Na programu večera byly Dvořákova symfonická báseň Zlatý kolovrat a Mahlerova vokální symfonie Píseň o zemi (Das Lied von der Erde). Zlatý kolovrat byl o to zajímavější, že vloni v říjnu ho s velkým úspěchem provedli Berlínští filharmonici při berlínském debutu Jakuba Hrůši.
Atmosféra před koncertem byla plná lehce napjatého očekávání mimořádného výkonu, které se v první části naplnilo. Bylo to plnokrevné provedení, chvílemi skoro moc, jako kdyby dirigent nemohl zapomenout na Berliner Philharmonie. Orchestr reagoval perfektně a to nebyli k dispozici první první houslista a violoncellista, kteří v uplynulých dvou týdnech museli být k dispozici svému šéfovi Byčkovovi pro nahrávání Čajkovského. Leč Česká filharmonie je dnes silný a sebevědomý tým a Jiří Vodička u prvního pultu byl také výborný. Sir Simon dirigoval zpaměti, přestože s Berlínskými hrál skladbu snad dvakrát, někdy v minulosti spíše vzdálené. Bylo to jako perfektně podané dramatické hudební vyprávění se zvraty a překvapeními bez ohledu na obsah básně. Sotva se dá toto a berlínské provedení Hrůšovo srovnávat, obě však potvrzují, že Zlatý kolovrat není žádná "béčková skladba", ale je to plnokrevný Dvořák.
Po přestávce se přidali k provedení Mahlera sopranistka Magdalena Kožená a hrdinný tenor John O'Neill. Ten není v Česku znám, ale představuje špičkového interpreta především, ne však pouze, wagnerovských hrdinů s mohutným hlasem. Musím přiznat, že jsem se zpočátku nedokázal do zpěvu vposlouchat, ovšem poslední část - Rozloučení - zpívaná Magdalenou Koženou byla z těch, které člověka obklopí a vznáší se s interpretem. Bylo to ohromující a velice silné a těch pár vteřin absolutního ticha po doznění hudby to potvrzovalo. I ovace vstoje byly jaksi samozřejmé, žádné utvrzování své vlastní důležitosti. Emoce z takového koncertu, se dokáží vrýt na dlouho do paměti.
Slunce se sklání za horami,
Všechna údolí naplňuje večer
svými stíny, nesoucími chlad.
Pohleď! Jako stříbrná bárka se vznáší
měsíc na modrém jezeru oblohy.
Cítím vanutí jemného větříku
za tmavými smrčinami!
Potůček zurčí libozvučně tmou.
Květiny blednou za soumraku.
Zem oddechuje klidně ze spánku,
i touhy všechny chtějí snít.
Unavení lidé se vracejí domů,
ve spánku nacházejí zapomenuté štěstí
a nové mládí se učí žít!
Ptáci již ztichli, skryti ve větvích.
Svět usíná!
Chladně to vane ve stínu mých smrků.
Stojím, a čekám na přítele;
Čekám, abych se s ním rozloučil.
Příteli, chtěl bych krásu tohoto večera
zažít tu s tebou po boku.
Kde vězíš? Dlouho mne necháváš samotného!
Procházím se se svou loutnou
po cestách, porostlých měkkou travou.
Ó kráso! Ó světe, věčným milováním, životem opilý!
Sestoupil s koně, aby si připili
na rozloučenou. Ptal se, kam že
odchází a proč to musí být.
Promluvil zastřeným hlasem: příteli můj,
štěstí tohoto světa mi nepřálo!
Kam jdu? Odcházím, putuji do hor.
Klid hledám pro své osamělé srdce.
Odcházím domů, do vlasti.
Už nikdy se nebudu toulat dálkami.
Mé srdce utichlo a čeká, až přijde jeho čas!
Všude je země milá,
rozkvétá s jarem a vždy znovu
se zazelená! Všude a věčně
modře září do dálky!
Věčně... věčně...
(Ewig... ewig...)
Žádné komentáře:
Okomentovat