Tatínek nejprve synka vyslal na studia práv do Bonnu, kde se mladý pán pral nejen s paragrafy, ale také s chlastem. Metla lidstva byla evidentně silnější, a tak udělal se zákony zkušenost z druhé strany. Byl uvězněn pro opilství. Tato zkušenost mu pomohla k vítězství v jeho prvním politickém souboji – stal se předsedou „Trevírské hospodské společnosti". Po roce radovánek toho měl pan otec dost a poslal synka na práva do Berlína v naději na zlepšení přístupu ke studiím. O naději přišel velmi záhy a navíc přišel o dost peněz. Karel Marx přebíhal mezi právy a filosofií, byl v následujících pěti letech několikrát žalován pro neplacení dluhů a pantáta si povzdechl: „Můj pan syn je s to rozházet až 700 tolarů za jediný rok, zatímco nejbohatší synkové neutratí více než 500" (společnou vlastností všech rodičů po staletí je, že svým dětem nepřejí žádnou zábavu a povyražení). Nakonec se filosofií protloukl vlastními silami, protože do školy moc nechodil a připojil se k žákům Georga Friedricha Hegela. Pan otec se toho již nedožil, protože zemřel v roce 1838. To se Karla Marxe velmi dotklo, neboť choval k otci hluboké city a nosil s sebou stále jeho podobiznu. Jaké city choval k matce je nejisté, protože jí nedorazil ani na pohřeb.
Po smrti otce velmi správně usoudil, že bude dobré dokončit studia a neriskovat další náklady. Protože univerzita v Berlíně byla poněkud upjatá a trvala na banalitách (třeba aby diplomová práce měla jisté náležitosti), rozhodl se, že není hodna jeho práce. Takže bryskně poslal svoji diplomovou práci na univerzitu v Jeně, která má copyright na reklamní slogan „doktorát snadno a rychle". Za šest týdnů bylo vše hotovo a Karel Marx se s doktorátem v kapse zařadil do pracovního procesu jako novinář.
.... Přišel sice o práci, ale současně našel manželku, Jenny, baronku z Westphalenu. Příbuzní ze strany jeho choti sice remcali, že se vdala pod úroveň, jenže to vůbec netušili, kam až bude muset paní revolucionářová klesnout.
V roce 1843 se manželé Marxovi přestěhovali do Paříže, kde začal Karel Marx redigovat politickou revue (vyšla jen v jednom čísle), flirtovat s komunismem a stýkat se s mladými nespoutanými radikály. Spolumajitel jednočíselné revue Arnold Ruge o nich napsal: „Aby osvobodili proletariát intelektuálně a fyzicky zpod břemena jeho bídy, sní tito pánové o organizaci, která by tuto bídu zobecnila a donutila také ostatní, aby přijali toto břímě."
Jedním z členů skupiny byl také Bedřich Engels, syn zámožného fabrikanta v Manchesteru. Přes den vydělával prachy, v noci četl Hegela a komunistickou literaturu, věnoval se hojně šermu, usrkávání sherry a honu na lišku. Když nehonil lišku, tak se honil za ženskými: „Kdyby nebylo na světě Francouzek, nestálo by za to žít" (sympaťák se sympatickými koníčky). Společně založili „Ligu komunistů", napsali a v roce 1848 vydali jeden z nejznámějších pamfletů v dějinách, „Komunistický manifest".
V tomto textu vyzývali proletariát, aby se zmocnil hospodářství a osvobodil se: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, jenom své okovy. Dobýt mohou celý svět. Proletáři všech zemí spojte se!" A dodali také desetibodový manuál), jak postupovat při revolučním procesu.
Karel Marx se však nespokojil s proklamacemi a jeho ambicí bylo svoje učení postavit na vědeckých základech. Teď už zbývala drobnost – opřít tahle jadrná prohlášení o důkladnou a pronikavou analýzu, dodat nějaké důkazy a může se to spustit. Francie však neměla sebemenší pochopení pro vědecké aktivity na poli revolučním, takže mu neprodloužila pobyt a doma v Prusku ho navíc bez odkladu prohlásili za zrádce. Tak se odebral do Belgie, ale ta se zachovala stejně proradně jako Francie a Prusko. Zkusil to tedy v Anglii a do třetice to vyšlo.
Usadil se v Londýně v roce 1849, kde se již do konce života věnoval vědecké práci a psaní. Jak poznamenal J. A. Schumpeter: „Usadil se v Londýně nadobro, což znamenalo téměř totéž, jako řekneme-li, že se usadil v knihovně Britského muzea". Přečetl úplně všechno, co bylo o národohospodářství vydáno a trávil tam veškerý čas. Všechno totiž bylo lepší než sedět doma.
Jistý policejní špicl podal výjimečně živý obraz jeho domácnosti: „Jakmile vstoupíte do bytu Marxovy rodiny, oči se vám zamlží uhelným kouřem a tabákovým dýmem, že začnete tápat jako v jeskyni. Všechno je špinavé a plné prachu a posadit se je opravdu nebezpečným počínáním. Tu stojí židle jen o třech nohách, onde si hrají děti a připravují si jídlo na jiné židli, která je ještě celá." Pokud jde o samotného Karla Marxe: „Umýt se, upravit se či vyměnit prádlo jsou u něho jevy zřídkavé. Pohotově se opije. Často celý den spí, ale když má něco udělat, pak pracuje neúnavně dnem i nocí."
K rodinnému hospodaření přistupoval naprosto infantilně – příjmy utrácel za nákupy časopisů nebo klavírní a taneční lekce pro svoje děti. Takže místo pořádné stravy měly taneční lekce a místo pořádného bydlení klavírní lekce. Asi nikoho nepřekvapí, že se jim dobře nevedlo a během pěti let tři z nich zemřely (zápal plic, zánět průdušek, tuberkulóza). Jestliže jsou pro ekonomy charakterové vlastnosti Adama Smitha choulostivou záležitostí, tak marxisté o charakterových vlastnostech svého otce zakladatele zarytě mlčí. Těžko se jim divit.
Trvalo 17 let než nashromáždil v Britském národním muzeu dostatek materiálu a dokončil výzkum, pořídil si nemanželské dítě se služebnou (kterou jim poslala rodina von Westphalenů), napsal první verzi, zredigoval ji, zotavil se z několika nemocí a našel vydavatele. Psal se rok 1867 a „Kapitál" se vydal na oslnivou dráhu dějinami, kterými měl otočit a bezesporu se mu to povedlo. Pokoušet se hodnotit charakter Kapitálu je stejně marné úsilí jako pokusy vymýtit prostituci.
Po smrti otce velmi správně usoudil, že bude dobré dokončit studia a neriskovat další náklady. Protože univerzita v Berlíně byla poněkud upjatá a trvala na banalitách (třeba aby diplomová práce měla jisté náležitosti), rozhodl se, že není hodna jeho práce. Takže bryskně poslal svoji diplomovou práci na univerzitu v Jeně, která má copyright na reklamní slogan „doktorát snadno a rychle". Za šest týdnů bylo vše hotovo a Karel Marx se s doktorátem v kapse zařadil do pracovního procesu jako novinář.
.... Přišel sice o práci, ale současně našel manželku, Jenny, baronku z Westphalenu. Příbuzní ze strany jeho choti sice remcali, že se vdala pod úroveň, jenže to vůbec netušili, kam až bude muset paní revolucionářová klesnout.
V roce 1843 se manželé Marxovi přestěhovali do Paříže, kde začal Karel Marx redigovat politickou revue (vyšla jen v jednom čísle), flirtovat s komunismem a stýkat se s mladými nespoutanými radikály. Spolumajitel jednočíselné revue Arnold Ruge o nich napsal: „Aby osvobodili proletariát intelektuálně a fyzicky zpod břemena jeho bídy, sní tito pánové o organizaci, která by tuto bídu zobecnila a donutila také ostatní, aby přijali toto břímě."
Jedním z členů skupiny byl také Bedřich Engels, syn zámožného fabrikanta v Manchesteru. Přes den vydělával prachy, v noci četl Hegela a komunistickou literaturu, věnoval se hojně šermu, usrkávání sherry a honu na lišku. Když nehonil lišku, tak se honil za ženskými: „Kdyby nebylo na světě Francouzek, nestálo by za to žít" (sympaťák se sympatickými koníčky). Společně založili „Ligu komunistů", napsali a v roce 1848 vydali jeden z nejznámějších pamfletů v dějinách, „Komunistický manifest".
V tomto textu vyzývali proletariát, aby se zmocnil hospodářství a osvobodil se: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, jenom své okovy. Dobýt mohou celý svět. Proletáři všech zemí spojte se!" A dodali také desetibodový manuál), jak postupovat při revolučním procesu.
Karel Marx se však nespokojil s proklamacemi a jeho ambicí bylo svoje učení postavit na vědeckých základech. Teď už zbývala drobnost – opřít tahle jadrná prohlášení o důkladnou a pronikavou analýzu, dodat nějaké důkazy a může se to spustit. Francie však neměla sebemenší pochopení pro vědecké aktivity na poli revolučním, takže mu neprodloužila pobyt a doma v Prusku ho navíc bez odkladu prohlásili za zrádce. Tak se odebral do Belgie, ale ta se zachovala stejně proradně jako Francie a Prusko. Zkusil to tedy v Anglii a do třetice to vyšlo.
Usadil se v Londýně v roce 1849, kde se již do konce života věnoval vědecké práci a psaní. Jak poznamenal J. A. Schumpeter: „Usadil se v Londýně nadobro, což znamenalo téměř totéž, jako řekneme-li, že se usadil v knihovně Britského muzea". Přečetl úplně všechno, co bylo o národohospodářství vydáno a trávil tam veškerý čas. Všechno totiž bylo lepší než sedět doma.
Jistý policejní špicl podal výjimečně živý obraz jeho domácnosti: „Jakmile vstoupíte do bytu Marxovy rodiny, oči se vám zamlží uhelným kouřem a tabákovým dýmem, že začnete tápat jako v jeskyni. Všechno je špinavé a plné prachu a posadit se je opravdu nebezpečným počínáním. Tu stojí židle jen o třech nohách, onde si hrají děti a připravují si jídlo na jiné židli, která je ještě celá." Pokud jde o samotného Karla Marxe: „Umýt se, upravit se či vyměnit prádlo jsou u něho jevy zřídkavé. Pohotově se opije. Často celý den spí, ale když má něco udělat, pak pracuje neúnavně dnem i nocí."
K rodinnému hospodaření přistupoval naprosto infantilně – příjmy utrácel za nákupy časopisů nebo klavírní a taneční lekce pro svoje děti. Takže místo pořádné stravy měly taneční lekce a místo pořádného bydlení klavírní lekce. Asi nikoho nepřekvapí, že se jim dobře nevedlo a během pěti let tři z nich zemřely (zápal plic, zánět průdušek, tuberkulóza). Jestliže jsou pro ekonomy charakterové vlastnosti Adama Smitha choulostivou záležitostí, tak marxisté o charakterových vlastnostech svého otce zakladatele zarytě mlčí. Těžko se jim divit.
Trvalo 17 let než nashromáždil v Britském národním muzeu dostatek materiálu a dokončil výzkum, pořídil si nemanželské dítě se služebnou (kterou jim poslala rodina von Westphalenů), napsal první verzi, zredigoval ji, zotavil se z několika nemocí a našel vydavatele. Psal se rok 1867 a „Kapitál" se vydal na oslnivou dráhu dějinami, kterými měl otočit a bezesporu se mu to povedlo. Pokoušet se hodnotit charakter Kapitálu je stejně marné úsilí jako pokusy vymýtit prostituci.
Žádné komentáře:
Okomentovat