Drsně nostalgický pohled na Spojené státy 2. poloviny 20. století
Vídeňská Albertina je sice sídlem monumentální sbírky grafiky a 10 let i skvělé kolekce 500 obrazů od impresionismu po současnost darovaných manželi Batlinerovými, ale v jejích depozitářích je také přes 100 000 fotografií, z nichž část lze najít v digitálním archivu. Vedle toho, co zdědila po císaři pánu a získala od dalších státních institucí, jsou zde i akvizice, jejichž autory jsou fotografové téměř nebo i doslova současní jako Henri Cartier-Bresson (1908-2004), Lisette Model (1901-1983), William Eggleston (nar. 1939), William Klein (nar. 1928), Stephen Shore (1947), Jakob Tuggener (1904-1988).
Jedním z této skupiny je také Robert Frank, ve Švýcarsku narozený syn německého Žida bez občanství, který nedlouho po válce odešel do Ameriky, pak se vrátil do Evropy a znovu do Ameriky, kde fotil pro známé časopisy a stal se jejím občanem. A hlavně získal v roce 1955 grant Guggenheimovy nadace, díky kterému jezdil 2 roky po Americe a fotografoval nepřikrášlený život na ulici. Celkem 28 000 snímků. V roce 1958 vychází v Paříži fotokniha Les Americains, která obsahuje 83 z nich. Jsou syrové a ironické a svou novostí se staly možná nejvlivnější publikací svého druhu vůbec. O rok později vychází v New Yorku anglická verze The Americans, k níž předmluvu napsal Jack Kerouac, autor románu On the Road a psychicky nevyrovnaný beatnik. Frankovým celoživotním přítelem byl další beatnik, problémový americký básník Alan Ginsberg, v roce 1965 z Československa vyhoštěný král majálesu. Nevelká intelektuálská skupina beatniků poskytla svými spisy myšlenkový základ anarchopacifistickému proudu hippies. I dnes jsou mladí lidé ve Spojených státech nakloněni socialismu a komunismu, aniž by měli ponětí o tom, co to znamená.
Později Frank pracuje také s kamerou a natáčí dokumenty. Z těch 31 je určitě nejznámější drsný, skandální a provokativní Cocksucker Blues z cesty Rolling Stones po Americe v roce 1972. Následoval soud o duševním vlastnictví dokumentu mezi Frankem a Stones, kteří se právem báli, že bude-li uvolněn do distribuce, v Americe si už nezahrají. Verdikt zněl, že může být veřejně promítán pouze pětkrát do roka a navíc za Frankovy přítomnosti.
![]() |
Robert Frank (1988) |
![]() |
Mel odpočívá po ranní službě, 1951 |
Vedle výstavy jsou v sousedním Filmovém muzeu promítány Frankovy filmy. Ovšem zájemci o Cocksucker Blues si budou muset díky shora uvedeným právním omezením počkat do ledna. Navíc přichází do filmové distribuce životopisný film "Robert Frank – Don’t Blink."
Otázka: "Kde je pravda?" však v každém případě zůstává otevřená. Protože ani tento trochu kritický a odcizený pohled nelze brát za celou realitu, i když je bezpochyby působivý.
Žádné komentáře:
Okomentovat