Osmkrát Litomyšl nehudební

To, že festival Smetanova Litomyšl má vedle hudebního programu i výtvarnou složku, platí již 17 let. Nejsou to obvykle mohutné expozice prezentující celoživotní dílo či výtvarný styl, ale spíše menší soubory, i když... Ano je tady a dokonce trvale instalovaná výstava plastik Olbrama Zoubka (nar. 1926), který zemřel před 14 dny a s Litomyšlí je mnohonásobně spojen. Především ho sem přivedla jeho po mnoho let hlavní obživná profese restaurátorství. Celých 17 let od roku 1974 zde v létě pracoval (tedy ne sám) na restauraci 8000 psaníčkových i figurálních sgrafit renesančního pláště zámku. A ta léta ve městě mu přinesla také druhou ženu a městu naopak plastiky jako koupající se děti a ženy v klášterní zahradě nebo plastiky na náměstí. A hlavně je v zámeckém sklepení umístěna rozsáhlá sbírka jeho soch od nefigurálních začátků až po plastiky z pozdních let. A nesmírně cenné je, že téměř 30 plastik, resp. jejich souborů je z audioguidu doprovázeno osobním výkladem sochařovým. Asi každý má Zoubkovy sochy někde uloženy v paměti, u mne třeba je to posmrtná maska Jana Palacha na budově filosofické fakulty, žena se zlatými vlasy v hale banky, do které léta chodím, nebo Pomník obětem komunismu na Petříně. A jaksi symbolicky je ve stejných prostorách umístěno Srdce pro Václava Havla vytvořené z vosku svící posbíraných z pietních míst vzniklých po smrti zemřelého prezidenta.

chodba se vzkazy a srdce pro Václava Havla

-------------------------

Asi nejvýznamnější krátkodobou výstavou je ta, která je umístěna v zámeckém pivovaru a nese název Generation ONE - první generace české postmoderny. Jde až na výjimky (Kurt Gebauer a Jindřich Zeithammel) o plastiky autorů, kteří začínali tvořit v 50. letech a potýkali se jednak se samotnou tvorbou, jež se rozloučila s klasickou postavou a hledala své nové cesty a současně se potýkala jednak s esteticky, jednak ideologicky motivovaným odmítáním. Na výstavě je prezentována tvorba těchto výtvarníků: Otto Gutfreund, Karel Malich, Alena Kučerová, Jiří Hilmar, Kurt Gebauer, Eva Kmentová, Jiří Bielecki, Jan Koblasa, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková, Karel Nepraš, Stanislav Kolíbal, František Kyncl, Jindřich Zeithamml, Aleš Veselý, Federico Díaz.

Stanislav Kolíbal (*1925)
Trojcestí (1967), barvený hliník

-------------------------

Snad nejkrásnější z dočasných výstav je ta, která ukazuje 18 obrazů Jana Zrzavého, opět jakýsi krátký průmět jeho tvorbou. Ovšem připomínají spoustu souvislostí počínaje potkáváním mužíčka s hůlkou na Malé Straně, přes jeho přátelství s Bohuslavem Martinů v době společného pobytu na Montmartru, v zahradních chatách na pařížském předměstí a setkání s jeho ženou na sklonku života

Bohuslav Martinů, jeho žena Charlotte a Jan Zrzavý

A také vyprávění profesora Dvořáka o pravidelném setkávání se Zrzavým a jeho pobytech v kapucínském klášteře v Benátkách, kde odpoledne sedával u Floriana na náměstí San Marco, ze kterých vytěžil mnoho námětů pro své obrazy. Možná nejpůvabnější na výstavě je modrá Piazzetta v noci

takhle nějak vypadá Piazzetta v noci (ale není to ta pravá)

Řada obrazů však má hluboký duševní obsah, který spolu se Zrzavého jedinečnou malířskou zkratkou a barevnou fantazií vytváří nezaměnitelný dojem.

Hosté Abrahamovi (Andělská návštěva) 1911-12

-------------------------

Další malou expozicí je výstava drobných grafik Jiřího Boudy (1934-2015). A opět známé jméno. Jeho babička byla sestrou loutkářů a sochařů Suchardů, jejichž stopa je dodnes otisknuta do Říše loutek, kterou už nějakých 90. let navštěvují pražské děti, malířský rukopis jeho otce Cyrila Boudy znají čtenáři dětských knížek dodnes a ani Jiří Bouda není neznámý. Jednak žil v tajemné vile na úpatí Petřína, restauroval Langweilův model Prahy a vytvořil řadu grafik, pár s pražskými + hudebními + mozartovskými motivy mám doma. A také jsem ho slyšel  nadšeně vyprávět o slavné, přes 900 let staré a 70 metrů dlouhé výšivce z Bayeux.

ukázka z výstavy, těch mašinek tam ale moc není

-------------------------

Rozsahem nejmenší, ale ne nejméně zajímavá je výstava v kryptě Piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže. Představuje ji jediný exponát multitalentové absolventky pražské AVU Magdy Jetelové (1946) která žije v Německu. Ten exponát nese označení "the essential is no more visible" a dokazuje to, že podstatným rysem jejích instalací není vnější fyzická podoba, ale obsah, myšlenka, která je sama o sobě mnohovrstevná. Truhla, říkejme tomu tak, je před otevřením chráněna čtyřmi nápisy:

the essential is no more visible

únik časových zón

roztavení geografie

recyklace moci

Autorka k tomu říká: "Pro mne je to zpráva. Něco, čeho si má člověk vážit. Nejdůležitější texty. Zpráva o světě v kontextu zlata a peněz. Vzpomínka na něco hrozně důležitého. Vzpomínka na historii. Síla vyprázdněnosti."

Zdá se, že si musí každý zájemce vytvořit svůj vlastní soubor myšlenek inspirovaný jak těmito na první pohled nesrozumitelnými slovy, tak i exponátem samotným.

-------------------------

Což ovšem není ani zdaleka všechno. Tak jen krátce dvě výstavy fotografií:

V přízemí zámku je to "Zákulisí festivalu"

-------------------------

A na zámecké zahradě je výstava "Ruku v ruce" Jiřího Šreita, ukazující záběry z denního stacionáře Litomyšl, který provozuje obecně prospěšná společnost Ruku v ruce, a navštěvuje ho 20 osob s mentálním či kombinovaným postižením a seniorů.

-------------------------

A málem bych zapomněl na expozici v Regionálním muzeu v Litomyšli, která nese název Imaginárium v Litomyšli - živá výstava divadelních, loutkových a výtvarných ostrostřelců. Mezi kurátory a pořadateli se vpředu objevují jména bratří Formanů a ukazují zcela jinou stránku výtvarných počinů než ztvárňování hlubokých myšlenek. Vše co tam je vidět, je určeno spíš k zábavě velkých i malých.

střelecký terč "Mládí a stáří v lásce" (1808)

Námořnické pexeso

A to je vše co jsem stihl vidět, nikoli celá nabídka. Člověk žasne, co dokáže město s 10 000 obyvatel každoročně nabídnout. Je to snad tím, že je pravicové nebo je to zázrak