Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 31. srpna 2017

Francie 2017 den 12. Král muzeí - Louvre

FRANCIE 2017



Den 12. Král muzeí - Louvre

Král světových muzeí s roční návštěvností okolo 9 milionů je must-see Mekkou milovníků umění, turistů i těch, kdo tuto perlu nesmí vynechat, aby nebyli společensky hendikepováni. Je ovšem třeba říct, že návštěva není žádná procházka růžovým sadem a sbírky rozkládající se na ploše větší než 70 000 m2 a čítající 38 000 vystavených exponátů není v lidských silách zhlédnout bez přípravy a už vůbec ne během jedné návštěvy. Bezpočet sálů, dlouhé chodby a schodiště nahoru a dolů připomínají mraveniště, kterýžto pocit posiluje jinak velmi praktická pyramida, která slouží jako hub, česky rozbočovač, mezi jednotlivými paláci. Směrem k Seině je to Denon, naproti Richelieu a třetí je ona dvě křídla spojující Sully. Čtvrtý směr vás přivede do dlouhé podzemní ulice s obchody, občerstvovnami a kdo ví čím ještě a vyhne se mu jen invalida, který se může povozit výtahem ve středu pyramidy. Ta chodba vás naopak vyplivne do metra, podzemního parkoviště či k malému vítěznému oblouku neboli Arc de Triomphe du Carrousel[1], který si Napoleon nadělil za vítězství u Slavkova.



Samotný Louvre existuje již více než 800 let a trvale se mění. Původně pevnost na západním okraji Paříže, jejíž zbytky lze vidět v podzemí muzea, se později stala sídlem krále a dlouhá staletí se rozrůstala. Zvláště pohnutý byl osud objektu nazývaného Palais des Tuileries[2], který prostor Louvru uzavíral na západě. Za Velké francouzské revoluce tam byla internována královská rodina a její ochránci v počtu 1500 byli Pařížskou komunou v roce 1792 zmasakrováni, čímž začala akutní fáze revoluce, pro jejíž urychlení byla na nádvoří Louvru nainstalována guilotina. Další Pařížská komuna pak v roce 1871 palác vypálila a zůstala na něj památka v podobě Tuilerijských zahrad, které vedou od Louvru k Place de la Concorde. Již dříve zmíněný prezident Mitterrand byl duchovním otcem oné pyramidy, která byla otevřena roku 1989 u příležitosti 200. výročí Velké francouzské revoluce. Pyramida je mimo jiné východním koncem Triumální cesty (či Osy dějin), která končí po 8 kilometrech dalším Mitterrandovým dílem - Velkým obloukem ve čtvrti La Défense.


Základy sbírky pochází z doby vlády Františka I. Francouzského (1494-1547). V 18. století byly přístupné ke studijním účelům, ale až za revoluce byly v roce 1793 zpřístupněny veřejnosti. Asi 600 artefaktů bvlo tehdy vystaveno v Grande Galerie, což je dnes přes 400 m dlouhá hala v 1. patře objektu Denon. Sbírka se poté rychle zvětšovala hlavně díky konfiskaci církevního majetku a majetku šlechty, která před Napoleonem uprchla ze země. A vydatně pomohly i válečné trofeje. Po pádu Napoleona nastal odliv kradeného umění, ale přes mnohé obtíže se muzeum rozrůstalo díky nákupům jednotlivých děl i celých sbírek a také darům. Dnes je počet všech exponátů v majetku muzea vyšší než 550 000.


ANTICKÉ SOCHY

Mezi ikonické exponáty bezpochyby patří Níké Samothrácká, okřídlená řecká bohyně vítězství, což je helénistická socha[3], dílo neznámého řeckého umělce ze začátku 2. století př. n. l., která byla objevena roku 1863 v tzv. svatyni Velkých bohů na řeckém ostrově Samothráké. Původně byla umístěna na podstavci ve tvaru přídě vítězné řecké lodi, na kterou sestupuje z nebe. Někteří odborníci tvrdí, že jde o nejkrásnější helénistickou plastiku. Niké je v sochařství častý symbol a je to například ona, kdo je s vítězným věncem resp. ratolestí znázorněn na trigách pražského Národního divadla.

   

Druhý velký tahák je Venuše Mélská, řecká bohyně lásky, krásy, plodnosti a sexuální touhy, kterou muzeum získalo v roce 1820 poté, co byly papeži vráceny sochy Apollon Belvederský a Láokoón a jeho synové, jež zcizil z Vatikánu Napoleon a hlavně Venuše Medicejská z Uffizi. Autorem té Mélské je asi Alexandros z Antiochie kolem 130-100 př. n.l. Znám ji už od dětství, její fotografie byla v takové brožované knížce o antické kultuře, a když jsem ji přinesl do školy, Franta Daněk tvrdil, že máme doma porno a já bráně umění a pověst rodiny jsem mu způsobil otřes mozku. Slabý. A později jsme měli doma její sádrovou kopii. Ani nevím, proč spadla na zem.


A zná ji kde kdo, jinak by se Venuše Mélská nedostala do rockového hitu Chucka Berry:



Ovšem ještě předtím vylepšil akční surrealista Salvator Dalí její kopii tím, že do ní nadělal šuplíky, čímž vytvořil umění kvadrát.

Vlysy původně zdobící antické chrámy nesou spoustu figur a možná proto patří mezi nejcennější trofeje uložené ve světových muzeích. Nejslavnější jsou bezpochyby ty z athénské Akropole se nachází v Britském muzeu, ovšem kompletnější a lépe naaranžované jsou ty z chrámu v Pergamonu ve stejnojmenném berlínském muzeu a svůj úlovem získala i říše Rakousko – Uhersko v dnes tureckém Efesu. A tím čtvrtým muzeem je Louvre, který má ve svých sbírkách vlysy z chrámu Artemidy Leukofryené v Magnesii nad Meandrem (nedaleko Efesu) postaveného kolem roku 175 př. n.l. Architekt Hermogenés z Priény byl nejvýznamnější architekt 2. století př. n.l., který kodifikoval iónský řád pro jeho další vývoj (tvrdí experti).

vlysy z chrámu Artemidy Leukofryené v Magnesii nad Meandrem

ITALSKÁ MALBA

A od soch jsme se přesunuli do Grande Galerie, jejíž počátek je věnován italskému malířství. Těch obrazů je tam spousta, ale dvě jména se tam objevují častěji. Alessandro Filipepi, zvaný Sandro Botticelli, (1445-1510) je to první. Zrození Venuše nebo Primavera má sice jen Uffizi, ale přesto je tady pár parádních kousků.

Osud prvních dvou je celkem pozoruhodný, protože to jsou fresky z florentské Villa Tornabuoni někdy z roku 1483. Ty byly později přetřeny vápennou malbou a znovuobjeveny v roce 1873.

První freska je alegorie svobodných umění, kde dívka přivádí mladíka k ženám, které drží atributy svobodných umění - hudby, aritmetiky, geometrie a astronomie - čtyř předmětů vyučovaných na středověkých univerzitách. Výtvarné umění bylo považováno za řemeslo a jeho tvůrci a jejich podporovatelé usilovali za renesance o to, aby se i ono mezi ně dostalo. Druhá freska ukazuje Venuši a Gracie, které přijímají dary v podobě krásy, lásky a plodnosti.

Rozklíčování symboliky je jedním z nejobtížnějších momentů při snaze pochopit obsah středověké malby, protože obrazy té doby jí byly plné a vyprávěly vlastně jakési příběhy. Dnešní pozorovatel je však o význam symbolů vesměs ochuzen a zůstává mu jen možnost vnímat krásu obrazu.



A také jsou tam dva mladí mužové a dvě madony. Botticelliho život je spojován s romantickým příběhem nenaplněné lásky až za hrob, který má i dnes docela slušný "marketingový" potenciál.

  

  

Je tam ovšem řada dalších obrazů z období pozdní gotiky a renesance, jejichž autory jsou na příklad Cimabue, Giotto, Pisanello, Fra Angelico, Filippino Lippi, Domenico Ghirlandaio nebo Cima da Conegliano. A také asi osm skvostných Rafaelů.

Pisanello (1395-1455): Portrét mladé kněžny z rodu d´Este (cca 1440)
Domenico Ghirlandaio (1449-1494): Postrét starého muže (1490)
Bez těchto dvou se neobejde žádná reprezentativní výstava renesančních portrétů.


LEONARDO DA VINCI (1452-1519)

Ovšem vrcholem této části muzea je sál, kde jsou umístěny obrazy italského univerzálního tvůrce Leonarda da Vinci. Ten se v roce 1515 seznámil s 21letým Františkem I. (1494-1547), čerstvým francouzským králem, kterému se jako jednomu z mála panovníků jeho doby dostalo humanistického vzdělání a byl také milovníkem umění. Leonardo v následujícím roce vstoupil do jeho služeb a i se svými třema společníky se přesunul do Francie a přinesl s sebou m.j. obrazy sv. Jana Křtitele, sv. Anny a Monu Lisu. Král František I. mu věnoval malý palác Cloux, ze kterého je jen 500 m do královského zámku je dnes součástí městečka Amboise na Loiře a také ho zaopatřil slušným kapesným. Stárnoucí Leonardo už sice nic velkého nevytvořil, nicméně protože neměl dědice, dostaly se časem zmíněné tři obrazy do francouzských sbírek. Celkem je dnes v Louvru 7 Leonardových děl a protože dohramady jich je okolo 20, je to jejich největší sbírka na světě.

Leonardo da Vinci: Madona ve skalách (1485);
existuje i druhá verze, která je v Londýně

Leonardo da Vinci: Madona a sv. Anna
Leonardo da Vinci: La belle ferronnière 1490-1496
Leonardo da Vinci: Svatý Jan Křtitel (1513)
Ovšem hlavní a možná vůbec nejslavnější exponát celého muzea je tak známý, že by ho snad ani nebylo třeba ukazovat. Ale pro jistotu:

Leonardo da Vinci: Mona Lisa
Slávu obraz získal v roce 1911, kdy byl jedním z italských zaměstnanců Louvru ukraden a převezen do Florencie. Což se ovšem zjistilo až po dvou letech, takže zadržen a obviněn byl například Apollinaire, vyslýchán byl i Picasso. Nakonec všechno dobře dopadlo, vlastenec toužil, aby dílo bylo k dispozici Italům, nabídl ho galerii Uffizi a obraz se vrátil do Louvru. Přesto Ital dosáhl svého, neboť obraz visel v Uffizi celý týden, on vyfasoval půl roku vězení a stal se hrdinou. Později byl obraz opakovaně fyzicky atakován přímo v galerii a když japonská televize NTV nabídla cca 4 mil. € byl instalován do prostoru odděleného neprůstřelným sklem a dvojím zábradlím. Jak to vypadá dnes je vidět na obrázku:


  Mona Lisa je ten malý tmavý obdélníček o velikosti 77 x 53 cm na zadní stěně, který je chráněn neprůstřelným sklem, dvojím zábradlím a davem fotografujících návštěvníků. Za hodinu 1500, za rok 6 milionů. Šanci prohlédnout si ji pořádně tak mají jen uklízeči a noční hlídači.

Odhad teoretické ceny obrazu se blíží k 800 mil. $. Přesto byl v minulosti několikrát v zahraničí. Kromě onoho nedobrovolného výletu do Itálie to byly USA (prezident de Gaulle tím chtěl vylepšit vztahy se zámořím), SSSR nebo Japonsko. S Anglií to na oslavu jejího vstupu do EU nějak nevyšlo, což je škoda, možná by nebyl žádný brexit.

Na protější stěně je nainstalován monumentální obraz benátského mistra Paola Veronese Svatba v Kaně. Ten se však narodil až 9 let po Leonardově smrti a spolu s Tizianem a Tintorettem představoval vrcholnou renesanci přecházející v manýrismus s náznaky baroka.

Paolo Veronese (1528-1588): Svatba v Káně; olej na plátně 666x990 cm; malováno pro refektář benediktinského kláštera San Giorgio Maggiore v Benátkách. Spolu s dalšími se stal kořistí napoleonských vojsk roku 1798.
A pak je tam spousta francouzského malířství, přičemž Svoboda vede lid na barikády (francouzsky La Liberté guidant le peuple) francouzského malíře Eugèna Delacroixe má pro Francouze zvláštní půvab, protože přípomíná francouzskou revoluci 1830, tu druhou z četných srážek moci a vyburcovaného lidu, který jsa přesvědčen, že jde o jeho blaho, nahradil části opozice vlastní armádu. Mimochodem těch krvavých francouzských revolucí bylo za 72 let celkem pět a teprve ta poslední zcela odstranila království a přinesla definitivně republiku.

V Louvru je toho samozřejmě mnohem a mnohem víc, ale hlučící a strkající dav je vyčerpávající a hlava s očima mají jen omezenou kapacitu pro vnímání.

ZBYLO NA PŘÍŠTĚ

Třeba obrazy nizozemských malířů jako je tahle Krajkářka od Johannese Vermeera van Delft:


A hlavně tato část sbírky obsahuje řadu obrazů Rembrandtových včetně známých autoportrétů a oslavované Betšeby v lázni z roku 1654.V ruce drží dopis od krále a svůdce vdaných žen Davida, s níž později společně zplodil budoucího krále Šalamouna.


Rembrandt (1606-1669) je považován za možná největšího malíře vůbec a tyhle obrazy už dávno nejsou renesance, ale přivádí nás do baroka. Ty dvě ukázky sem dávám jen jako poutač, protože už nebyla vůle překonat únavu a překážku v podobě rekonstrukcí a do sálu Rembrandt ve 2. patře křídla Richelieu dojít.

Další důvod, proč se do Paříže vypravit znovu.

---------------------------------------------

[1] A na náměstí Carrousel uspořádal  24letý Ludvík XIV. roku 1662 obrovskou třídenní show na oslavu narození následníka trůnu, které se zúčastnilo na 15 000 hostů.

[2] Od francouzského slova "tuilerie", česky cihelna; ty na pozemku stály před stavbou paláce v roce 1564

[3] helénismus je kulturní fenomén, jímž bylo pronikání řečtiny a řecké kultury do kultur orientálních a jejich vzájemné ovlivňování přibližně od poloviny 4. století př. n. l. do konce 1. století př. n. l.



Žádné komentáře:

Okomentovat