Traviata - 142. představení

Když vidíte Traviatu ze Salzburku s Netrebko a Villazonem, tu umírající pod mostem z Bruselu, salzburskou v provedení MET, budování socialismu pamatující v Budapešti, bojovnou v TadW a teď nevím, na kterou jsem zapomněl, potom když jdete na další, říkáte si jen: je úplně jedno, co se tam bude dít, všechno už jsem viděl, hlavně aby jim to zpívalo. S tímto kredem jsem šel včera do Národního divadla.

Kus který hráli měl premiéru 21. února 1998 a tvůrci inscenace byli

Choreografie : Jaroslava Leufenová
Kostýmy : Jan Růžička
Hudební nastudování : Bohumil Kulínský
Režie : Jana Kališová
Sbormistr : Pavel Vaněk
Scéna : Miloň Kališ

Během oněch 17 let od premiéry se na inscenaci vystřídalo 13 dirigentů, stejný počet 13 Violett a 12 Alfrédů.

Představení 17. února 2015 bylo 142. a jeho dirigentem byl Jaroslav Kyzlink.  A výsledek?

Dělo se ledacos, třeba Alfréd, ač byl v 1. jednání u Violetty prvně v životě, tam hned zapomněl sako, možná byl ze Šaturové, se kterou to zpíval poprvé, nervózní. Ale po začátku, který byl trochu váhavý, jakoby až moc na jistotu zpívaný, jim to šlo skvěle. Simoně Šaturové jako Violettě, které navíc kostýmy sedly tak, jako by v nich chodila i doma, Alešovi Brisceinoví jako Alfredovi, který mi připadá, že i po poměrně slušné řádce let zpívání dokáže být stále lepší, a Romanovi Janálovi jako jeho otci, který je jistota. Dokonce bych řekl, že sotva se dá v Česku a v tuto chvíli dát dohromady reprezentativnější sestava. Však také byla na pokladně cedule VYPRODÁNO.

Aleš Briscein a Simona Houda-Šaturová ve městě

Titíž na venkově

Jediné, co mi ne zcela vyhovovalo, byly jakési mrtvé chvíle, kdy se děj jakoby zastavil, a nic moc se nedělo. Marně jsem přemýšlel, zda to byla zásluha zpěváků, že Starý Germont si třeba říká: "tohle že je můj syn?", nebo jestli dirigent nezapomněl jak dál, případně zda vlastně není vše v pořádku, protože tak to má být. I potlesk byl dostatečný, po jednotlivých ariích, jednáních i na konci, byl dlouhý, ale ne úplně nadšený. Upřímně řečeno, možná že by neškodilo, kdyby tahle světová operní jednička dostala v Národním divadle nový kabát. Dokonce mne napadla osoba režiséra z těch mladých "progresivních", totiž Linda Keprtová. Ta ovšem dělala Traviatu před 16 měsíci v Plzni, a navíc má ND ještě jednu Traviatu z roku 2006 v repertoáru Státní opery, která je méně popisná, ovšem v roce 2012 bylo oznámeno, že končí, neboť dvě inscenace na jedno divadlo jsou moc. Leč dodnes se hraje a patří k nejnavštěvovanějším představením SO. Ale za rok začne rekonstrukce, a kdo ví, jak to bude dál. Přesto typuji, že na novou inscenaci ještě nedozrál čas.

Uznání ovšem patří Národnímu za něco, co by mělo být vlastně zcela samozřejmé, ale není. Že totiž dokázalo v předstihu domluvit se Simonou Šaturovou a dalšími zpěváky termíny představení s dostatečným předstihem, v případě Šaturové to bylo dokonce 11 vystoupení ve 3 různých operách od prosince 2014 do letošního června.

A když už je řeč o Traviatě, tak pár informací nikdy neuškodí. Především tato postava skutečně existovala, ba co víc, nebyla to žádná chudinka, ale inteligentní a relativně vzdělaná profesionální milenka m.j. Alexandra Dumase jr., Ference Liszta a dalších asi 100 pánů (ano, sto), vlastním jménem Alphonsine Plessis. A opravdu zemřela na tuberkulózu ve věku 23 let o karnevalu 1847, zanechavši za sebou pěknou hromádku dluhů. Ale vydělává dodnes. A ono vlastně to řemeslo nebylo ani v polovině 19. století nějak zvlášť zavrhováno. Ta společnost, ve které se Alphonsine i Violetta pohybovaly, nebyla žádná spodina a ta první se nakonec vdala za jakéhosi šlechtice. Kdo umí, umí.