Podzimní Vídeň - Velasquez

Vždycky když přijedu do Vídně, vystoupí na chvíli z podvědomí pocit nespravedlnosti a její spojené nádoby štěstí. Ale rychle to převrství vědomí, že naříkat nad minulostí je hloupé. Vždyť přece musím mít štěstí, když sem mohu přijet tak snadno, že snadnější to ani být nemůže. Co by měli říkat ti z Lugansku. Nebo Pchjongjangu. A navíc když jsem tady, mohu si dopřát do sytosti nebo do úmoru toho, co toto město nabízí především. Což je obrovský kulturní potenciál. A letošní podzim přinesl v tomto smyslu nadílku skutečně bohatou.

Pokud zvolíme chronologické řazení výstav, potom první je velká expozice španělského malíře Diego Rodrígueze de Silva y Velásquez (1599 - 1660) rodáka z bohaté Sevilly. Žil v době, kdy už sice skončil "Zlatý věk", který Španělsko zažilo díky bohatství zámořských kolonií, ale konec slávy španělských Habsburků se teprve blížil. Jak je vidět z životopisných dat, výstava nesouvisí s žádným malířovým výročím, ale je přesto významná svým rozsahem a tím, že je to vůbec první souborná výstava Velásquezových obrazů v německy mluvících zemích. A pro českého občana tím spíš, neboť v českých sbírkách existuje pouze jeden jeho obraz, a to infantka Markéta v Lobkovickém paláci na Pražském hradě.

Diego Velásquez, autoportrét (1640)
Museo de Bellas Artes de Valencia

Slavnostního otevření výstavy v Kulturněhistorickém muzeu na náměstí Marie Terezie proběhlo v pondělí 27. října 2014 na nejvyšší úrovni, neboť vedle celebrit nižší váhové kategorie se ho účastnila i pohledná španělská královská manželka Letizia, která nejprve poněkud žertovnou němčinou výstavu zahájila, avšak pohrdla Karajanovým apartmá v hotelu Sacher a týž den odletěla domů. Při několikahodinovém pobytu ve Vídni, který zahrnoval i slavnostní oběd v Hofburgu, ji doprovázel rakouský prezident s manželkou a tak se symbolicky uzavřel oblouk přes téměř 400 let k době, kdy Španělsku i Rakousku vládly dvě linie rodu Habsburků. V Letiziiných žilách však nekoluje královská krev bourbonská, natož habsburská, třídním původem je to inteligentní novinářka. Habsburkové ovšem nejen panovali, ale v zájmu koncentrace moci se také navzájem ženili, což na jedné straně vedlo k degeneraci a vymření španělské větve (a následné válce o španělské dědictví), na straně druhé, protože darování obrazů sloužilo jako pro nás kuriózní součást námluv, má dnes Vídeň několik krásných Velásquezových obrazů.

Tento obraz prince Baltazara Karla z madridské galerie Prado je symbolem výstavy

Talentovaný malíř z umělecké rodiny se stal ještě jako mladík dvorním malířem španělského krále Filipa IV., k čemuž mu vedle nesporného talentu pomohl i sňatek s dcerou svého učitele Pacheca (věnem si přinesla pár domů), který měl dobré kontakty u madridského dvora.  Zatímco v mládí Velásquez pracoval s nejrůznějšími náměty civilními i církevními,

Prodavač vody (1622), Wellington Museum London

v Madridu se jeho práce soustředila na portréty, a to především oficiální obrazy Filipa IV. a jeho rodiny..

Princezna Markéta Terezie byla oblíbenou dcerou Filipa IV.
a její obraz z roku 1659 vlastní vídeňské muzeum

Současně však byl Velásquez i nositelem různých úředních pozic, včetně správce královských sbírek a "producenta" velkých oslav, což mu přineslo bohatství a šlechtický titul. Byl uznáván malířskou hvězdou Rubensem znalým italského malířství, který ovšem ve 20. letech 17. století plnil pro Filipa IV. spíše diplomatické úkoly, a jeho doporučení Velásquezovi umožnilo první cestu do Itálie koncem 20. let.

Obraz Vulkánova kovářská dílna je z doby Velasquezovy první italské cesty

V letech 1648 - 1651 strávil Velásquez 2,5 roku na své druhé cestě do Itálie. Byla to svým způsobem služební cesta, protože ji vykonal, aby rozšířil královské sbírky v Madridu, jejichž byl správcem. Cestou namaloval také papeže Innocenta X. Ten prý obraz komentoval slovy: "Moc pravdivé."

Po návratu opět úřad a portréty, ale namalovat také obraz Venuše se zrcadlem, který se zcela vymyká nejen okruhům jeho osobních témat, ale i tomu, co bylo v prudérním katolickém Španělsku společensky přijatelné. Zřejmě vliv Itálie.

Venuše z Rokeby, též Venušina toaleta (1651), Národní galerie Londýn

Od roku 1633 s Velásquezem spolupracoval i jeho zeť Juan Bautista Martinez de Mazo (1612 - 1667), jehož práce jsou často obtížně identifikovatelné a bývají připisovány jeho učiteli, mistrovi a tchánovi a naopak. Velásquezův malířský styl se postupně vyvíjel, m.j. i pod vlivem první italské cesty (Tizian, Tintoretto), později pracoval technikou barevných skvrn, která se podobá tomu, co si osvojili impresionisté. Ti ho ostatně uznávali a je proto považován za jakéhosi jejich předchůdce.

Velásquez byl současníkem Rembrandtovým, ten však žil v úplně jiném světě politickém, náboženském, tvůrčím i osobním. Přesto jsou dnes oba vnímáni jako reprezentanti vrcholného malířského umění v dějinách západní civilizace. Někteří odborníci trvají na tom, že největší je Rembrandt, jiní sází na Velásqueze.

Rozsáhlá výstava zaujímá řadu místností v 1. patře Uměleckohistorického muzea a vedle vlastních exponátů jsem na ní zápůjčky z madridské galerie Prado, která má největší sbírku, ale také z Londýna nebo Bostonu. Vzhledem k tomu, že Velásquez namaloval celkem 120-130 obrazů, je výstava skutečně reprezentativní. Poté co 15. února 2015 skončí, přesune se její jádro do pařížského Grand Palais.