské unii, obhajoba mučení, útoky na tisk předem jím a jeho lidmi obviňovaný zanechávají
za sebou doutnající trosky veřejného mínění.
Ke svým kritikům se pan Trump chová chaoticky a bezohledně. Nikde se to neprojevilo víc než na dočasném zákazu vstupu pro občany ze sedmi zemí Blízkého východu z minulého týdne napsaném v tajnosti, zavedeném ve spěchu a pravděpodobně neschopném plnit svůj cíl, to je ochránit Ameriku před terorismem. I jeho republikánští spojenci bědovali, že jejich dobrá a všeobecně přijímaná politika byla jeho spuštěním poznamenána.
Zmatek v politice obvykle vede k neúspěchu. U pana Trumpa se chaos zdá být součástí plánu. Sliby, které zněly v kampani jako nadsázka, se nyní ukazují být smrtelně vážnou revoltou, jejímž cílem je otřást Washingtonem a celým světem.
Koktejlové party
K pochopení revolty pana Trumpa, začněme u použití nehorázností. V rozdělené Americe, kde opačná strana se nejen mýlí, ale je očerňována, je konflikt politické aktivum. Čím víc pan Trump používal ve volební kampani urážky slušného jednání, tím více byli jeho stoupenci přesvědčeni, že on opravdu vyžene proradné chamtivé elity z jejich washingtonských salonů.
Jeho úřední metači granátů Stephen Bannon a Stephen Miller, nyní prináší tuto logiku do vlády. Pokaždé, když demonstranti a sdělovací prostředky brojí proti panu Trumpovi, podle nich to dokazuje, že jedná správně. Jestliže jsou kroky Západního křídla chaotické, ukazuje to podle nich, že pan Trump je mužem činu, jak slíbil. Utajená příprava a zmatečnost zákazu přistěhovalectví nejsou známky selhání, ale toho, že jeho lidé se vyhýbají sebestředným expertům, kteří obvykle podkopávají vůli lidu.
Politika střetu souvisí se světovým názorem, který odmítá desítky let americké zahraniční politiky. Trump má málo času na taktizování s multilaterálními institucemi, které se zabývají kdečím od bezpečnosti přes obchod až po životní prostředí. On věří, že menší země získávají většinu výhod, jejichž náklady jdou na vrub Ameriky. A svou vyjednávací sílu chce využít k dosažení příznivějších smluv, bude-li s nimi jednat odděleně.
Pan Bannon a jiní odmítají americkou diplomacii také strategicky. Věří, že multilateralismus ztělesňuje zastaralý liberální internacionalismus. Dnešní ideologický boj se podle nich netýká všeobecných lidských práv, ale obrany židovsko-křesťanské kultury před náporem ostatních civilizací, zejména islámu. Viděno z tohoto úhlu, jsou OSN a EU překážky a Vladimir Putin je v tuto chvíli potenciální spojenec.
Nikdo nemůže říct, jak dalece je pan Trump o tom všem přesvědčen. Možná že lapen pozlátkem moci se unaví partyzánskými válkami. Snad generálního ředitele země znepokojí nežádoucí vývoj na burze tak, že se zbaví pana Bannona. Možná že krize ho dožene do náruče náčelníka generálního štábu a ministrů obrany a zahraničních věcí, z nich ani jeden není zrovna povstalecký typ. Ale nelze spoléhat na to, že k tomu dojde brzy. A nepodceňujme škody, které by mohly být způsobeny do té doby.
Mluvit trumpovsky
Američané, kteří odmítají pana Trumpa, se přirozeně nejvíce bojí toho, co by mohl udělat jejich vlastní zemi. Bojí se oprávněně, ale určitou ochranu jim poskytují jejich instituce a zákony. V ostatním světě je však možnost kontrolovat pana Trumpa malá a důsledky by mohly být závažné.
Bez aktivní americké podpory a účasti by mohly mechanismy globální spolupráce selhat. Světová obchodní organizace by nebyla hodna svého jména. OSN by se propadla do nepoužitelnosti. Bezpočet smluv a dohod by byl zmařen. Přestože každá z nich je nezávislá na druhých, společně tvoří systém, který váže Ameriku k jejím spojencům a její moc se tak promítá do celého světa. Protože návyky spolupráce, které se budovaly desítky let, nelze snadno obnovit, škody by byly trvalé. Ve spirále nedůvěry a obviňování budou země nespokojené se světem v pokušení ho změnit – v případě potřeby silou.
Co dělat? Prvním úkolem je omezit škody. Nemá smysl odříznout pana Trumpa. Umírnění republikáni a američtí spojenci mu musí říct, proč se pan Bannon a jeho ideologičtí spojenci mýlí. I ve smyslu nejužších amerických zájmů je jejich chuť k bilateralismu zavádějící, v neposlední řadě proto, že ekonomická škoda vyplývající z komplexnosti a rozpornosti sítě bilaterálních vztahů by převážila nad zisky dosaženými tvrdším jednáním.
Pan Trump se také musí přesvědčit, že aliance jsou největším zdrojem americké moci. Jejich unikátní síť hraje stejně významnou roli jako její ekonomika a vojenská síla při formování globální supervelmoci. Spojenectví pomáhá k převaze nad regionálními rivaly – Čínou v jihovýchodní Asii, Ruskem ve východní Evropě, Íránem na Středním východě. Jestliže pan Trump opravdu chce, aby Amerika byla první, jeho prioritou by mělo být posilování vazeb a ne chování se ke spojencům s opovržením.
A bude-li tato rada ignorována? Američtí spojenci musí usilovat o zachování multilaterálních institucí pro dny po Trumpovi zvýšením své finanční účasti a omezením vzájemných svárů. A musí počítat se světem bez amerického vedení. Pokud je někdo v pokušení vzhlížet k Číně a obléct tento kabát, není to snadno uskutečnitelné, i kdyby to bylo žádoucí. Evropa už nebude žít v luxusu podfinancování NATO a podbízení se zahraniční službě EU – nejbližší je State Department. Brazílie, regionální mocnost, musí být připravena pomoci vést Latinskou Ameriku. A vzpurné arabské státy na Blízkém Východě budou muset najít společný recept pro život v míru s Íránem.
Síť bilateralismu a neohrabaný regionalismus jsou pro Ameriku citelně horší než svět, který pan Trump zdědil. Není pro něj příliš pozdě dojít k závěru, že je mnohem horší, zbavit se vrhačů bomb a změnit kurz. Svět by měl v takový výsledek doufat. Ale na problémy se musí v každém případě připravit.
Žádné komentáře:
Okomentovat