Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

středa 15. listopadu 2017

Očima Roberta Franka

Drsně nostalgický pohled na Spojené státy 2. poloviny 20. století


Vídeňská Albertina je sice sídlem monumentální sbírky grafiky a 10 let i skvělé kolekce 500 obrazů od impresionismu po současnost darovaných manželi Batlinerovými, ale v jejích depozitářích je také přes 100 000 fotografií, z nichž část lze najít v digitálním archivu. Vedle toho, co zdědila po císaři pánu a získala od dalších státních institucí, jsou zde i akvizice, jejichž autory jsou fotografové téměř nebo i doslova současní jako Henri Cartier-Bresson (1908-2004), Lisette Model (1901-1983), William Eggleston (nar. 1939), William Klein (nar. 1928), Stephen Shore (1947), Jakob Tuggener (1904-1988). 

Jedním z této skupiny je také Robert Frank, ve Švýcarsku narozený syn německého Žida bez občanství, který nedlouho po válce odešel do Ameriky, pak se vrátil do Evropy a znovu do Ameriky, kde fotil pro známé časopisy a stal se jejím občanem. A hlavně získal v roce 1955 grant Guggenheimovy nadace, díky kterému jezdil 2 roky po Americe a fotografoval nepřikrášlený život na ulici. Celkem 28 000 snímků. V roce 1958 vychází v Paříži fotokniha Les Americains, která obsahuje 83 z nich. Jsou syrové a ironické a svou novostí se staly možná nejvlivnější publikací svého druhu vůbec. O rok později vychází v New Yorku anglická verze The Americans, k níž předmluvu napsal Jack Kerouac, autor románu On the Road a psychicky nevyrovnaný beatnik. Frankovým celoživotním přítelem byl další beatnik, problémový americký básník Alan Ginsberg, v roce 1965 z Československa vyhoštěný král majálesu. Nevelká intelektuálská skupina beatniků poskytla svými spisy myšlenkový základ anarchopacifistickému proudu hippies. I dnes jsou mladí lidé ve Spojených státech nakloněni socialismu a komunismu, aniž by měli ponětí o tom, co to znamená.

Později Frank pracuje také s kamerou a natáčí dokumenty. Z těch 31 je určitě nejznámější drsný, skandální a provokativní Cocksucker Blues z cesty Rolling Stones po Americe v roce 1972. Následoval soud o duševním vlastnictví dokumentu mezi Frankem a Stones, kteří se právem báli, že bude-li uvolněn do distribuce, v Americe si už nezahrají. Verdikt zněl, že může být veřejně promítán pouze pětkrát do roka a navíc za Frankovy přítomnosti.

Robert  Frank (1988)
A pár fotografií z výstavy,  které mne nejvíc zaujaly:

Mel odpočívá po ranní službě, 1951
Montážní dílna Ford v Detroitu, 1956 (The Americans)
Yea Happy! 1956 (The Americans)
Happy Chandler byl v té době gůvernérem Kentucky
Marilyn Dead, 1962
Sick of Goodby’s, Mabou, 1978, Robert Frank
(Mabou je místo v Kanadě, kde Frank žil)
Vedle výstavy jsou v sousedním Filmovém muzeu promítány Frankovy filmy. Ovšem zájemci o Cocksucker Blues si budou muset díky shora uvedeným právním omezením počkat do ledna. Navíc přichází do filmové distribuce životopisný film "Robert Frank – Don’t Blink."

Otázka: "Kde je pravda?" však v každém případě zůstává otevřená. Protože ani tento trochu kritický a odcizený pohled nelze brát za celou realitu, i když je bezpochyby působivý.

Žádné komentáře:

Okomentovat