Ruská novinářka Julia Latynina není velkým příznivcem teorie o lidu jako zdroji moci a preferovala by systém, kde o vůdcích
rozhoduje pouze vybraná část populace. V případě voleb to jsou například lidé majetní. Poslední svůj sobotní pořad na rozhlasové
stanici Echo Moskvy věnovala otázce legitimity moci v současném Rusku. Přestože je text dlouhý, přináší zajímavý pohled na ruskou politiku od počátku tohoto století.
V posledních dnech zveřejnil Navalnyj1 dokument o Putinovi blízkém člověku Rotenbergovi2
a stát odebral cestovní pas Kirillovi Serebrennikovi3. Společným jmenovatelem těchto událostí je rostoucí delegitimizace
režimu, neboť tím ztrácí podporu elit.
Téma delegitimizace obecně začíná být aktuální poměrně neočekávaně, protože například ještě po anexi
Krymu v roce 2014 se zdálo, že Putin nastavil neobyčejně úspěšný politický kurz: záchranu Rusů před fašisty, děla místo másla, hurávlastenectví,
rating 90 %, všelidová podpora.
Ale uběhly 3 roky a v království dánském je cítit jakýsi neklid. Protože tento kurz sice zajistil krátkodobou popularitu,
ale současně přinesl strategickou delegitimizaci. A ta je natolik závažná, že po odchodu vůdce... A není důležité, kdy k tomu dojde. Dějiny fungují
dlouhodobě a může to nastat za 20-30 let. Je proto velká šance, že se spojí elita, jako po Maově smrti v Číně a řekne: “Už nikdy víc.”
Stalo se zjevně něco, co způsobilo, že Putina opustil úspěch. Protože prvních 15 let prezidentství se Putinovi neobyčejně
dařilo, aniž by se MOC chovala jinak. Vzpomeňme jak byznysmen Kolesnikov vyprávěl, že už v prvním roce panování si Putin pozval přítele Šamalova a
přikázal mu založit společnost Metromed, která dostávala peníze od oligarchů, z nichž 70 % vydávala na nákup lékařských přístrojů
a zbytek byl použit na výstavbu paláce v Gelendžiku.
ŠIKOVNĚ PODVÉST
A všechno bylo v pořádku, takže nehledě na to, že ukradli NTV4 a zavřeli Chodorkovského,
dosáhli toho, že světoví vládci se v roce 2005 sešli na oslavě Dne vítězství v Moskvě. To byl Putinův triumf.
Mimochodem, říká se, že mnozí evropští vůdci byli osudem Chodorkovského znepokojeni, ale byli ujištěni a dokonce
i samotný Chodorkovský, že z toho bude podmínka na 5 let, aby jen klidně přijeli. Takže vůdcové přijeli, vyhlášení rozsudku bylo odloženo a
2 týdny po 9. květnu dostal Chodorkovský 9 let. To je takový styl jednání se Západem, který byl převzat z knihy jakéhosi Roberta Greena “48 zákonů
moci,” kde se píše, že hlavní zákon moci je šikovně podvést. Proto každý kontakt se západními vůdci byl už tehdy vnímám
jako zvláštní operace “podfouknout a podvést” a každý úspěšný podvod přinášel ujištění v tom, že tihle poserové
snesou všechno.
A oni opravdu snášeli. Zmlácení polských diplomatů, nepokoje v Estonsku, Británie spolkla otrávení Litviněnka, spolkli
i Putinovu mnichovskou řeč. V Bukurešti kvůli tomuto jeho ultimatu odřekli Gruzii členství v NATO, čímž Rusku rozvázali ruce k válce s ní. A tu také
spolkli. Po ní ještě následovala vynikající zpráva švýcarské diplomatky Heidi Tagliavini, ve které se psalo “Rusové říkají,
že vojnu zahájila Gruzie a Gruzínci říkají, že válku zahájili Rusové a my nevíme, kde je pravda.”
A co udělal po této válce Barak Obama? Vyhlásil perezagruzku vztahů s Ruskem, jako kdyby jejich zhoršení zavinili Američané.
Vzpomínám si, jak mi nějaký německý diplomat na skvělém rautu vysvětloval, že bez Ruska se
v Evropě stejně nedá nic dělat a proto je třeba se s ním smiřovat. Sotva lze´přijít s politikou více lákavou pro mezinárodního výtržníka.
HLAVNÍ OPORA ŠTĚSTÍ - PENÍZE
A celé tohle mezinárodní štěstí se tehdy opíralo o jednu prostou věc - o ekonomiku, o rostoucí ceny nafty. Vždyť
ruská ekonomika je jako cedník - teče z ní ze všech děr a do soukromých kapes. Otázka zní: “Dá se nosit voda v cedníku?” Dá, ale musí
do něj natékat víc než vytéká.
Takže když nafta stála 100 $, dostalo se na všechny. Rotenbergy, Kovalčuky i úřednický plankton. Rotenbergové stavěli zámky,
kancelářský plankton jezdil do Turecka. A šílená rizika jakéhokoli ruského byznysu, která byla už tenkrát, se vyplatila díky stejně šíleným,
tedy z hlediska Západu, maržím.
Přesto i tehdy existovala podpora podnikatelské a intelektuální elity. Kirill Serebrennikov klidně inscenoval představení za peníze
ze státního rozpočtu. Na protestní akce přišlo tak 200 lidí. A funkcionářská elita už tenkrát vyprávěla o celosvětovém spiknutí
proti Rusku. Přitom jejich děti studovaly v Londýně, v Miami kupovali byty a peníze ukládali ve Švýcarsku. Protestovali jen ubožáci, kteří žádný
majetek neměli. Ale já, mimochodem, naprosto souhlasím s tím, že to jsou ubožáci, protože základem stability a pevným jádrem elity jsou vlastníci.
ZVLÁŠTNÍ PRAVIDLA HRY
A nová pravidla hry přijímali všichni. Říká se, že to nebyla pravidla příliš sympatická, ale hlavní
je, že byla. Protože ta jsou pro jakýkoli byznys to nejpodstatnější. A podnikatel potřebuje vydělávat peníze a ne měnit režim. Stejně jako věcí
funkcionáře je řídit a ne se pokoušet o změnu systému.
Ale tento systém měl několik překvapivých vlastností. Zaprvé v podstatě u něj neexistoval mechanismus zpětné vazby.
Všimněte si, že každý režim, a nemusí být nutně demokratický, se snaží něco takového mít. Třeba komunistická Čína
i když nemá volby, vynakládá zvláštní úsilí na to, aby chápala, co se děje v oblastech. Zajímavou roli v tom hraje státní tisková
agentura SINJUA, jejíž korespondenti v provinciích jsou jakousi vnitřní kontrarozvědkou, která ÚV strany podává informace o nejdůležitějších
věcech, které se tam dějí. A podává reálné zprávy.
V Putinově režimu však zpětná vazba demonstrativně neexistovala, protože jakýkoli pokus něco změnit nebo něco ovlivňovat
byl chápán jako vlastizrada. Bylo heslo: “Nenecháme se ovlivnit tlakem.”
Pamatujete se, jak zeť prezidenta Karačajevo-Čerkeska ve své vile v centru města zastřelil 7 lidí? Putin tehdy demonstrativně neodvolal
prezidenta, protože by to znamenalo poddat se nátlaku. Lid tehdy vzal sídlo vlády útokem a prezident skákal z okna.
Nebo historie s Magnitským, jehož ve vězení zlikvidovala parta podvodníků, která připravila ruský státní rozpočet
750 milionů $, a přitom nikoho nezavřeli. Proč? Protože by to znamenalo podrobit se provokaci nežádoucího Browdera.
To znamená, že zločiny těch u moci jsou výsady a i když je to divné, tento princip tehdy skutečně přispíval k upevnění
režimu, protože rozumní lidé opravdu chápali, že stěžovat si není produktivní. A zlodějům s úřední podporou bylo jasné, že
nikdy jindy nemohou takhle jednat jako dnes, a proto byli věrnou oporou režimu.
CYNICKÝ REŽIM
Navíc byl tento systém do roku 2014 velmi cynický. Neměl žádnou ideologii, jen public relations. A PR se od ideologie liší tím,
že zatímco ideologie diktuje vládci jak má postupovat, PR jednoduše ospravedlňuje jednání a to jakékoli.
A tak se mluvilo o útrapách nešťastných Rusů v Estonsku, přičemž Putin, aniž by se zvedl od stolu, podepsal s Turkmenbaši
smlouvu, kterou dával 100 000 Rusů do otroctví jednomu z nejhorších režimů ve Střední Asii. Na druhé straně nenabyl právo kupovat turkmenský plyn
ani Gazprom, protože ho dostala offshore společnost se základním kapitálem 12 000 $ zaregistrovaná v malé maďarské osadě Czabdy.
To znamená, že lidé, kteří spolupracovali s mocí a obviňovali krvavý Západ, měli na tomtéž Západě
uloženy své peníze. A hlavní ideolog režimu Vladislav Surkov tehdy napsal román “Okolonolja” o tom, že celá realita je výmysl vykonstruovaný PR proto,
aby mocní vyrazili z klientů peníze. Dovedete si představit, že Goebbels píše takový román?
Nebo Takový Michail Lesin5 stojící v čele propagandistické mašinerie, která
vysílá na západ, přičemž celý jeho život, rodina a peníze jsou v USA. Takže základní postoj byl následující: pro prosťáčky
- jezero Seliger6, pro elitu Arsenal a Chelsea7. Se západem jsme se přátelili v
úterý a ve čtvrtek, a nepřáteli byli v pondělí a a ve středu. A všichni to chápali: to je byznys, nic osobního, vydělávat peníze je vždycky
vrcholně morální.
A ještě jednou zopakuji, že tohle všechno zapadalo do jednoho prostého slova “úspěch.” Už staří Skandinávci
uznávali takovou lidskou vlastnost - úspěšnost, jejíž nositel byl tlustý a plešatý. A v tomto smyslu byl Vladimír Putin člověkem úspěšným.
BOD ZVRATU
Jenomže po anexi Krymu tento úspěch jaksi mizí neboť všechno, co dřív přinášelo prospěch, začalo škodit.
Odpovědí na Krym bylo vyhlášení sankcí. Dobře, tak spustili Donbas, aby odvlekl pozorost Evropy od Krymu. A vyhlásili nové sankce za neplnění Minských
dohod. Přitom když Putin vysvětloval, že v Gruzii nejsme my, ale abcházští separatisté a nálet na Gruzii provedlo abcházské letectvo, zatímco v Gori
byly ruské tanky. tak mu uvěřili. Paní Heidi Tagliavini dokonce ve své zprávě věnovala celou kapitolu abcházskému letectvu. Dlouho přitom vyhodnocovala, jestli
mělo právo napadat Gruzii z druhé strany. Nakonec moudře rozhodla, že nemělo.
Tak tenkrát věřili na abcházské letectvo a teď z nějakého důvodu nebyli ochotni věřit na traktoristy a horníky.
A to přesto, že tatáž Heidi Tagliavini podepisovala Minské smlouvy. A na Boeing, který sestřelili “krvaví Ukrajinci” ze stíhačky dlouhé 800 metrů,
také nevěřili.
A tak šel Kreml do Sýrie. Byl to naprosto skvělý nápad. Teď si ty západní prosťáčky omotáme kolem prstu.
Řekneme, že jsme místo nich ochotni bojovat s IS, oni změknou, uvolní sankce a my místo IS zlikvidujeme nepřátele Asáda a staneme se rozhodující silou na
Blízkém Východě. Ale prosťáčci se domlouvat nezačali, protože nakonec jim došlo, že jediný způsob, jak neprohrát s falešným hráčem,
je nesednout si s ním ke stolu.
A tehdy se rozhodli vstoupit do amerických voleb a znovu ukázat, jak jsme silní a drsní. A přišly další sankce.
A PROČ TO VŠE?
A jaký je důvod toho, že se vytratil zahraničněpolitický úspěch? Je to tím, že došly peníze. Ten stroj na peníze
se začal zadrhávat už v roce 2008, protože tehdy se například ukázalo, že Spojené státy produkují více plynu než Rusko. A na americkém vnitřním
trhu byl plyn lacinější než na ruském. To znamená, že se sesypal celý model uhlovodíkové renty. Ukázalo se, že v dnešním světě
v podstatě nelze být surovinovou supervelmocí, jen surovinovým přívěskem.
CO NA TO KREML
Nějakou dobu si v Kremlu namlouvali, že břidličná bublina co nevidět praskne a nafta bude po 250 $ za barel. Ale s břidličným plynem
přišla i břidličná nafta a banány skončily docela. Pokles ceny ropy nastal formálně později, ale Kreml musel vědět, že s naftou je konec a je třeba
nějak zabavit národ.
A najednou PR patriotismus skončil a začal pravý, páchnoucí Donbasem. A ukázalo se, že elita není na takové vlastenectví
připravena. Vzpomeňte si, jak si dokonce Timčenko8 veřejně stěžoval, jak strašně mu sankce ublížily. Vždyť
ubohý Timčenko měl, podobně jako kdejaký ruský vlastenec letadlo zaregistrované ve Finsku. A jak se ocitlo pod sankcemi, přestalo být obsluhováno, stojí
tam, dokonce ani do Ruska nemůže přeletět.
A Putin údajně řekl: “Všechno nahradím.” A skutečně nahradil. Podívejte se třeba na systém Platon9
nebo skvělý zákon, podle kterého osoby spadající pod sankce, čti lidé, kteří jsou dostatečně blízcí Putinovi, dostanou zpátky daně,
které od roku 2014 zaplatili.
DŮSLEDKY
A tady začíná nový problém. Zatímco předcházející příjmy byly z nafty a ta nepatřila nikomu, tyhle
jdou na účet lidí. Ukázalo se totiž, že Platon není jen 10 miliard rublů pro Rotenbergy, ale jsou to desítky tisíc okradených majitelů kamionů.
Lidé, jejichž rublové příjmy klesly 2-3x a teď ještě Rotenberg.
Přitom 10 miliard rublů jsou směšné peníze, na které bylo možno zapomenout a najít je někde jinde. Ovšem při
prvních zprávách o nespokojenosti lidí začal platit už vzpomenutý princip “nás neohnou”.
Protesty kamioňáků, to bylo přijato jako pokus lidu ovlivňovat nebešťany. A ti se neohnou. Takže místo toho, aby zrušil Platon,
Putin prohlašuje, že všechny protesty kamioňáků jsou důsledkem toho, že představují stínovou ekonomiku a neplatí daně. A těm bylo určitě
moc příjemné slyšet, že Rotenbergové jsou čistí jako křisťál, zatímco oni jsou ta žába na prameni.
Ale kamioňáky to neskončilo, protože začalo zmenšování rozpočtového koláče. Každý z jedlíků
se snažil zachovat svůj podíl a začala nejprve historie jako Bašněft10 a posléze soudní proces, do kterého
Rosněft vehnal Systemu. Ale přišly události ještě jednodušší, prostě nesplácení faktur. Nová krize vyvolaná státními společnostmi
zhruba od výstavby Soči má úplně jiný charakter než ta v 90. letech, kdy v rozpočtu chyběly peníze. Dnes peníze v rozpočtu jsou, státní
společnosti je dostávají, ale ony pak někam mizí. A podíl těchto firem na ruském HDP je 60 %.
Nabízí se otázka: jak může fungovat ekonomika země, v níž je privilegovaná vrstva společností, které nemusí
platit subdodavatelům ač platit mohou.
CO NA TO ELITY?
A problém není jen v ekonomice, ale i v podpoře státní moci. Jak už bylo řečeno, do roku 2014 byla podpora Putina nesena širokým
konsensem podnikatelské elity. Dnes tuto elitu sužují buď sankce nebo nedostatek peněz.
Je sice možné, že nějakých 85% obyvatel režim podporuje, ale problém je v tom, že to nejsou lidé ekonomicky aktivní.
Latynina uvádí jednoduchý příklad: Jezdí taxíkem a velmi zřídka se setkává s řidičem, který
podporuje současnou moc. A ještě zajímavější je, že tito taxikáři říkají, že ani jejich klienti vládu nepodporují. Jistě nejde
o reprezentativní výběr, protože moskevský taxikář a jeho klienti jsou lidé, kteří pracují a vydělávají. Ale tento výběr je
reprezentativní z hlediska ekonomicky aktivního obyvatelstva.
ZOUFALÝ POKUS STÁTU
Toto fiasko v podpoře elit se Kreml snažil vykompenzovat tvorbou nových elit z bikerů a městských pomatenců. A to odhalilo další
velkou slabinu režimu, kterou se odlišuje od pásma Gazy, které by chtěl Kreml z Ruska udělat.
PR a transcendentnost jsou neslučitelné. PR pokud je to potřeba, se jen těžko dokáže přeměnit ve skutečné duchovní
hodnoty. Všechny opravdu pevné totalitní systémy, které lidstvo vytvořilo (ať už monoteistická církev, komunismus nebo nacismus), sjednocují národ
kolem transcendentálních hodnot - boha, komunismu, národa. Ale národ nelze sjednotit okolo Rotenbergových paláců. Dokonce ani kolem Putina, i když vyloví opravdu velkou
štiku. Neexistuje takový ideologický systém, který vážně a na dlouho může lidem vysvětlit, že Medveděvovy paláce jsou v pořádku.
Což v Kremlu dobře chápou a proto Medveděvovy paláce zatajují stejně jako Rotenbergovy.
Jako příklad lze uvést judského krále Josiáše, který ve své zemi zavedl kult boha Jahve. A i když král zemřel,
kult přežil staletí. Naopak egyptský faraon Echnaton zavedl kult sebe sama, který skončil spolu s ním.
Pokus vytvořit alternativní elitu z městských šílenců se nezdařil. Ani “Chirurg”, ani Poklonskaja, ani Milonov, ani babka,
která se dožaduje zákazu prezervativů v rodném městě, se nestali elitou, spíše antielitou. Pohrdají jimi dokonce i ti, kdo jsou k režimu naprosto loajální.
A je směšné mluvit o tom, jakou část společnosti získali, když Natalie Poklonskaja po mnohaměsíční kampani probíhající s tichou podporou
státu dokázala na protest proti filmu Matylda přivést pár set lidí. Zato Navalnyj, nehledě na to, že lidi, kteří vyšli, aby podpořili jeho hesla, mlátili
a zavírali, dokázal vyvést do ulic stovky tisíc lidí ve stovce měst. Proto Rusko není pásmo Gaza, kde nebývají Dmitrijové Trubicynové, nebývají
v něm akademická městečka, tam nebývá vůbec nic. Rusko je velká evropská země, ve které byli geniální básníci, umělci, hudebníci
a vědci a oni v ní dosud jsou. U nás je široká kulturní vrstva společnosti. Dokonce i ve stalinské době, kdy v zemi panoval teror, tito lidé zemipřinášeli
víru v pokrok a ne v militantní nevědomost.
A je velmi obtížné vnutit elitě takovéto země, že prokurátor Poklonskaja, biker Chirurg a akademik Kadyrov jsou současná
ruská duchovní elita. Tahle elita nechápe, že my nejen prohráváme civilizační závody, ale katastroficky ustupujeme z pozic.
A v důsledku toho ty věci, které kdysi pracovaly ve prospěch režimu, ho začínají pomalu nahlodávat a hlavně delegitimizovat.
2 Arkadij Rotenberg (1951) je ruský oligarcha blízký ruskému prezidentovi Putinovi,
kterého v minulosti trénoval v judo.
3 Kirill Serebrennikov (1969) je ruský divadelní a filmový režisér a scénograf,
od roku 2012 umělecký ředitel Gogolova centra v Moskvě. Letos vyšetřován pro zpronevěru státní dotace.
4 NTV je ruská TV stanice, původně součást společnosti Media-Most Vladimira Gussinského.
Roku 2001 ji převzal státem kontrolovaný Gazprom Media.
5 Michail Lesin (1958-2015) byl na počátku století ruským ministrem spojů a komunikace, v letech 2004 až 2009 mediálním poradcem prezidenta Putina. Do roku
2014 šéf společnosti Gazprom-media. V roce 2015 byl zavražděn ve Washingtonu, údajně ruskou tajnou službou.
6 Seligor je veliké jezero, resp. jezerní oblast v Novgorodském regionu, která je zónou masové rekreace a turistiky. Od roku 2005 je též
místem každoročních setkání proputinské mládeže
8 Gennadij Timčenko (1952) je ruský podnikatel s finským občanstvím, oligarcha, který je považován
za blízkého spojence ruského prezidenta Vladimíra Putina. Prezident Národní hokejové ligy.
9 Systém výběru silniční daně od dopravců nákladů, jehož správa a výtěžek
byla postoupena Gennadiji Rotenbergovi
10 Společnost Systema držela polovinu akcií společnosti Bašněft, když byl v roce 2014 zadržen
její majitel Jevtušenkov, který byl propuštěn až poté, co přenechal svůj podíl státu. Ten ho pak zprivatizoval tak, že ho prodal státní společnosti
Rosněft. Později Rosněft zažaloval Systemu za škody, které jí měla hospodařením v Bašněft způsobit. Soud letos v červnu zablokoval část akcií Systemy.
Žádné komentáře:
Okomentovat