Jednotni vytrváme, rozděleni padneme

„Jednotni vytrváme, rozděleni padneme“. To je kredo obsažené v dopisu, který předseda Donald  Tusk věnoval budoucnosti EU a adresoval před summitem na Maltě vedoucím představitelům 27 členských států EU.

Po staletí se hranice Evropy měnily, přesto však byla klíčovou civilizací na planetě Země a současná tvář světa je do značné míry výsledkem vývoje v Evropě. Sjednocení, které proběhlo ve 2. polovině 20. století po dvou ničivých válkách, které mu předcházely, je dnes vystaveno velkému pnutí. Důvodem jsou jednak nároky jednotlivých zemí a podvody jejich vlád, jednak tlaky velkých zemí mimo EU, které na jedné straně sjednocenou Evropu potřebují, na straně druhé jim v lecčems překáží. Ty tlaky rostou a připojení USA k nim představuje pro EU další rizikový faktor.

V situaci, kdy se téměř žádný ze zástupců klasických politických stran nedokáže projevit jako skutečná vůdčí osobnost a do těchto pozic se tak dostávají lidé se čistě mocenskými a obchodními zájmy se toto riziko zvětšuje.

Evropa už jednou, po pádu Římské říše zažila rozpad, po němž následovalo několik století chaosu a trvalo 1000 let, než se dostala do dnešní podoby. Bylo by tragické, kdyby se něco podobného mělo opakovat.

Tady je úplné znění onoho dopisu:

Vážení kolegové,

abychom se co nejlépe připravili na naše jednání na Maltě, které se bude týkat budoucnosti Evropské unie s 27 členskými státy, i s ohledem na rozhovory, které jsem s některými z Vás vedl, mi dovolte přednést několik úvah, jimiž se podle mého názoru zabývá většina z nás.

Výzvy, kterým Evropská unie v současnosti čelí, představují dosud největší nebezpečí od podpisu Římské smlouvy. Konkrétně se dnes potýkáme se třemi hrozbami, s nimiž jsme se v minulosti nesetkali, alespoň nikoli v takovém rozsahu.

První hrozba je hrozbou vnější a souvisí s novou geopolitickou situací ve světě a v sousedství Evropy. Stupňující se – mohu-li to tak nazvat – asertivita Číny, zejména na moři, agresivní politika Ruska vůči Ukrajině a sousedním zemím, války, teror a chaos v regionu Blízkého východu a v Africe, kde hraje klíčovou úlohu radikální islám, jakož i znepokojivá prohlášení nové americké vlády – všechny tyto skutečnosti přispívají k tomu, že naši budoucnost lze jen velmi stěží předvídat. V kontextu prohlubující se multipolární povahy vnějšího světa se vůbec poprvé v naší historii setkáváme s tak velkým nárůstem počtu těch, kteří jsou otevřeně protievropští, nebo se v lepším případě hlásí k euroskeptikům. Zejména změna, ke které došlo ve Washingtonu, staví Evropskou unii do obtížné situace; nová vláda podle všeho zpochybňuje americkou zahraniční politiku uplynulých 70 let.

Druhá hrozba, tentokrát vnitřní, je spojena se vzestupem protiunijních, nacionalistických, stále xenofobnějších nálad v samotné EU. Národní sebestřednost se rovněž stává přitažlivou alternativou integrace. Odstředivé tendence navíc těží z omylů těch, kteří ideologiím a institucím přikládají větší důležitost než zájmům a emocím lidí.

Třetí hrozbou je pak názorové rozpoložení proevropských elit. Stále zřetelněji lze pozorovat úbytek víry v politickou integraci, příklon k populistickým argumentům a pochybnosti ohledně základních hodnot liberální demokracie.

Ve světě plném napětí a konfliktů je zapotřebí, aby Evropané prokázali odvahu, rozhodnost a politickou solidaritu. Bez nich nepřežijeme. Pokud nemáme víru v sebe samotné, v hlubší smysl integrace, proč by ji měl mít někdo jiný? V Říme bychom měli toto vyznání víry obnovit. V dnešním světě složeném ze států-světadílů čítajících stovky milionů obyvatel mají evropské země jednotlivě jen malou váhu. EU má však demografický a hospodářský potenciál, který z ní činí rovnocenného partnera těch největších velmocí. Právě z tohoto důvodu je nejdůležitějším poselstvím, jež bychom měli z Říma vyslat, odhodlání všech 27 států zachovat jednotu. Poselství, že jednotní nejenže zůstat musíme, ale i chceme.

Pojďme projevit svou evropskou hrdost. Pokud budeme předstírat, že neslyšíme slova a nevnímáme rozhodnutí mířená proti EU a naší budoucnosti, přestanou lidé považovat Evropu za svou domovinu v širším slova smyslu. Stejně nebezpečné by bylo ztratit respekt globálních partnerů. Objektivně neexistuje důvod, proč by se Evropa a její vedoucí činitelé měli podbízet vnějším mocnostem a jejich vůdcům. Vím, že v politice nelze nadměrně argumentovat důstojností, neboť důsledkem jsou často konflikty a negativní emoce. Dnes však musíme dát svou důstojnost velmi jasně najevo, a s ní i důstojnost jednotné Evropy – bez ohledu na to, zda jednáme s Ruskem, Čínou, Spojenými státy či Tureckem. Mějme proto odvahu vyjádřit hrdost na vlastní úspěchy, které z našeho kontinentu učinily to nejlepší místo na Zemi. Mějme odvahu postavit se rétorice demagogů, kteří prohlašují, že z evropské integrace mají prospěch pouze elity, že řadovým občanům přináší jen utrpení a že země budou lépe fungovat samostatně, nikoli společně.

Musíme hledět do budoucna – to byl požadavek, který během našich konzultací v posledních měsících zazníval nejčastěji. S tím nelze než souhlasit. Nikdy a za žádných okolností bychom však neměli zapomínat na nejzávažnější důvody, které nás před 60 lety ke sjednocení Evropy vedly. Často slýcháme tvrzení, že vzpomínky na tragédie prožité uvnitř rozdělené Evropy již nejsou argumentem, že nové generace si zdroje naší myšlenky nepamatují. Ale ztráta paměti platnost těchto východisek nezpochybňuje ani nás nezbavuje povinnosti neustále připomínat tragické zkušenosti rozdělené Evropy. V Římě bychom měli důrazně zopakovat tyto dvě základní, i když pozapomenuté pravdy: zaprvé jsme se sjednotili, abychom předešli další historické katastrofě, a zadruhé období evropské jednoty je nejlepší dobou za všechna staletí historie Evropy. Musí být naprosto jasně řečeno, že rozpad Evropské unie nepovede k obnovení jakési mýtické, úplné svrchovanosti jejích členských států, nýbrž k jejich reálné a faktické závislosti na velkých supervelmocech: Spojených státech, Rusku a Číně. Pouze společně můžeme být zcela nezávislými státy.

Proto musíme podniknout asertivní a velkolepé kroky, které povedou ke změně kolektivních nálad a k oživení ambice posunout evropskou integraci na vyšší úroveň. Za tímto účelem musíme obnovit pocit vnější a vnitřní bezpečnosti, jakož i společenský a hospodářský blahobyt evropských občanů. K tomu je zapotřebí definitivně posílit vnější hranice EU, zlepšit spolupráci mezi útvary pověřenými bojem proti terorismu a ochranou pořádku a míru v prostoru bez hranic, zvýšit výdaje na obranu a posílit zahraniční politiku EU jako celek, jakož i lépe koordinovat zahraniční politiky jednotlivých členských států; v neposlední řadě je pak třeba podporovat investice, sociální začleňování, růst a zaměstnanost a využívat výhod technologického vývoje a konvergence v eurozóně i v celé Evropě.

Měli bychom využít změny v obchodní strategii Spojených států ve prospěch EU zintenzivněním rozhovorů se zainteresovanými partnery a současně chránit naše vlastní zájmy. Evropská unie by se neměla vzdát své úlohy obchodní supervelmoci, která je otevřena ostatním, a současně by měla chránit své vlastní občany a podniky a připomínat, že volný obchod znamená obchod spravedlivý. Měli bychom také důrazně hájit mezinárodní pořádek založený na právním státě. Nemůžeme podlehnout těm, kteří chtějí oslabit nebo zpřetrhat transatlantické vazby, bez nichž světový řád a mír nemohou přežít. Měli bychom našim americkým přátelům připomenout jejich vlastní motto: Jednotni vytrváme, rozděleni padneme.