Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pátek 23. října 2015

Jak jdou Putinovi počty?

Jak to v Rusku dělají s rozpočtem? Takhle vypadá návrh pro rok 2016, který projednala vláda.


Pohled to není příliš radostný, ale kupodivu nelze tvrdit, že za vše mohou sankce a pokles ceny nafty. Pokles tempa růstu byl zřetelný už v roce 2012 a je důsledkem toho, že jeho zdroje z prvního desetiletí se vyčerpaly. Růst začal v samém závěru 90. let díky drastickým reformám, které proběhly na jeho počátku, ale i pragmatickým krokům z prvních let Putinova vládnutí na straně jedné a na druhé straně zásadnímu růstu cen energetických surovin, se kterými dnes stojí a padá perspektiva Ruska.

VSTÁVÁNÍ Z KOLEN

Oslněn tímto úspěchem, rozhodl se prezident a kdysi kádrový důstojník KGB, resp. šéf  nástupnické FSB Putin, vrátit Rusku ve světové politice pozici, kterou kdysi zaujímal SSSR. To samozřejmě předpokládalo nejen agresivní zahraniční politiku, ale i posilování vojenské moci. Prvním zřetelným krokem tímto směrem byl Putinův šokující projev na bezpečnostní konferenci v Mnichově v únoru 2007, kde si nárokoval právo rozhodovat o osudu okolních zemí. V té době už však byly středoevropské i pobaltské země členy EU i NATO, takže se jednalo především o zařízení protiraketové obrany USA v Česku a Polsku a námluvy Gruzie a Ukrajiny s NATO a EU. Rusko spustilo jednak rozsáhlou kampaň proti PRO, v Česku i za pomoci komunistů, sociálních demokratů a různých ad hoc proruských spolků, a v srpnu 2008 vpadlo do Gruzie. Pak však přišla v Rusku finanční krize, pokles tvorby HDP v roce 2009 o téměř 8 %, ale současně rozhodnutí o dramatickém růstu ruských výdajů na zbrojení. V roce 2010 se sice stal ukrajinským prezidentem ruský favorit Janukovyč, ale krize spojená s podpisem smlouvy EU-Ukrajina, který v říjnu 2013 na nátlak Ruska zrušil, vedla k pádu proruského prezidenta i vlády. Následovalo obsazení Krymu ruskými zvláštními jednotkami, jeho následnému připojení k RF a zahájení války na východě Ukrajiny inspirované Ruskem, vedené a zásobované Rusy, a když bylo zle, tak i za účasti ruských jednotek.

Výsledkem byly sankce ze strany Spojených států a EU, které spolu s poklesem cen nafty na méně než polovinu v průběhu 2. pololetí 2014 znamenaly dramatické snížení tvorby zdrojů pro ruský státní rozpočet. Od roku 2011, kdy se po krizi 2009 obnovil růst, však je pozorovatelný jeho pokles až k nule v loňském roce a očekávané hodnotě okolo -4,5 % za rok letošní. Současně spadl téměř na polovinu kurz rublu vůči dolaru a  při inflaci 15 % zřetelně klesla reálná mzda o 10 %. Pokles tvorby HDP se obráží i ve výdajích státního rozpočtu, kde však absolutní prioritou zůstávají výdaje na armádu, které trvale stoupají a v roce 2017 mají překročit 20 % rozpočtu federace. Je ovšem pravda, že díky Kudrinově uvážlivé politice má Rusko rezervy, které mu umožnily překonat krizi v letech 2008-2009 a pomohou zalepit i 15% deficit rozpočtu v příštím roce s tím, že možná ještě trochu zbyde. Kudrin také v roce 2011 opustil místo ministra financí, protože nesouhlasil s růstem zbrojních výdajů. Vyčerpání rezerv může přinést značné problémy, protože hlavní ratingové agentury Standard and Poor´s, Moody´s a Fitch konstatovaly, že ruský vývoj je neudržitelný, což znamená, že případná půjčka by byla velmi drahá, pokud by se ji vůbec podařilo sjednat.

Hlavními hráči o funkčnost celého systému jsou dnes Centrální banka jako realizátor monetární politiky a Ministerstvo financí jako tvůrce státního rozpočtu, kteří však mohou provádět pouze operativní změny. Restriktivní politika jim ovšem nepřináší příliš lásky těch, kdo potřebují půjčky, neboť úroky jsou neúnosně vysoké, což pochopitelně přispívá ke stagnaci.  Je ovšem evidentní, že i kdyby stoupla cena ropy a příjmy státního rozpočtu se zvedly, nemůže to vyřešit systémové problémy ruské ekonomiky, jejichž kořeny jsou mnohem hlubší.

CO DÁL

Ovšem Rusko není v názoru na to jak postupovat dál zdaleka bez vnitřních sporů. Vláda jako celek navrhuje změnu systému řízení spočívající v tom, že se sníží počet ministerstev, ta se spojí s agenturami zodpovědnými za realizaci ministerských programů, a kontrola jejich činnosti bude odebrána ministerstvům a podřízena úřadu vlády, resp. jejímu předsedovi, což by logicky posílilo jeho pozici. Ani to ovšem není systémové řešení, protože by teoreticky mohlo zvýšit účinnost investic, ale sotva by znamenalo jejich nárůst a zvýšení technologické úrovně ekonomiky. Navíc je nepravděpodobné, že Kreml by nárůst pravomocí předsedy vlády akceptoval.

Veřejně je často slyšet výrazné liberální ekonomy jako jsou třeba German Gref, ministr ekonomického rozvoje 2000-2007 a dnes prezident Sberbank, nebo Alexej Kudrin, v letech 2000 až 2011 ministr financí, přívrženci monetární politiky a návratu ke spolupráci se západem. Ta jediná může přinést investice a moderní technologie nezbytné pro rekonstrukci ruské ekonomiky.

Na druhé straně je zde tzv. Stolypinský klub, a Putin se považuje za následovníka tohoto reformátorského ruského předsedy vlády z počátku minulého století, který byl v roce 1911 zavražděn. Nejvýraznějším představitelem této skupiny ekonomů je poradce a pomocník prezidenta Sergej Glazjev, kdysi zástupce a nástupce Jegora Gajdara, politický turista a nacionalista, též kandidát na prezidenta, který navrhuje zcela opačné řešení. Dodat impulz k restartu ekonomiky zvýšením objemu oběživa tak, že se po dobu 5 let vrhne do oběhu 1,5 trilionu rublů ročně na cílové programy, současně reformovat daňový systém a ještě více uzavřít Rusko než je tomu dnes, především regulací devizové politiky. Souhrn těchto opatření by měl podle navrhovatelů vést k růstu HDP až o 10 % ročně. Ti by byli podřízeni přímo prezidentovi a vše by kontrolovali.

Stojí tedy Rusko evidentně před zásadním rozhodnutím jak dál. Státní propagandistickou mašinerií ovlivněná masa voličů vnímá prezidentovy válečné výboje pozitivně a jakékoli reformy by bezpochyby podpořilo. V případě změn navrhovaných liberálními ekonomy by muselo nutně dojít k reformám politickým a uvolnění centralizované moci, a sotva si lze představit, že by s tím Putin a jeho okolí souhlasili. Cesta navrhovaná Stolypinským klubem je však jednak nesystémová, představuje obrovská rizika, jednak ponechává iniciativu a úplnou kontrolu centru. Dlouhodobé zkušenosti však ukazují, že tento postup je neefektivní, posiluje korupční prostředí a nemotivuje masu voličů. S ohledem na dosavadní vývoj je přesto pravděpodobné, že budoucí vývoj se bude ubírat spíše tímto směrem.

PRAŠIT JAKO PRVNÍ?

Otázkou současně je, zda a jak tomuto prioritnímu cíli vnitřní ruské politiky pomůže ruská politika zahraniční, především vojenské výboje. Hrubý domácí produkt Ruska v přepočtu na paritu kupní síly je řádově nižší než souhrn USA a EU, v nominální hodnotě je rozdíl ještě zřetelnější. Výkonnost ruské ekonomiky je srovnatelná s Itálií. Takže si ani zdaleka nemůže dovolit investovat do zbrojení částky srovnatelné se Spojenými státy a Čínou.

V posledních dnech Putin přesto definoval svou filosofii následovně: "Leningradská ulice mě naučila, že jestli se rvačce nedá vyhnout, musíš praštit jako první." Zbývá určit, kdo nebo co rozhoduje o nevyhnutelnosti. "Státy", které v jejím důsledku vznikly z odtržených oblastí Gruzie, nebyly uznány vládou žádné relevantní země a ukrajinský experiment narazil dokonce na tvrdý odpor. Dosavadním výsledkem výbojů jsou 3 ruské vojenské základny - v Jižní Osetii, Abcházii a na Krymu, V tuto chvíli Rusko buduje základnu v Sýrii a angažuje se ve vojenské akci na podporu syrského prezidenta Asáda, který je ve světě vnímán jako nemilosrdný diktátor s přezdívkou "řezník". Ovšem samotný teritoriální zisk v současné době rozhodně neznamená ekonomický přínos, spíš naopak. A Rusko je navíc významné především díky surovinovému bohatství Sibiře a vlastnictví velkého arsenálu jaderných zbraní.

Ruský lid je v tuto chvíli spokojený, rating prezidenta se blíží 90 %, ale těžko říct, jako dlouho budou stačit "malé vítězné války" k podpoře státu, jehož ekonomika strádá. A jakou další válku po Sýrii otevřou. Stojí tedy před ruským státem řešení zásadních otázek a jejich odkládání pomocí válečných akcí mu v tom může sotva pomoct. Malost ruských vůdců je alarmující.







Žádné komentáře:

Okomentovat