Československé volání po reformách v roce 1968 ukončily statisíce zelených mužiků na tancích, krizi 80. let v tzv. táboře míru a socialismu nevyřešily reformy, přestože se po nich hlasitě volalo, ale až pád celé konstrukce.
Současné Rusko se po rozpadu totalitního SSSR zmítalo 8 let v obrovských potížích, které zdědilo po zhroutivším se komunistickém režimu, aby následujících 8 let vcelku úspěšně "vstávalo z kolen" díky tomu, že začaly působit tržní mechanismy, stoupat ceny hlavních ruských exportních komodit - ropy a zemního plynu, a po nástupu Putina k moci byly provedeny liberální ekonomické reformy. Současně se však okruh lidí kolem Putina a především on sám postupně opevňoval ve svých pozicích a charakter moci se měnil na totalitní a tato tendence je zvláště zřetelná po roce 2011, kdy země začala stagnovat. To spolu s agresivní zahraniční politikou, která vedla k sankcím ze strany "západu", a prudkým poklesem cen energetických surovin přináší zemi značné hospodářské potíže a obavy z budoucího vývoje.
Oba tito liberální ekonomové mluví o problémech a jejich příčinách na ruské poměry značně otevřeně a jsou slyšet i na všech velkých mezinárodních fórech v Rusku. Jsou to však natolik výrazné osobnosti, že netvoří tandem, ale každý přichází s vlastními návrhy. Grefa zaštiťuje ministerský předseda Medveděv, Kudrina prezident Putin. Medveděv přichází s projektem komise pro zdokonalení systému státní správy, v jejímž čele má stát Putin, on má být jeho zástupcem. Koncepci vypracoval Gref a jedná se v podstatě o změnu systému práce vlády, kde, jak ve veřejném dopise prezidentovi Medveděv konstatuje, si ministři dělají co chtějí, navíc je jejich práce "ručně" řízena z Kremlu, a že by neměli rozhodovat o věcech, které řeší sám trh. Cílem projektu je dosáhnout větší operativnosti snížením počtu ministerstev a jiných přímo řízených organizací a přechodem od plnění dílčích úkolů k projektovému řízení. V souvislosti s tím zahajuje v současné době 80 náměstků ministrů studium na univerzitě Sberbank.
Ani politické špičky se nijak zvlášť netají tím, že stagnace trvající už 7 let vyžaduje nějakou změnu. Nejvíc jsou slyšet dva bývalí Putinovi spolubojovníci nejprve v St. Peterburgu a později ve vládě, kteří z ní sice odešli, ale stále zůstávají v popředí veřejného života.
Tím prvním je 55letý Alexej Kudrin, který byl 11 let úspěšným ministrem financí v ruské vládě a když roku 2011 na protest proti rostoucím zbrojním nákladům skončil, založil Výbor občanských iniciativ. Druhým je 52letý Herman Gref, do roku 2007 ministr ekonomického rozvoje, od té doby úspěšný prezident největší ruské banky Sberbank.
 |
| Kudrin a Gref (vpravo) |
 |
| Kudrin s manželkou |
KUDRINŮV PROJEV
Je pro mne trochu neobvyklé mluvit o hodnotách, institutech a důvěře: jsem spíš makroekonom. Ale moje zkušenost, už více než dvacetiletá, z modernizačních reforem i jednotlivých přeměn mne vede k tomu, že se stále více přikláním k názoru, že hodnoty a instituty jsou velmi důležité a podstatně ovlivňují výsledky našich reforem. Nebudeme-li věnovat této otázce pozornost, nerozšíříme hranice našich možností, našich výsledků, naší efektivnosti. Chápeme, že současná úroveň rozvoje soudního systému, vzájemné působení justičních orgánů a společnosti, moci a společnosti, efektivnost moci a její schopnost se organizovat se staly zásadní překážkou dalšího rozvoje.
Co je třeba? Kdo má říct: "Pojďme se změnit!"? Kdo má říct: "Tady je plán. Pojďme podle něj reorganizovat státní instituty!"? Mí kolegové již připravili program reforem státní správy s nejlepšími příklady, které jsou vzaty z různých zemí a uznávány jako nejlepší. Ale jak to vzít a přenést? Co tomu brání? Vidíme tady demokratické instituty, kulturní instituty, zájmy, které chrání určitá praxe - praxe měkkého autoritarismu. A my chceme posoudit, proč jsou takové, kde se vzaly.
Rusko bylo příkladem složitých, velmi rozporných reforem, které byly škodlivé a nepřinesly požadované výsledky a v minulém desetiletí možná dokonce vyvolaly nedůvěru k reformám. Částečně tomu tak je. V Rusku - ještě v SSSR - byla v polovině 60. let velmi významná potřeba provést nové reformy. To elity chápaly a směřovaly k nim. Já si vzpomínám, že jako student jsem ty práce, ty projekty četl, včetně těch, které nesly jméno jednoho z profesorů - Liebermanna, který o tom aktivně psal. Byla dokonce snaha nazvat toto období libermanizací sovětské ekonomiky. Po reformách byla velmi vysoká poptávka a dokonce byly v tomto směru uskutečněny některé kroky. Potom se všechno zastavilo a my jsme mnoho let stagnovali.
Copak sovětští lidé, Rusové nejsou zralí na demokratizaci? Jsou snad v důsledku kulturních problémů, hodnot, na tyto reformy nepřipraveni? V totalitních společnostech jsou jistě i další důvody, které podstatně přispívají k odložení reforem. A připusťme, že jedním z takových institutů, který se stal klíčovým, je KGB a cenzura. Já mohu mluvit jako člověk, který v těchto podmínkách žil. Pracoval jsem v Akademii věd a naše práce o nezbytnosti konkurence v ekonomice jednoduše zakazovali. Z mých prací muselo být slov konkurence vyškrtnuto. Nepovolovalo se.
Až v roce 1988 (to datum si přesně pamatuji) nám to začali povolovat - psát slovo konkurence, která mohla být v sovětské ekonomice. Ovšem existovala tvrdá kolektivní odpovědnost, která nepřipouštěla nové ideje a nápady, které se lišily od hlavní linie tehdejšího vedení - KSSS. Tyto instituty v zásadě přežily začátek reforem a přivedly ruskou (tehdy sovětskou) ekonomiku k takovému oslabení, až křiklavé neefektivnosti, která vedla ke kolapsu Sovětského svazu, rozpadu plánovaného systému řízení.
V Gajdarově práci "Smrt imperia" je velmi dobře ukázáno, je se během dvou let před rokem 1990 rozpadal jeden z těchto institutů za druhým, protože už nemohly existovat: finanční instituty, instituty peněžně-úvěrové politiky, vyvažování rozpočtových systémů. Protože plánovací systém na jedné straně říkal, že musíme zvýšit životní úroveň, platy, a na druhé straně zvýšit těžbu ropy, což tehdy byl zdroj příjmů. Mně se líbí příklad, kdy existovaly dvě vzájemně si odporující rozhodnutí Gosplanu, co se zdálo být nemožným: v jednom případě se dodatečné zdroje směřovaly na nákup zařízení, aby se zvýšila těžba nafty, a ve druhém se měly tytéž prostředky využít k nákupu oleje a jiných potravin, nutných k tomu, aby u nás nestály fronty v obchodech a zmizel lístkový systém.
V čem je problém? Nebyli jsme jako země s určitými hodnotami a kulturou na tyto věci připraveni? V tomto smyslu si myslím, že jsme k jednotlivým reformám, včetně trhu, připraveni už dávno. Tady připomenu, že reformátoři 90. let přišli už k rozvalinám, kdy volba nebyla možná. Já jsem na příklad pracoval jako vedoucí finanční správy Petrohradu. Peníze nebyly, zásobování potravinami a jiným zbožím se zhroutilo. Svolal jsem ředitele, sestavili jsme dlouhé seznamy zboží a jezdili po oblastech, abychom ho vyměnili za potraviny. Tenkrát nás nezajímalo sestavení plánu reforem, protože jsme potřebovali peníze. Liberalizace cen proběhla spontánně, nečekaně. Ale přesto jsme během dvou tří let získali devizy, které bylo možno použít. I když v třetím roce byla inflace 400 %, tak v pátém-šestém roce byla v rozmezí 20-40 %.
Uvedu ještě dva příklady. Podle některých udajů přinesla privatizace nulový výsledek. Snažím se představit si, co by bylo, kdybychom odložili privatizaci o 10 let a pokusili se vybudovat ten systém v podmínkách státní ekonomiky. Myslím, že koncem 90. let i dnes bychom měli výsledků méně.
Západ uznal Rusko jako tržní ekonomiku v letech 2003-2004. OECD, USA a Evropská unie uznaly, že v Rusku existují základy tržní ekonomiky, že konečně funguje. Dnes je ruské tržní ekonomice 12-13 let. My dnes chceme použít všechny požadavky na ruskou tržní ekonomiku a porovnat ji s vedoucími světovými ekonomikami, které mají instituty velmi silné. Myslím si, že jsme prošli grandiózní cestu. A dnes, když srovnáme současný stav se situací před 25 lety, kdy reformy začínaly, je dnešek celkově spíš úspěšný. I když na této cestě bylo tolik peripetií, tolik problémů, tolik rozporů.
A vidím dnes nějaký požadavek naší doby? Myslím si, že elita a zvláště byznys a ta střední vrstva, která se objevila, a nyní to cítí i pracující - my všichni chápeme, že instituce soudního systému, státní správy, efektivnost regulace vzdělávacích systémů a zdravotnictví, policie, jsou neuspokojivé. S tím my všichni souhlasíme. Chápeme, co to znamená, přijít do státního zdravotnického zařízení. Známe nedostatky vzdělávacího systému. Víme jak pracuje policie, i když základní funkce plní.
Poslední výzkumy Ústavu problémů aplikace práva, který vznikl na objednávku Výboru občanských iniciativ, ukazuje, že 99 % kauz, které se dostanou k soudu, končí obviněním a 57 % rozhodnutí se přijímá ve zvláštním režimu poté, co odsouzený přizná vinu. To je strašné, a my všichni to chápeme. Tento systém neuspokojuje současné úkoly rozvoje ekonomiky.
Celkově lze říct, že všechny instituty, které vznikly, přivedou náš systém na dlouhou dobu ke stagnaci, pokud je nereformujeme. Jsem přesvědčen, že dnes stojíme na prahu nových společenských hnutí nebo centralizovaných reforem a celkově naše kultura a instituty umožňují pochopit a mít jakési základní požadavky na přestavbu. Jestli to bude proces na 5 nebo 7 let nedokážu říct. Ale celkově stojíme na začátku změn, které nazrály.
Vidím, že v těchto reformách je role politického systému, politických vůdců, politiky a politických hnutí větší než moudrého a dobrého plánu, který připraví ekonomové. Ti řeknou: "Ano, abychom se dostali na vysoká tempa růstu, abychom byli úspěšnou modernizovanou zemí, je nutné to a to." A bezpodmínečně narazí jak na stěnu na omezení politického charakteru. Nebudeme to my, kdo udělá volbu, ale ona politická hnutí si mezi sebou budou vyjasňovat, co dnes budeme dělat. Tisknout peníze, aby bylo na mzdy, nebo zvyšovat efektivnost, produktivitu. Proto je v krátkodobých úkolech role politického vůdce, politiky často mnohem větší než kultury. Ale souhrnně si stejně myslím, že naše mentalita, naše kultura o sobě dají vědět. Já myslím, že je solidní základy pro úspěšné reformy.
 |
| Putin se samopalem |
Žádné komentáře:
Okomentovat