Jan Werich? Věk nerozhoduje.

Bylo by mu 110 let. To je tak dávno, že na první pohled se to člověka jakoby netýká. Jenže přece jen, protože zkušenost s ním je téměř osobní. Nejsem sice tak starý, abych viděl jeho představení ve 30. letech, to spíš mí rodiče, kteří v té době v Praze studovali, byli jím a Voskovcem zasaženi. Ale jako dost malý kluk jsem viděl znovu oživeného Caesara a později i Těžkou Barboru a Baladu z hadrů v Divadle ABC, kde mu byl koncem 60. let partnerem Miroslav Horníček. Lístky tenkrát sehnala paní doktorová Blažková, brutální blondýna, která bývala pokladní v Osvobozeném divadle, a tam se seznámila s drobným plešatým ctitelem umění, doktorem vší mediciny Jindrou Blažkem, s nímž se rodiče přátelili. Zážitek z představení, to byla neuvěřitelná směsice pocitů. Jednak to, že už jsem velkej, když mě vzali s sebou. A také to, že oni se naopak vrátili do svého mládí. A že se tam říkaly, zvláště ve forbínách neboli předscénách věci, které říkat veřejně se považovalo i nějakých 10 let po únorovém puči stále za nebezpečné. A přitom ještě to bylo zakamuflované do jinotajů a celé to navíc byla velká sranda, ale krásně a elegantně chytrá. A my v publiku jsme byli spiklenci. A také se tam pod taktovkou Karla Vlacha hrálo a zpívalo, a ty písničky jsem znal mnohem dřív a měl jsem doma noty a hrál jsem si je na piáno. Měly krásnou Ježkovu muziku, skoro jazz a chytré texty.

Miroslav Horníček a Jan Werich - Balada z hadrů

 A vlastně ještě předtím vycházelo v Literárních novinách na pokračování Werichovo povídání o cestě do Itálie v létě 1958. Mohl tam jet, protože mu tam zůstaly nějaké peníze za účast na festivalu v Benátkách, kam byl přihlášen film "Císařův pekař a pekařův císař" z roku 1952, kde hrál císaře i pekaře. Jel autem jen s dcerou, protože pustit celou rodinu, to se tenkrát nedělalo, mohli by tam zůstat a ohrozit socialismus v Čechách. No, a ten příběh z poslední stránky Literárek, to bylo něco jako zjevení. Bylo to jako otevřené okna do světa s velmi osobním svědectvím o tom, že tam jsou krásná místa a pozoruhodní lidé, nejen imperialistické zrůdy. A když to člověk četl, měl pocit, jako kdyby tam byl osobně. Když jsem po letech jel také autem do Florencie, bylo mi, jako bych přijížděl do místa důvěrně známého:

"Toskánsko pomalu navazovala na úrodnou Emilii. Nekonečnými serpentinami jsme se vypracovali nad zelená údolí blízko k vrcholkům Etruských And .... Za každou zatáčkou bylo něco co stálo za pohled .... Vystoupili jsme. Když jsem se vynadíval na hory, které se propadaly do náhlých údolí, kde se zelenaly cypřiše a rděly střechy usedlostí, vrátili jsme se .... vjíždíme do Toskánska, domova Michelangela, Leonarda da Vinci, Danta, Boccacia, Petrarky.... "

"Slunce už svítilo šikmo, když jsme sjížděli prudkým svahem do Florencie. Ležela pod námi zarámována do kopců, které byly stříbrné olivovými háji a zelené zahradami kolem samot a vesniček, ke kterým vedou klikaté cesty mezi zdmi vyrudlými do pastelových barev."

"Neptal jsem se kudy mám jít, věděl jsem, že najdu cestu k Davidovi, který na mne čeká před Palazzo Vecchio. .... Stál jsem u jeho nohou a díval se skoro kolmo po jeho postavě k nebi plnému hvězd. .... Vidím před sebou klidnou, rozvážnou nebojácnost, pocit, který hledám a málokdy nalézám, pocit, který se tak těžko odívá do slov. A je tu přede mnou a bude tu, až nebudu. Kámen. Kus mramorové skály o mnoha tunách hovořící o věcech křehčích skleněného vlasu. To dokázal udělat člověk svýma rukama a svou duší. .... Já nerozumím sochám. Mám Davida rád, připomíná mi něco, co sám těžko chápu. Mám z něho radost. Nebo, jak bych to řek, mám pocit, že on ví, co bych také rád věděl; nebo že to skoro vím, když se na něj dívám."

A určitě jsem nebyl jediný, kdo to takhle cítil, protože útlá, ani ne stostránková knížka, která z toho vznikla, se dočkala jen během prvních 5 let čtyř vydání, a to poslední mělo náklad 55 000 kusů. A v roce 1963 to povídání Werich s dcerou četli v rozhlase a dodnes se vydává jak knížka, tak i nahrávka.

Mám ji v příruční knihovničce, takovém balíčku první pomoci, spolu s drobnostmi  jiných klasiků jako je Vančurovo Rozmarné léto nebo Steinbeckovy Toulky s Charliem, protože na to, aby stíny ustoupily, mlhy se zvedly a chmůry se staly snesitelnými, stačí je kdekoli otevřít a přečíst pár řádek. Žádné panáky ani antidepresiva nejsou potřeba.

A pak je tady Fimfárum, kde Lakomá Barka schraňovala šlupky od buřtů a šila z nich záclony, a když jela do Loun dostavníkem, místo jízdenky chtěla si nechat koleno vrtat, A Uspořená libra, kterou potřeboval na panáka, Medvěd, Kočár nejsvětější svátosti.... A také Falstaffovo babí léto, které si upravil podle Shakespeara a nikdy nehrál, a kde Werich / Falstaff mimo jiné říká:

Princ: Stejně jsi bohu dlužen smrt.
Falstaff: Jenže není ještě splatná! Proč bych měl s placením pospíchat? Nač se mám někomu nutit, když mě neupomíná. To je ostatně vedlejší - čest mě žene vpřed! Jo, ale co když mě čest dožene do předních řad a tam mi prožene břicho mečem. Co potom? Může čest přidělat nohu? Ne, čest tudíž není honěná v ranhojičství? Není; co je čest? Slovo; co je v tom slově čest? Co je to ta čest? Vzduch; to je pěkná bilance. Kdo ji má? Ten, co umřel třeba minulou středu. Cítí ji? Ne; slyší ji? Ne; nedá se tudíž vnímat? Nikoliv mrtvolou. A co s živým, s živým čest žít nebude? Ne! Proč? Lidská pomlouvačnost to nestrpí! Proto ji vůbec nechci. Čest je pouhý nápis na náhrobku s erbem, a tím končí můj katechismus.

Tenhle podivuhodný člověk jistě nebyl jen usměvavý a laskavý starý pán. Bezpochyby byl i nepříjemný, možná panovačný, citově ne zcela stálý, ale to je jako když potkáte známou, která už není ani mladá, ani krásná, ale vy v ní pořád vidíte tu dvacetiletou krasavici, kvůli které pánové zakopávali o chodník a rozbíjeli si hlavu o kandelábr. Byl to člověk, který pomáhal formovat vědomí spousty lidí v téhle zemi a je jen škoda, že takových jako on nebylo, není a asi nikdy nebude dost.