Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

neděle 19. listopadu 2017

Miláček Raffael

Jsou dva velcí malíři, které jsem na cestách po různých galeriích registroval, ale nějak zvlášť nevyhledával. Raffael a Rubens. Důvod pro to nemám, snad mi ti dva připadali příliš dokonalí. Což neplatí absolutně a dnes už vůbec ne, protože v podzimní Vídni 2017 se mi jich dostalo měrou vrchovatou. Když říkám "neplatí absolutně", mám na mysli dva Raffaelovy obrazy. Mnohokrát viděnou Madonu sixtinskou z drážďanského Zwingeru a maličkou Madonu s dítětem, před kterou jsem kdysi stál v petrohradské Ermitáži jako před zjevením [1].

Madona sixtinská, 1512/13, 256x196 cm
(Marie je údajně Margherita Luti, pekařova dcera a Raffaelova milenka.)
Madona a dítě (Madona Connestabile), cca 1504
18x18 cm
Ovšem jak to píši, uvědomuji si, že to ani zdaleka není všechno. Ještě jeho vatikánské nástěnné malby a skica Athénské školy v milánské Ambrosianě, Zasnoubení Panny Marie v milánské Pinacoteca di Brera a kdybych sáhl hloub do paměti, bylo by jich asi o dost víc. Třeba Madonna Goldfinch a Leo X. z Uffizi a... dost, teď jde o Albertinu.

Ta letos nabídla přímo raffaelovskou hostinu. Ve spolupráci s oxfordským Ashmolean Museum, které letos v létě vystavilo 120 Raffaelových kreseb, a s řadou zápůjček obrazů připravilo velikou výstavu doplněnou bohatými textovými informacemi.


Raffael Santi patřil k nejsilnější malířské trojce, která kdy tvořila na jednom místě. Ta se kolem roku 1504 sešla ve Florencii, tehdy světovém centru renesance, a byli to: Leonardo da Vinci (1452-1519), Michelangelo Buonarroti (1475-1564) a Raffael Santi (1483-1520). Zrovna v tomto týdnu byl v New Yorku vydražen obraz prvního z nich za astronomických 450 mil. dolarů. Víc za obraz nikdy nikdo nezaplatil.


Raffael Santi pocházel z Urbina, nacházejícího se asi 200 km východně od Florencie, a jeho mimořádný talent se projevil už v dětství. Jako dvacetiletý pak obdržel zakázku od vévody urbinského na obraz sv. Jiří pro anglického krále.


V roce 1504 přišel s doporučujícím dopisem od dcery urbinského vévody do Florencie. Jeho příjemcem nebyl nikdo jiný než vládnoucí gonfalonier Soderini. V tomto roce dokončil Michelangelo sochu Davida a společně s Leonardem da Vinci začali pracovat na obrovských freskách (každý na své) objednaných městem pro Palác signorie. Raffael sice žádnou zakázku od města nedostal, měl však jiné klienty, a především se učil z děl obou starších florentských mistrů.

Z Florencie si také odskočil poté, co dostal zakázku na obraz Ukládání do hrobu od Atalanty Baglioni, jejíž syn Grifonetto, vládce Perugie, byl zavražděn. Obraz je zajímavý mimo jiné tím, jak se malíř inspiroval Michelangelovou Pietou[2] .

Michelangelo: Pieta (1498)
Raffael: Ukládání do hrobu (1507), kresba
Rafael: Ukládání do hrobu (1507)
Na výstavě je ovšem pouze prostřední z ukázek - kresba.

MADONY
Ve stejném období, ale i po celý zbytek života, namaloval Raffael řadu madon. Na výstavě je k vidění osm z nich spolu s přípravnými kresbami, z nichž některé vynikají kombinací tmavých čar a jejich bílého zdůraznění a jsou spíše samostatným uměleckým dílem. A jako takové jsou i ceněny. Nejobdivovanějším výtvorem tohoto typu je pravděpodobně oltářní obraz z kostela S. Sisto v Piacenze, dnes v drážďanské galerii Zwinger, považovaný za jeden z vrcholů renesance.



VATIKÁNSKÉ FRESKY
Ve druhé polovině roku 1508 byl pětadvacetiletý malíř povolán papežem Juliem II. do Říma, který pomalu začal přebírat místo Florencie jako hlavního města renesance. K pozvání mu bezpochyby pomohl Donato Bramante, urbinský rodák a hlavní architekt chrámu sv. Petra, jehož základní kámen byl položen roku 1506. Raffael byl pověřen vytvořením fresky v jedné ze síní papežova vatikánského sídla. Ten byl výsledkem tak ohromen, že zrušil u dalších malířů zakázky na výzdobu nejen zbytku stěn v tomto sále, ale i dalších tří a Raffael měl o práci postaráno do konce života a jeho dílna  pokračovala podle mistrových nákresů i po jeho smrti. Ta první práce byla Athénská škola v sále Stanza della Signatura, papežově soukromé knihovně. Ukázka je z další fresky v sále:

Disputace o Svátosti oltářní - levá část, přípravná kresba
Disputace o Svátosti oltářní - fotografie fresky
TAPISERIE PRO SIXTINSKOU KAPLI
I když fresky byly hlavním Raffaelovým projektem, okruh jeho působení v Římě se postupně rozšiřoval. V roce 1513 byl zvolen papežem Giovanni de Medici a jako Leo X. objednal u Raffaela návrhy 10 gobelinů pro Sixtinskou kapli, jejíž strop dokončil o rok dříve Michelangelo. Prvních sedm hotových tapiserií bylo v kapli vyvěšeno v roce 1519, poslední byly utkány v roce 1521.

kresby k tapiseriím 

CHRÁM SV. PETRA
V roce 1514 zemřel Raffaelův mentor Brabante a papež na jeho doporučení jmenoval 31letého malíře hlavním architektem svatopetrského chrámu.

O rok později se stal i ředitelem antických vykopávek v Římě. V té době již žil v Palazzo Caprini nedaleko Vatikánu.
Palazzo Caprini, Řím (zbořen 1848)
Ironií osudu je, že obrovské náklady spojené s touto monumentální stavbou, která měla ukázat sílu církve a Vatikánu, donutily papeže Lea X. k vyhlášení nových odpustků výměnou za příspěvek na budování chrámu sv. Petra a odtud vedla přímá cesta k 95 Lutherovým tezím v roce 1517 a následující reformaci.

Vedle papežů byl Raffaelovým klientem i jejich bankéř Agostino Chigi, jemuž půjčky Vatikánu přinášely skvělé obchody, jako třeba monopol na dodávky soli. Proto si mohl dovolit renesanční palác v Římě, jehož lodžie vyzdobil m.j. Raffael, a kaple ve dvou římských kostelích, jejich výzdobu zajišťoval opět Raffael.

OBRAZY
Výstava v Albertině ukazuje kromě madon ještě dalších asi 10 obrazů s jinými náměty:


Přestože Raffael maloval obrazy pozoruhodné krásy, za římského působení to bylo na příklad okolo 40 portrétů, světový věhlas mu přinesly především fresky a gobeliny, kterými papež vyzdobil své sídlo.

Mne osobně oslovují víc Raffaelovy kresby než obrazy. Připadá mi, že výraz není zastíněn krásnem. Ovšem monumentalita jeho vatikánských fresek je mimo jakoukoli pochybnost a dobře 300 let byl považován za největšího malíře vůbec.

Raffael: Hlavy a ruce dvou apoštolů (1520)
O malířském stylu Raffaelově se lze dočíst třeba toto: Umění má vytvářet ideální typy, jež nevznikají pouze syntézou přírodní skutečnosti, ale stojí již jako vyšší umělecká skutečnost nad přírodou. Druhou složkou nového slohu je tzv. maniera grande. Znamená monumentální tvary postav a jejich ušlechtilé, důstojné chování. Vědomí vnitřní svobody naplňuje Raffaelovy postavy vyšší lidskostí. Vše nahodilé mizí, každý tvar má vyjadřovat umělcovu svobodu a dovednost.

Rafael zemřel v dubnu 1520, pár dní po 37. narozeninách. Snad se nakazil při antických vykopávkách, jejichž byl v Římě ředitelem. Jiní však říkají, že se k smrti vyčerpal prací, další dokonce sexem. Pohřben byl v Pantheonu za účasti mohutného zástupu lidí a na jeho hrobě je nápis:

 ‚Zde leží Raffael, za jehož života se Příroda obávala, že nad ní zvítězí.
Když zemřel, toužila zemřít s ním.‘ 
Je úžasné, jakými až nadlidskými schopnostmi jsou někteří jedinci obdařeni. Ať už je to schopnost namalovat obraz, vidět v kameni lidskou tvář, složit devátou symfonii, napsat Fausta, vymyslet teorii relativity nebo internet. Proč to nejde v politice?

-----------------------------------------

[1] Petrohradská Ermitáž se pyšní ještě jedním Raffaelovým dílem. Ruská carevna Kateřina II., za svobodna anhaltsko-zerbstská princezna, si objednala pro Zimní palác kopie jeho vatikánských lodžií. Na náměstí ve Veroně jsem zase viděl, jak se turisté fotili s kulisami opery Aida.

[2] Vztah Raffaela a o osm let staršího Michelangela byl komplikovaný, a to především ze strany toho druhého. Při složitosti jeho povahy, kterou si přiváděl četné komplikace, to ani nepřekvapí. Je pravda, že Raffael přejímal některé podněty. A podezíravý, spořivý a svárlivý Michelangelo se s tím nedokázal vyrovnat, takže ještě desítky let po Raffaelově smrti tvrdil, že: "Všechno, co věděl o umění, měl ode mne."

Žádné komentáře:

Okomentovat