![]() |
Miroslav Horníček a Jan Werich - Balada z hadrů |
"Toskánsko pomalu navazovala na úrodnou Emilii. Nekonečnými serpentinami jsme se vypracovali nad zelená údolí blízko k vrcholkům Etruských And .... Za každou zatáčkou bylo něco co stálo za pohled .... Vystoupili jsme. Když jsem se vynadíval na hory, které se propadaly do náhlých údolí, kde se zelenaly cypřiše a rděly střechy usedlostí, vrátili jsme se .... vjíždíme do Toskánska, domova Michelangela, Leonarda da Vinci, Danta, Boccacia, Petrarky.... "
"Slunce už svítilo šikmo, když jsme sjížděli prudkým svahem do Florencie. Ležela pod námi zarámována do kopců, které byly stříbrné olivovými háji a zelené zahradami kolem samot a vesniček, ke kterým vedou klikaté cesty mezi zdmi vyrudlými do pastelových barev."
"Neptal jsem se kudy mám jít, věděl jsem, že najdu cestu k Davidovi, který na mne čeká před Palazzo Vecchio. .... Stál jsem u jeho nohou a díval se skoro kolmo po jeho postavě k nebi plnému hvězd. .... Vidím před sebou klidnou, rozvážnou nebojácnost, pocit, který hledám a málokdy nalézám, pocit, který se tak těžko odívá do slov. A je tu přede mnou a bude tu, až nebudu. Kámen. Kus mramorové skály o mnoha tunách hovořící o věcech křehčích skleněného vlasu. To dokázal udělat člověk svýma rukama a svou duší. .... Já nerozumím sochám. Mám Davida rád, připomíná mi něco, co sám těžko chápu. Mám z něho radost. Nebo, jak bych to řek, mám pocit, že on ví, co bych také rád věděl; nebo že to skoro vím, když se na něj dívám."
A určitě jsem nebyl jediný, kdo to takhle cítil, protože útlá, ani ne stostránková knížka, která z toho vznikla, se dočkala jen během prvních 5 let čtyř vydání, a to poslední mělo náklad 55 000 kusů. A v roce 1963 to povídání Werich s dcerou četli v rozhlase a dodnes se vydává jak knížka, tak i nahrávka.
Mám ji v příruční knihovničce, takovém balíčku první pomoci, spolu s drobnostmi jiných klasiků jako je Vančurovo Rozmarné léto nebo Steinbeckovy Toulky s Charliem, protože na to, aby stíny ustoupily, mlhy se zvedly a chmůry se staly snesitelnými, stačí je kdekoli otevřít a přečíst pár řádek. Žádné panáky ani antidepresiva nejsou potřeba.
A pak je tady Fimfárum, kde Lakomá Barka schraňovala šlupky od buřtů a šila z nich záclony, a když jela do Loun dostavníkem, místo jízdenky chtěla si nechat koleno vrtat, A Uspořená libra, kterou potřeboval na panáka, Medvěd, Kočár nejsvětější svátosti.... A také Falstaffovo babí léto, které si upravil podle Shakespeara a nikdy nehrál, a kde Werich / Falstaff mimo jiné říká:
Princ: Stejně jsi bohu dlužen smrt.
Falstaff: Jenže není ještě splatná! Proč bych měl s placením pospíchat? Nač se mám někomu nutit, když mě neupomíná. To je ostatně vedlejší - čest mě žene vpřed! Jo, ale co když mě čest dožene do předních řad a tam mi prožene břicho mečem. Co potom? Může čest přidělat nohu? Ne, čest tudíž není honěná v ranhojičství? Není; co je čest? Slovo; co je v tom slově čest? Co je to ta čest? Vzduch; to je pěkná bilance. Kdo ji má? Ten, co umřel třeba minulou středu. Cítí ji? Ne; slyší ji? Ne; nedá se tudíž vnímat? Nikoliv mrtvolou. A co s živým, s živým čest žít nebude? Ne! Proč? Lidská pomlouvačnost to nestrpí! Proto ji vůbec nechci. Čest je pouhý nápis na náhrobku s erbem, a tím končí můj katechismus.
Tenhle podivuhodný člověk jistě nebyl jen usměvavý a laskavý starý pán. Bezpochyby byl i nepříjemný, možná panovačný, citově ne zcela stálý, ale to je jako když potkáte známou, která už není ani mladá, ani krásná, ale vy v ní pořád vidíte tu dvacetiletou krasavici, kvůli které pánové zakopávali o chodník a rozbíjeli si hlavu o kandelábr. Byl to člověk, který pomáhal formovat vědomí spousty lidí v téhle zemi a je jen škoda, že takových jako on nebylo, není a asi nikdy nebude dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat