Vídeň je mimo jiné a možná především město hudby a kdysi Dvorní, dnes Státní opera z roku 1869 patří mezi nejuznávanější operní domy na světě a v její cestě je nezanedbatelná česká stopa, a to od samého začátku. Neboť stavbu na místě uvolněném zbouráním městských hradeb prováděla stavební firma Josefa Hlávky, uznávaného odborníka, držitele nesčetného množství rakouských ocenění, řádů a titulů, později i významného českého politika a mecenáše, který byl dokonce i doma oceněn čestným občanstvím Prahy. Rok před smrtí. Nejvýznamnějším šéfem této opery byl bezpochyby Gustav Mahler, německy mluvící žid z Čech. Letos zde hudebně nastudoval a dirigoval Dvořákovu Rusalku Jiří Bělohlávek a taktovku od něj převzal Tomáš Netopil, který tento měsíc diriguje i Janáčkovu Lišku Bystroušku. A když jsme u výčtu Čechů, tak hvězdou divadla je dnes 29letý zpěvák Adam Plachetka z Prahy, který zrovna v neděli 16. listopadu zpíval Figara v Mozartově Figarově svatbě, která je také trochu česká a Mozart je pro tento operní dům skladatelem číslo 1. Takže nenavštívit představení by bylo něco jako vlastizrada a masochistické trýznění současně.
A tento projev vlastenectví se vyplatil, stálo to za to. Přestože zpívalo více skvělých zpěváků, ohlas publika na Plachetku byl jasně největší, což by šlo snadno i změřit. Asi je pravda to, že se stal oblíbencem vídeňského publika poté, co vyvolal šok tím, jak na podzim 2011 vystřihl ve 4 představeních Dona Giovanniho místo Ildebranda Arcangeĺa. A jako Figaro se tam představil o pár měsíců později. A v další sezóně znovu, vloni následovala dlouhá šňůra představení v Glyndebourne a příští léto oslaví třicítku v Salzburg vedle Čechošvýcarky Martiny Jankové v roli Zuzany. Docela impozantní bilance. Na dalších místech mého žebříčku nedělního představení pak byli Anita Hartig jako Zuzana a Luca Pisaroni jako hrabě. Ten jediný zbyl z premiérové sestavy, tenkrát však zpíval Figara. Ani ti další nebyli špatní. A režie přesně odpovídala mému vnímání tohoto kusu. Lehce nad věcí, s jemně ironickým pozdvižením obočí. A tomu odpovídala i scénografie.
 |
| Sólisté ve zkušebně |
Inscenace ovšem není nová, premiéra se konala 16. února 2011 a hudební nastudování vedl šéf opery Franz Welser-Möst, který letos v září na tuto funkci rezignoval. Takže dirigoval Sascha Goetzel, Vídeňan s rozsáhlými zkušenostmi, avšak debutant ve Státní opeře. A protože jsem měl to štěstí, že jsem z proscéniové lóže měl celý orchestr jako na dlani, byl zcela neobvyklý zážitek ho sledovat při práci. Z dirigenta přímo sálala radost s jakou si představení užíval, což se samozřejmě přenášelo i na orchestr. A na obrázku je vidět, že dokázal navázat kontakt i se zpěváky, kteří mu právě poblahopřáli k jeho 44. narozeninám. Na twitteru tvrdí, že to byly jeho nejkrásnější.
A protože 25. listopadu v 18:30 si lze na http://www.staatsoperlive.com/ lze pustit přímý přenos posledního představení této serie, stačí zaplatit 14 € a Figarova svatba je vaše.
A ještě drobná poznámka. Dost mne potěšilo, že pan Plachetka včera zrušil v červnu vyhlášené "embargo" Národního divadla v Praze a ve 3 představeních bude v prosinci a lednu zpívat Dulcamara v Elixíru lásky. Aspoň že tak, zvenku to vypadalo, že mu sláva zatemnila mozek.
A ještě drobná poznámka. Dost mne potěšilo, že pan Plachetka včera zrušil v červnu vyhlášené "embargo" Národního divadla v Praze a ve 3 představeních bude v prosinci a lednu zpívat Dulcamara v Elixíru lásky. Aspoň že tak, zvenku to vypadalo, že mu sláva zatemnila mozek.
Vídeňská státní opera
16. listopadu 2014
Wolfgang Amadeus Mozart
Le nozze di Figaro
Sascha Goetzel | Dirigent
Jean-Louis Martinoty | Režie
Hans Schavernoch | Scéna
Sylvie de Segonzac | Kostýmy
Fabrice Kebour | Světlo
Martin Schebesta | Sbormistr
Luca Pisaroni | Conte Almaviva
Olga Bezsmertna | Contessa Almaviva
Anita Hartig | Susanna
Adam Plachetka | Figaro
Rachel Frenkel | Cherubino
Donna Ellen | Marcellina
Pavel Kolgatin | Don Basilio
Benedikt Kobel | Don Curzio
Jongmin Park | Don Bartolo
Mihail Dogotari | Antonio
Daniela Fally | Barbarina
Žádné komentáře:
Okomentovat