Aznavour a 47 let zpoždění

Prahou už projel kde kdo. Od Rolling Stones, které dohromady vidělo v Česku živě snad 300 000 lidí, až po Luciana Pavarottiho, který zpíval v roce 2005 "jen" pro 10 000 diváků v O2 aréně.

Edith Piaf a Charles Aznavour - 50. léta

Ten, komu se však Praha dosud do itineráře nevešla, byl Charles Aznavour. Vlastně vešla, ale místo koncertu šel v lednu 1969 na pohřeb Jana Palacha. A počkal si dalších 47 let až na první skutečně jarní dny letošního roku, na úterý 6. dubna. Není moc těch, do jejichž vystoupení jsem ochoten investovat skoro 200 €. A ještě méně je zpěváků popu a v Kongresovém centru navíc. Když o tom tak přemýšlím, z těch, kdo žijí, mne napadá právě jen Aznavour. Pro někoho zpěvák, který byl v anketě CNN a internetového deníku Time Online v roce 1998 zvolen za největšího umělce 20. století na celém světě! Hlasovalo pro něj 18 % respondentů, předčil i Elvise Presleyho nebo Boba Dylana a poté, co zemřel Frank Sinatra je Charles Aznavour považován za posledního z tzv. „Velkých“. Pro jiného je to epocha s mnoha průsečíky. Arménská genocida, migrační krize po 1. světové válce. veliká éra francouzského šansonu s jemu blízkou Edith Piaf v čele, jeho arménské návraty, jeho 10 let trvající rozlučková koncertní turné.

Tohle všechno plus mé pařížské cesty během téměř 50 let mi probíhalo hlavou. Sobotní ráno, kdy jsem otevřel francouzské okno hotelového pokoje a z Rue Lepic tam vtrhla nefalšovaná harmonika, noční cibulačka v Au Pied de Cochon u staré tržnice, maketa scény pražského Dona Giovanniho v muzeu Palais Garniere... to vše tam bylo.

Proto se na takové koncerty nechodí ani tak za uměním, jako spíš za těmi vzpomínkami, za jeho charisma, za atmosférou. Protože i když je obdivuhodné, že Aznavour v téměř 92 letech utáhne 90 minut bez přestávky, ta nejlepší léta má přece jenom za sebou.

Edith Piaf a Charles Aznavour - 50. léta

V Praze ovšem přesto nepůsobil dojmem zpěváka žijícího a tvořícího v nastaveném čase, ale jako osobnost stále především tvůrčí. Škoda, že nebyly k dispozici české překlady textů, které jsou zvláště v Aznavourově případě nedílnou součástí písní. Koncert velmi aktuálně otevřela jeho známá píseň Les Émigrants, další program tvořily nové skladby hlavně z posledního alba Encore, které vydal před dvěma lety, ale došlo i na slavné hity jako třeba She. Následovaly další, například Desormais, Commeils disent, Ave Maria a se svou dcerou Katiou zazpíval duet Je voyage. Nejpřesvědčivější byl v jemnějších baladických skladbách s doprovodem piana, jako byla balada Sa jeunesse nebo Avec un brin de nostalgie z loňského alba Encores. A zcela přesvědčivý byl i v nadžezlém Il faut savoir a v hravém, jazzem stříknutém a mírně vulgárním Mes emmerdés. A úplně nakonec zazpíval další ze svých hitů La Bohéme a tady je aspoň dodatečně český překlad

LA BOHÉME

Povím Vám o době kterou méně než dvacetiletí nemohou znát Montmartre v tomto čase věšel šeříky až pod naše okna A i když náš skromně zařízený byt   který nám sloužil jako hnízdečko nepůsobil příliš sympaticky Právě tam jsme se poznali Já, který řval hladem A ty která jsi ležela nahá Bohémka, bohémka Je třeba říci, že jsme byli šťastní Bohémka, bohémka Nejedli jsme jeden bez druhého V sousedních kavárnách Jsme byli někým Ti, co čekali na slávu a dobře tak i na bídu s prázdným žaludkem Nepřestávali jsme věřit A když nějaké bistro proti dobrému teplému jídlu vzali jsme plátno recitovali jsme verše Seskupení kolem mísy jsme zapomněli na zimu Bohémka, bohémka Chtělo by dodat, že jsi byla krásná Bohémka, bohémka A všichni jsme byli nadaní

Často se mi stávalo, že před mým stojanem jsem strávil probdělé noci Znovu se dotýkal na obrazu linie ňader ladných křivek boků A nebylo rána kdybychom se nakonec neposadili nad krémovou kávu Vyčerpaní, ale okouzlení Bylo by třeba, abychom se milovali a milovali i život Bohémka, bohémka Chtělo by říci, že nám bylo dvacet let Bohémka, bohémka A žili jsme z ovzduší času Když namátkou jednoho dne odcházím na výlet na mou starou adresu Už nepoznávám ani zdi ani ulice které viděli mé mládí Na vršku schodů hledám ateliér Ale nic nepřetrvalo Ve svém novém dekoru se Montmartre zdá být smutným a šeříky jsou mrtvé Bohémka, bohémka Byli jsme mladí, byli jsme blázni Bohémka, bohémka A už není co říct

 Publikum bylo evidentně nadšené a zahrnulo ho ovacemi vestoje a dívky i ženy téměř přezrálé ho zahrnuly spoustou rudých růží. Co na to říct? Snad jen díky, pane Aznavour.

závěr koncertu v Praze

Ten kdo se na koncert nedostal, si může poslechnout jeho dvojče ze záznamu Aznavourova pařížského vystoupení v závěru minulého roku: 

Aznavour byl pro uměleckou kariéru předurčen už rodinným prostředím. Jeho rodiče přišli do Francie po 1. světové válce z Arménie a živili se jako herci a muzikanti, posléze provozovali malou restauraci v Quartier Latin. On sám byl 3x ženatý (někdo tvrdí že pětkrát), ale jeho život nebyl permanentním skandálem, jak bývalo v branži zvykem. Potomci z různých manželství, kterých je dohromady šest, s ním jsou pracovně spojeni. Dcera Khatia je navíc členem jeho zájezdového týmu a kromě doprovodu s ním už 13 let zpívá píseň Je voyage z roku 2003. Ta je nedílnou součástí rozlučkového turné, které začalo  roku 2006 v Německu, pokračovalo anglojazyčným okruhem, jehož první koncert proběhl v Montrealu a pokračuje dodnes, přestože zpěvák koncem května oslaví 92. narozeniny. V červnu ho čekají 3 vystoupení v Japonsku během 4 dnů. Aznavour za svou osmdesátiletou kariéru složil přes 1000 písní a nahrál 51 studiových alb a 20 koncertních, jichž prodal celkem víc než 100 milionů. Takže nejen díky dlouhému životu proto obdržel mnoho cen a vyznamenání, je jednou z největších žijících osobností světové hudby  a vypadá to, že je nezdolný.

Není však jen zpěvákem. Hrál ve více než 60 filmech, asi nejznámější roli ztvárnil ve snímku Francoise Truffauta Střílejte na pianistu. Ostatně jeden z těch filmů se natáčel v Praze. Náhodou jsem šel kolem, u zdi tam seděl na židličce takový malý človíček, tichý a sám. Odkud ho znám, říkám si. Až když jsem se po chvíli vracel, došlo mi, že je to on. Zdá se, že jsme opravdu v Evropě, napadlo mne. Navíc napsal řadu vzpomínkových knih. A také muzikál o Toulouse-Lautrecovi či hudbu k filmům

A jak se na Arména sluší, je také zdatným podnikatelem. Syn Nicholas vede hudební vydavatelství Editions Raoul Breton v Paříži, které otec spoluvlastní, syn Charles se stará o vydavatelství Melodium Music SA ve Švýcarsku. Vedle toho Aznavour vlastní i několik nemovitostí v různých částech světa, mimo jiné v kanadském Montrealu, kde vlastně jeho kariéra odstartovala.

Aznavour však vstupuje i do politiky. Od roku 1995 je vyslancem UNESCO pro Arménii a v roce 2009 se stal arménským velvyslancem OSN ve Švýcarsku, kde žije. A nakonec Arménie. Malá křesťanská země ležící ve vnitrozemí mezi Gruzií, Tureckem, Íránem a Ázerbájdžánem. Země s bohatou a především v minulém století tragickou historií. Mnoho Arménů žije v diaspoře. A ve Francii vždy angažovaně vystupoval proti krajně pravicovému nacionalismu v podání Národní fronty Jean-Marie Le Pena a jeho dcery Marie.  

A ještě krátce k tomu pražskému koncertu. Krátce před začátkem obsadil balkónovou lóži vpravo od pódia prezident Zeman a jeho doprovod. Mluvčí Ovčáček vše dokumentoval a rychle umístil na facebook fotografie s konstatováním, že Aznavour je velký umělec a šlo o mimořádný umělecký zážitek. (Možná by se měl také někdy vypravit na Pražské jaro.) Přestože nikdo nejevil o tuto delegaci zájem, prezident mával do publika. Ovšem hned první píseň ho mohla vyvést z konceptu. Jmenuje se Les émigrants a pojednává o složitém životě lidí, kteří opustili svou zemi. Hradní křídlo však zřejmě není ve francouzštině honěné, tudíž to nevědělo, jinak by zážitek nebyl tak umělecky silný.

Ale my dole jsme snad přece jen stále v Evropě.

Aznavour a dolních 10 milionů dole, Hrad nahoře