Jsou dny světlé a dny prašivé. K těm druhým rozhodně patří ty poslední. Jejich dosavadním vrcholem byl včerejšek, úterý 18. března 2014 s neuvěřitelným vystoupením ruského prezidenta před poslanci ruské Dumy. (Alexandr Mitrofanov na tweetu: "Goebbels hořce pláče v hrobě, že už není hlavní symbol.") Určitě jsou tací, kterým se tím zhroutil svět. Já měl to štěstí, že jsem byl včera i dnes v Rudolfinu.
A musím říct, že co je to jeden kariérní kágébák, který zneužil touhy ruských lidí po slušném životě k provozování politiky v duchu těch nejhorších ruských tradic, proti kráse zpěvu, muzice, kterou vytvořili skladatelé 18. století a předvedla Američanka Vivica Genaux s Luxovým Collegiem 1704. Co jsou ty jeho odporné lži proti Beethovenovu 5. klavírnímu koncertu, ze kterého přímo vyzařuje lidský majestát. Co jsou intriky toho psychopata moci proti umění klavíristy Jevgenije Sudbina, shodou okolností také Rusa původem z Petrohradu, jenž onomu koncertu vdechnul duši, která nikoho neponižuje, neuráží a nezabíjí.
Ten člověk, který od samého počátku jen všemi způsoby nabaloval moc a odstraňoval potenciální oponenty, nakonec musí skončit špatně, protože překročil Rubikon, za kterým není cesta zpátky do normálního života. Aniž by si to připouštěl, jeho poslední činy jsou důsledkem osobní prohry. Místo, aby přivedl Rusko mezi civilizované země vycházející se svými sousedy a pokročilou vědu uplatňující ve prospěch občanů, vrátil ho zpátky na dráhu, kterou se od této naděje vzdaluje. Je z něj znovu země nepřátelská, řinčící zbraněmi, zapouzdřená ve strachu z vnitřního i vnějšího nepřítele.
Žádné komentáře:
Okomentovat