Cena míru nebo cena za mír?

Poslední události ukazují, jak nesmyslná je snaha o domluvu s Ruskem a jakýmkoli jiným darebáckým státem po dobrém, tedy jinak než z pozice síly. Obamova totální světonázorová pomatenost porodila zahraničně politickou idiocii a všichni ti, se kterými se snažil "udobřit", počínaje ruskou perezagruzkou, přes smluvně "ochočený" Írán až po přátelsky obejmutý castroland se teď proti němu spojili. Navíc nezodpovědným vyklizením Iráku způsobil katastrofu, zrazený Izrael vhání do náručí Moskvy, a svého posledního mírařského trumfu - stažení z Afghánistánu, se nakonec musel vzdát. A celý Nobelův výbor, který Obamovi udělil bianco cenu míru za to, že kázal stejné bludy, jakým věří oni sami, si teď může nasadit šaškovskou čepici a dojít do Moskvy pro Putinovu medaili.

Sebezáchovný instinkt vyvolá u člověka stresovou reakci v případě, že cítí ohrožení. Zdá se však, že je poměrně snadné ukolébat lidi a přesvědčit je, že nebezpečí nehrozí. Stalo se to v Anglii a Francii v roce 1938, stalo se to v 90. letech po rozpadu SSSR a svět je rozdělen i dnes, kdy Rusko, hrdě se hlásící ke slavné sovětské minulosti a občanům nalévající do hlavy směs pocitu ohrožení a nenávisti k nepříteli, se stalo znovu hrozbou, která zatím válčila hybridně, a teď i standardně, tedy zatím letecky. Chybí už jen plnohodnotný vpád do další země, k němuž ovšem včera vyzval své spojence Putin v souvislosti s Afghánistánem. A přes opakované popírání možnosti vstupu jiných vojenských složek než letectva do války v Sýrii ze strany ruského prezidenta a jeho mluvčího, oznámil nyní zástupce náčelníka generálního štábu ruské armády, že v Sýrii slíbili vybudovat velkou vojenskou základnu společnou pro letecké, námořní a pozemní síly. Nemají doma dost místa?

Naivní levičáci zamořují pacifismem Evropu stejně jako při KGB organizovaných akcích "mírového hnutí" v 70. a 80. letech minulého století. Snaží se přesvědčit sami sebe o tom, že svůj blahobyt, demokratický systém vlády a svá lidská práva Evropa nemusí bránit, a že Američané jsou nám na obtíž. Ovšem nebýt Spojených států, nikdy jsme se nevymanili z ruského "osvobození", během kterého se naše země propadla nejen hospodářsky, ale i morálně. A nebudou-li dál garantem míru, což se Obamova zahraniční politika pokoušela zpochybnit, stane se Evropa bezbrannou kořistí Ruska.

Na naše vítězství připíjí zprava Tsipras a Zeman, prapor drží Zjuganov, předseda ruských komunistů

Kam to vedlo poté, co SSSR získal v roce 1948 nad Československem kontrolu, je známé. S námi srovnatelné Rakousko, které bylo po válce zdecimované a do roku 1955 okupované spojenci, z toho východní část včetně Vídně Sovětským svazem, nás pak za necelých 35 let dramaticky předehnalo ve všech ohledech. Politicky, hospodářsky, lidskoprávně. Existuje spousta důvodů se domnívat, že jakákoli repríza kontroly Česka Ruskem by vedla k novému úpadku, protože to nám nemá co nabídnout ani politicky, ani hospodářsky a technologicky, ani lidskoprávně. Leda tak Alexandrovce, estrádně-propagační údernou rotu armády Ruské federace a další várku Syřanů prchajících před novou vlnou násilím v zemi.

A Nobelova cena míru? Ta nemá pro mír cenu ani zlámané grešle.