Ohlédnutí za Strýčkem Váňou

Po pár letech generálně uklízím počítač a přišla mi do ruky glosa o jednom divadelním představení, kterou jsem napsal před osmi roky. Ten text, který je níže, mne přiměl k tomu, podívat se na věc blíže. A do popředí vystoupila osobnost, která ono divadlo vede a je pro něj klíčová.

Vládnoucí politici a jejich hlásné trouby vypráví svůj příběh o realitě, který mnohý občan bezděky přijímá jako oprávněné téma i kdyby základem bylo tvrzení, že svět je placatý. Jejich oponenti většinou na tuto hru přistupují a svět prezentují ve stejném duchu, pouze v inverzních barvách. Ale pak jsou tady tisíce, miliony lidí, kteří onen svět zplozený politiky ignorují a žijí svůj vlastní vesmír.

Zmíněnou osobností je Rimas Tuminas, 67letý Litevec, který je již 12 let uměleckým ředitelem Vachtangovova divadla v Moskvě, jehož některé inscenace mají skutečně mimořádnou úroveň a jež je považováno za jedno z nejlepších v Rusku. Vedle Strýčka Váňi je to např. Evžen Oněgin nebo drama Thomase Bernharda Minetti. Tuminas je ceněn a vyznamenáván doma v Litvě, v Polsku a v Rusku za Jelcina i Putina. Není to sice primárně homo politicus, což neznamená, že má konformní názory.  O některé se vloni podělil s redaktorem ruským státem neřízených novin Novaja gazeta:

Někteří lidé jsou možná z pekla. Jsou mezi námi a my to jen nevidíme! Jsou jako lidé, vypadají jako lidé, akorát jsou z pekla. Jak to řekl Shakespeare: "Peklo je prázdné! Všechno je tady!"

My si dneska hodně stěžujeme, obviňujeme moc, která se vzdálila lidem, nechápe je, neslyší, úplně se odtrhla... Je třeba slyšet toho mladého člověka, který zrovna vychodil školu, nemá peníze na to, aby někam jel, televizor je černobílý a stejně nejde, dům je třeba opravit a on vyjde v noci na verandu a slyší kdesi tisíce kilometrů daleko hluk města...

Ve všem ztrácíme vkus. A to, že nám teď zavírají Západ, se nám také nelíbí. Říkáme "zavírejte, jen zavírejte, my to přežijem." Ale ta tendence návratu k podvědomému zřeknutí se světového ducha, kultury, jednoty, ta je strašná.

Ono je možná dobře, když to, čemu se říká umění, vyrůstá z napětí mezi realitou světa politiků a vesmírem tvůrců. Čím je tohoto napětí méně, tím jsou výplody oněch odpoutaných mozků únavnější. Kdysi mi někdo věnoval knihu o díle sochaře Stepana Erzii. Ten vytvořil spoustu nádherně působivých plastik v Argentině a na stará kolena se vrátil do SSSR, ztotožnil se s jeho ideologií a umělecky se rozplynul.

Lidé jako Tuminas promítají vlastní nezávislé názory do své práce, bez které není svobodná společnost možná. Když se podaří.

A tady je ten starý blog:

Přijel Strýček Váňa - dvojí klasika

Na 19. plzeňský divadelní festival přijelo moskevské divadlo Vachtangova s veleúspěšnou inscenací Čechovovy hry z roku 2009. Ještě před tím se 12. září 2011 odehrálo představení na scéně vyprodané Státní opery Praha.

První klasika je samo divadlo. Založili ho studenti v roce 1913 a požádali tehdy 30letého herce Vachtangova, aby je vedl. Během dalších osmi let se otřásl svět. Proběhla válka, padl car, nastoupila prozatímní vláda, bolševici uchvátili pučem moc, a proběhla válka občanská. Stálou scénu v centru Moskvy na ulici Arbat divadlo získalo v roce 1921 (v postátněné vile) a tento rok je považován za oficiální rok zrodu divadla. Vachtangov za necelý rok zemřel, ale sídlo divadla je na této adrese dodnes. Od konce 30. let vedli divadlo téměř 50 let 2 Arméni. Nejprve otec a pak syn Simonovové. A dnes je uměleckým šéfem Litevec Rimas Tuminas. V uplynulé sezóně bylo nejnavštěvovanějším moskevským divadlem.

Druhá klasika je hra. Autor A.P. Čechov (1860-1904) - asi nejznámější ruský dramatik, ji napsal v roce 1896, a hrála se nejprve v provinciálních divadlech, až v roce 1899 ji Stanislavskij inscenoval v MCHT a sám hrál Astrova, Jelenu pak pozdější autorova žena Olga Knipper. Jen o málo později, v roce 1901 ji inscenoval Jaroslav Kvapil v pražském Národním divadle. Postupem času se stala součástí světového dramatického repertoáru a byla víc než 10x zfilmována.

děkovačka

Tato inscenace je však mnohem víc než jen oddeklamování textu krásnými hlasy. Je to syntetické divadlo, jakýsi fantastický realismus, kde scéna je spíš náznaková, významnou roli hraje dramatická hudba a herecká akce je koncipována jako obrazy. Herci jsou skvělí, představení je vtipné, i když sám příběh prázdných životů neveselý, a přestože trvá víc než 3 hodiny, nevtírá se nuda. Zájem byl veliký, sedělo se i v orchestřišti a divadlem zněla ruština i o přestávce. Ostatně nejdražší lístky stály asi polovinu toho, co v Moskvě, takže se to vyplatilo. Obecenstvo bylo zřejmě zčásti poučené, protože známý herec Sergej Makovecký, který hrál hlavní postavu, sklidil potlesk sotva vystrčil hlavu ze zákulisí. Pro ty, kdo hůře slyší nebo jim mluvená azbuka činí potíže, byl nad jeviště promítán český překlad.

Za 2 roky tento Strýček Váňa posbíral všechna ruská divadelní ocenění a divadlo s ním vyjíždí po Evropě i jinam. V květnu na př. hostovali v Izraeli, na podzim je čeká ještě Londýn.

Záznam představení se možná vyskytuje kdesi na internetu, kde lze nalézt i text v originále. Prohlášení Serebrjakova, že svolal obyvatele statku, aby jim sdělil, že přijede revizor, tam však nenajdete. :-)<

Mimochodem, běloruské taneční divadlo Korniag theatre, které mělo vystoupit v rámci off programu, do Plzně nedorazí. Dlouho připravované vystoupení zhatily administrativní komplikace s výjezdovými dokumenty a finanční krize v Bělorusku. Také Evropa, jen 1000 km dál na východ.