Protože jsem se kvůli Charlesi Aznavourovi vzdal své středeční abonentky, sledoval jsem vše až ve čtvrtek z empory a bylo co. Hrůša svým cestováním po světě za orchestry a operními domy nejzvučnějších jmén, což je ale jen vnější projev uznání jeho kvalit, dozrál v dirigenta, který skvěle komunikuje s orchestrem, dokonce bych řekl i s jednotlivými hráči, což mu umožňuje nenuceně jim vnutit svůj styl, jeho gesta se zkoncentrovala, což mu dovoluje působit místy až lehounce ležérním dojmem. A orchestr, pokud je dobrý jako PKF nebo ČF, na něj dokáže reagovat. Druhým projevem uznání kvalit je to, že nepotřebuje pracovat s orchestry méně kvalitními, aby se uživil, a nemá na to ani čas. A do toho všeho se tentokrát možná promítlo i to, že pár dní po koncertu se stal Jakub Hrůša podruhé otcem.
Vlastně jsem si dopřával ten luxus sledovat zblízka jeho práci, možná na úkor výborného uzbeckého klavíristy Behzoga Abduraimova, který hrál s ČF v Praze poprvé v říjnu 2014, ale ještě předtím v září pod taktovkou Jiřího Bělohlávka hráli v Itálii společně právě Čajkovského koncert a to hned čtyřikrát. Ovšem je pochybné posuzovat klavírní koncert podle poslechu z empory, kam zvuk nástroje proniká přes masu orchestru.
Možná proto mne mnohem víc zaujala virtuozita, se kterou byl proveden Straussův všestranně náročný opus. Říkám-li všestranně, mám na mysli hráče, dirigenta i posluchače. Je to proud 55 minut hudby bez oddechu, které sice skladatel dal do vínku výklad, ale to je vlastně jen jakési jeho lešení, s jehož pomocí skladbu budoval. O tom, že téma uvedené v názvu bylo pro skladatele velmi osobní, svědčí i to, že na něm pracoval celých 16 let a uzavřel jím serii svých 10 symfonických básní. Alespoň první z nich měly filosofický rozměr, ostatně studiem filosofie Strauss zahájil své vysokoškolské vzdělávání. Prostředky, jimiž působí na posluchače, jsou ovšem jiné, a především díky nim je skladba stravitelná. Ta obrovská zvukomalebnost je dána i rozsahem nástrojů, pro které je dílo mistrně instrumentováno.
Díky tomu, že mezi koncertem Charlese Aznavoura a České filharmonie uplynulo jen pár hodin, jsem rozdíl mezi těmito hudebními styly vnímal velmi ostře. Populární hudba je až na výjimky spojena s textem a lidským hlasem a je založena na rytmické složce. Popisnost tohoto charakteru mi v klasické hudbě připadá zbytečná, je to jakési nadbíhání posluchači a současně podceňování jeho i hudby, protože primárně působí jinými prostředky, bezprostředně hudebními. Operu beru na milost. Ostatní formy na vědomí.
Žádné komentáře:
Okomentovat