Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

neděle 2. listopadu 2014

Příděl hudby - Praha, září 2014

Dvořákova Praha

1. Komorní koncert v rámci festivalu Dvořákova Praha 2014 nebyl v sobotu 13. září navštíven nijak mimořádně. Balkon byl zcela prázdný. Zazněly 3 skladby v podání 3 kvartet a vrcholem večera byly Janáčkův kvartet č. 2 z roku 1928 Listy důvěrné v podání Haasova kvarteta. Jestliže se v programu píše, že patří k vrcholným dílům komorní literatury, potom tento koncert to jen potvrdil. Místy to nejsou tóny vydávané 4 nástroji, ale tsunami úžasných zvuků valících se na posluchače a pak přecházejících do chvějícího se pianissima. Je škoda, že Dvořákova Serenáda pro 6 smyčců následovala až po tomto vrcholu. Proti tomu byla jen něco jako milé domácí muzicírování.

Haasovo kvarteto
2. V pondělí 15. září se před vrátnicí Rudolfina mladá drobná blondýnka v černých podkasaných šatech s krajkovým topem dohadovala se starší ženou, jak má zavěšen mít zlatý řetízek na krku. Říkal jsem si: hm, na obracečku not je moc vystrojená. Když se pak otevřely dveře do sálu, trochu jsem se divil, protože ta "obracečka" vyšla jako první. Vzápětí se ukázalo, že je to mladá klavíristka Terezie Fialová. Za ní napochodoval violoncellista Jiří Bárta, hlava komorní části festivalu.

První část koncertu byla věnována Dvořákovi. Jako první zazněla krátká skladba "Klid". Klavíristka působila poněkud nejistě, když s ní Bárta před začátkem nenavázal oční kontakt a věnoval se svému nástroji. Ale možná je to moje fikce, ti dva spolu rozhodně nehráli poprvé. A prakticky neudělali předěl mezi oběma skladbami, takže obecenstvo ani nezatleskalo. Druhý byl koncert A dur pro violoncello s doprovodem klavíru. V každém případě pro příště vím, kdo je ta mladá žena, která má energie na rozdávání, a nejspíš si najdu, kdy bude hrát příště.

Jiří Bárta a Terezie Fialová
Po přestávce nastoupila silná sestava Vadim Repin, Jiří Bárta a Konstantin Lifschitz. V porovnání s Dvořákem byla Klavírní trio Petra Iljiče Čajkovského mnohem dynamičtější, zvláště ve 2. větě, která  představuje 12 variací na základní téma. Velký prostor zde má klavír, kde odevzdal Lifschitz skvělou práci, ale dobří byli i zbývající 2 hráči. Přesto výkon trpěl jistým chladem, vycházejícím z jakoby neviditelné konfrontace mezi hráči na smyčce. Nicméně po vyslechnutí těchto dvou komorních koncertů mám dojem, že Dvořákovi tento systém škodí. Konfrontovány jsou špičkové skladby jiných skladatelů (Janáček, Čajkovskij) s průměrnými díly Dvořáka, která jsou sice melodicky nesmírně bohatá, ale postrádají dramatičnost a stavbu konkurenčních skladeb.

Vadim Repin, Jiří Bárta a Konstantin Lifschitz
A když jsem vycházel ven, slyším opravdu dudy? Ano, zřejmě ten dudák ve skotském kroji předčasně oslavoval "svobodu", protože referendum nedalo mocichtivým politikům souhlas k odtržení od Velké Británie.

3. V pátek hrál v Rudolfinu Jan Lisiecki. Recitál trval hodinu, všechno Chopin. Hrál technicky skvěle, bylo to průzračné, ale poté, co jsem slyšel v tomtéž sále jak hraje Chopina Daniel Barenboim, mám nastavenou laťku na projev příliš vysoko. Možná také vidím pořád ty kecky, ve kterých hrál vloni ve Verbier, a jeho výkon nebyl takový, aby z nich v mé hlavě vyskočil.

A konečně v pondělí 22. září přišel závěr a vrchol festivalu, Izraelský symfonický orchestr s dirigentem Zubinem Mehtou. Ještě před koncertem se chumel lidí před vchodem z nábřeží dožadoval autogramu na prorostlé zářivé blondýně. Kdysi dávno to bývala krásná štíhlá americká herečka, dnes však "jen" dirigentova manželka. Na programu byla Beethovenova předehra k tragédii Johanna Wolfganga Goetha Egmont, jedna z posledních symfonií W.A. Mozarta, číslo 40 g moll, a to nejlepší nakonec - symfonická báseň Richarda Strausse Život hrdinův. Stává se, že i průměrný orchestr dokáže překonat sám sebe pod mimořádnou dirigentskou osobností. A když je navíc i ten orchestr skvělý, výsledek představuje vrchol a určitě nejen měsíce září.


----------

Tony Bennett je legenda, a kdyby nenazpíval nic jiného, tak jeho I left my heart in San Francisco mu zaručuje swingové nebe. Než jsem se rozhodl mezi dát či nedát 4000 Kč za jeho vystoupení v Praze, pustil jsem si jeho londýnský koncert k 85. narozeninám a bylo rozhodnuto. Ne. Bylo to dojemné, někdy lehounce trapné, Leona Lewis nevypadala, že by byla nějak zvlášť odvázaná z toho, že s ním zpívá, a hlavně toho měl po 3/4 hodiny viditelně plné zuby. A to bylo před 3 roky. Tak proč si kazit obraz o něm, když je tolik skvělých nahrávek. Prý ale zazpíval 24 písní a byl skvělý. Takže jsem možná prohloupil, ale stejně je mi protivné jít na koncert lkát nad ztraceným mládím.

----------

FOK slaví letos 80 let a zdá se, že si dal opravdu záležet. Sezónu zahájil 17. září, kdy spolu s Pražským filharmonickým sborem a sólistry Lucií Silken a Yvonne Naef nabídl pod taktovkou Jack van Steena monumentální 2. symfonií Gustava Mahlera. Výsledek byl skvělý a potvrzuje skladatelovo slova, že "symfonie je jako tvoření světa všemi dostupnými technickými prostředky",
"Na křídlech jež se k boji vzepnou se vznesu z prachu".

Pokud jste tam nebyli, zkuste na youtube Bernsteina s LSO v roce 1974 nebo Dudamela s Orchestrem Simona Bolivara v rámci PROMS 2011.

A když jsem se vracel, slyšel jsem kus rozhovoru sopránistky Evy Urbanové a režiséra Roberta Jindry (http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3206690). Překvapivě vtipný a navíc vysvětlil, proč jí to vloni nezpívalo.

A pak se ve 04:29:09 nenápadně připlížil podzim.




Žádné komentáře:

Okomentovat