Česká krajina aneb má vlast

Nedávno jsem navštívil v jízdárně pražského Hradu výstavu české krajinomalby, což je monumentální přehlídka asi 600 obrazů a kreseb nejrůznějších krajin namalovaných českými malíři v průběhu 19. a 20. století. Tak rozsáhlou výstavu jsem snad ani neviděl, nicméně jsem se tam dostal náhodou. Šel jsem totiž na výstavu o Alici Masarykové v Hradní obrazárně, ale když jsem zjistil, že to jsou všeho všudy 4 obrazy, šel jsem do jízdárny, ač původně mě sám její název odrazoval.

"Má vlast - pocta české krajinomalbě" pokrývá tvorbu malířů počínaje klasicistními a raně romantickými, která je soustředěna do sekce 1: "Krajina jako ideál: Od klasicistních vedut k romantickým scenériím". Jsou tu Karel Postl, první profesor krajinomalby a grafické veduty na Akademii v Praze (1806),  jeho předchůdce F.X. Procházka, Piepenhagenové a Postlovi žáci z rodin Mánesů, z nichž Antonín  vedl školu po jeho smrti. Pokračují sekce romantických krajin cizích i českých, realismus spojený s barbizonskou školu, Mařákova škola koncem 19. století, impresionismus, Antonín Slavíček (ten je zastoupen 25 obrazy), malíři kolem SVU Mánes, škola Otakara Nejedlého, městská krajina a skupina 42, až po současnost, charakteristickou ani ne tak školu, jako spíš individuálním přístupem. Celá výstava je takto rozdělena do 12 chronologicky řazených okruhů vybavených informacemi o charakteru té které skupiny a souvisejícími literárními výpověďmi. A k tomu je v 1. patře chodba plná kreseb a balkon, kde jsou konfrontovány obrazy z různých období zpracovávající stejné nebo podobné téma. To vše lze během jedné návštěvy sotva vstřebat, ale za 400 Kč si lze pořídit pěkný katalog a v něm číst dle libosti. Je to obrovská paleta jmen a pohledů na svět, které vyvolávají otázky. Mne přitom napadla dvě hlavní a spousta dalších témat k přemýšlení.

Julius Mařák (1832 - 1899) - Říp

To první téma je jakési zastřešující a týká se toho, k jaké kultuře patříme, o čemž dnes mohou díky počínání různých vrcholových politiků - prezidentem počínaje - vznikat jisté pochybnosti. Samozřejmě jsme součástí křesťanského civilizačního okruhu a to západního. Proto jezdili malíři studovat do Vídně a Mnichova, proto obdivovali Paříž, proto malovali alpská jezera. A nejezdili studovat do Peterburgu a nemalovali spící pasáčky a burlaky na Volze.

Antonín Slavíček (1870 - 1910) - Partie z Kraskova

A to druhé téma je vlastně také obecnější: o vztahu autorů výstav k tématu. Ti se nezřídka snaží dát expozici jakousi jednotící ideu, jako kdyby nešlo o obrazy samé, ale o myšlenku, kterou oni "odhalí", a na kterou obrazy navlékají jako korálky. Přestanou sloužit umění, protože chtějí, aby ono sloužilo jim. Trochu to připomíná současnou operní režii, kde se inscenátoři pokouší vtisknout dílu svou představu, někdy i proti jeho duchu. Pravda, u obrazů je to složitější. Ale jeden takový příklad už jsem nedávno zmínil - "Umělci a proroci", výstava přenesená z Frankfurtu do Národní galerie, což někteří odborníci vydávají za český krok tím pravým směrem. Je třeba ocenit, že  Má vlast tímto směrem nešla.

Otakar Nejedlý (1883 - 1957) - Letní krajina

A další téma - výstavu jsem navštívil ve všední den odpoledne a až na hodné vnučky nebo mladé až mladistvé přítelkyně starších pánů tam převažovali návštěvníci v důchodovém věku. Možná že to souvisí s tím sice výstižným, ale marketingově ne zcela šťastným názvem. Vždyť co si může mladý člověk představit pod pojmem má vlast? Podle mne skoro nic, co by pro něj mělo nějakou výraznou hodnotu. Tou vlastí se kus země, i když jste se tam narodili, stává postupně. Vlastními zážitky, vnímáním zážitků lidí, ke kterým jsme nějak citově vázáni. Jsou to místa, se kterými jsou spojeny jistoty, v nichž zakotvilo jejich dětství a které formují jejich osobnost. A každý tak má svou vlast jinou a dohromady je to vlast všech, kdo tady žijí. A je možná žádoucí, aby byla co nejpestřejší, protože jinak může být jako zemědělská monokultura. Přijde změna a ona se hroutí. Ale nakonec co, staříci jsou také lidé, tak ať si to užijí.

Václav Špála (1885 - 1946) - Skály u tunelu

Pořadatelem výstavy Má vlast jsou Spolek výtvarných umělců Mánes a Správa Pražského Hradu . SVU Mánes vznikl v roce 1887 a sehrál významnou roli v českém kulturním životě. Byl rozpuštěn z moci úřední v 50. letech minulého století a nahrazen Českým fondem výtvarných umění. Po roce 1989 byla činnost Mánesu obnovena, ale jeho majetek, především spolkový objekt s galerií na Masarykově nábřeží v Praze, připadl Nadaci českého výtvarného umění, následnické organizaci ČFVU. Soudní spor trvá dodnes.

Jan Zrzavý (1890 - 1977) - Lipnice

A tohle jsou jména malířů spojených s SVU Mánes:
 Mikoláš Aleš – první starosta spolku, Bauch, Benda, Beneš, Braunerová, Blažíček, Boettinger, Bílek, Cimbura, Čapek, Dvořák, Eliáš st., Engelmüller, Filla, Fragner, Gočár, Gutfreund, Grus, Havelka, Hejna, Hoffbauer, Adolf Hoffmeister, Holan, Holub, Holý, Honsa, Hudeček, Hubáček, Chochol, Istler, Janák, Janeček, Jíra, Jiránek, Jurkovič, Justitz, Jiroudek, Kafka, Kaloč, Kalvoda, Kaván, Klimeš, Kodet, Koníček, Kotěra, Kremlička, Kuča, Kuba, Kubín, Kubišta,Kupka, Kysela, Lada, Liesler, Lauda, Lolek, Makovský, Masaryk, Mařatka, Muzika, Nechleba, Nejedlý, Novotný, Nowak, Paderlík, Panuška, Piskač, Plečnik, Preissig, Preisler, Procházka, Prucha, Rabas, Rada, Radimský, Ronovský, Schwaiger, Sklenář, A.Slavíček, J.Slavíček, Stefan, Stretti, Sucharda, Svoboda, Svolinský, Sychra, Šaloun, Šíma, Šimoun, Špála,Špillar, Štursa, Tittelbach, Štyrský, Švabinský, Toyen, Trampota, Trnka, Ullman, Uprka, Wachsman, Zábranský, Zrzavý, Žufan a mnozí další.