Francie 2017 den 11. Opera Garnier

FRANCIE 2017

Den 1. Provence
Den 4. Provence - víno
Den 6. Saint-Tropez
Den 8. Staré Aix a nový Don Giovanni
Den 9. Festivaly na Rhoně
Den 10. Paříž
Den 11. Musée d´Orsay a Orangeriey
Den 11. Opera Garnier
Den 12 Král muzeí - Louvre
Den 13. Rodin jako živý
Den 14. Francie semper viva

Den 11. Opera Garnier

Když už je člověk v Paříži, bylo by neodpustitelnou chybou nezajít na operu do slavného Palais Garnier. Vždyť Académie Royale de musique neboli Opéra national de Paris, prostě Opera, založil uměnímilovný král Ludvík XIV. a také tanečník zvaný Král Slunce už v roce 1669, tedy nějakých 70 let po předvedení první opery ve Florencii. A ještě o 8 let dříve založil Académie royale de Danse. A jak to vypadá v Paříži dnes, po skoro 350 letech? Pařížská národní opera, byť podle režimů a vládců tu a tam měnila svůj název a podle okolností i sídla, je stále hlavním operním domem v zemi a spolu s baletem má k dispozici 2 velká divadla. To první - palác Garnier je z roku 1875, druhé, Opera Bastille, stojí od roku 1989 na stejnojmenném náměstí vzdáleném 4 km.

Opera Garnier

Stavba opery Garnier začala v době, kdy vrcholila moc císaře Napoleona III. Bonaparte (1808-1973), synovce a současně nevlastního vnuka Napoleona I. Impulzem byl atentát při jeho návštěvě operního divadla Le Peletier v roce 1858, kdy sice on i jeho žena nezraněni unikli, ale 8 lidí zemřelo a 500 bylo zraněno. (Příznačné je, že toto divadlo bylo postaveno poté, co v předcházejícím byl roku 1820 zavražděn králův synovec.) Než však byla nová budova dostavěna, vstoupil císař roku 1870 do nesmyslné války s Pruskem, v níž ostudně prohrál co se dalo a u Sedanu byl zajat. Reparace a ztráta Alsaska, následující povstání v Paříži a vznik republiky, to vše odsunulo operu do pozadí a dostavěna tak byla až v roce 1875 a to ještě díky tomu, že vyhořela budova opery Rue Le Peletier. Architektem byl Charles Garnier a je moudré, že stavba nese jeho jméno, protože jeho zásluha je bez ohledu na politickou situaci v zemi nezpochybnitelná. Proti původním plánům došlo ke změnám, například místo císařského křídla s bezpečným vchodem pro vladaře stojí dnes knihovna a muzeum. Pařížská opera bezpochyby patří k největším operním domům na světě a to nejen díky svým téměř 2000 míst v hledišti. Je také jednou z největších turistických atrakcí města. Je ovšem třeba říci, že impozantní nemusí vždy znamenat krásný či vkusný.  Zatímco průčelí do Place de l´Opéra je zajímavé, schodiště velkolepé, velké foyer v prvém patře oslňující a Chagallův strop hlediště ohromující, v ostatním bych se přikláněl spíš k architektu Le Corbusiérovi, který mluvil o "výzdobě hrobu". Náměstí Opery je jednou z křižovatek v centru Paříže, kde se lidé scházejí, posedávají na schodech divadla (prudérní starosta Florencie nechává polévat schody katedrály vodou), kříží se tam bulváry, je tam stanice metra, za zády jsou Galeries Lafayette atd., prostě centrum. V muzeu pařížské opery v Palais Garnier je vystavena maketa scény Dona Giovanniho ve Stavovském divadle.

majestátní schodiště

oslnivé foyer

240 m2 Chagallova stropu hlediště bylo v roce 1964 zavěšeno pod strop původní
a symbolizuje 14 slavných oper. O 2 roky později byly v newyorské Metropolitní opeře
odhaleny dvě velké nástěnné malby od stejného malíře.

podle Le Corbusiera je tohle výzdoba dobrá tak pro rakve

Od otevření divadelní budovy Opera Bastille je Palais Garnier vyhražen baletu a klasickým operám. Ale i když divadlo patří ke špičkovým světovým operním domům, na úplně první místa kandidují přece jen jiní. Generálním ředitelem divadla je od roku 2015 Stéphane Lissner, který předtím vedl řadu velikých hudebních podniků jako festival v Aix-en-Provence a především divadlo La Scala, kde ovšem neustál italský způsob boje o financování. Co také čekal, Francouz v italské operní Mekce. 

V posledních letech provedou obě scény přes 200 operních představení ročně. V porovnání s pražským Národním divadlem je to málo, ale není třeba se divit, Česko patří mezi operní velmoci.

Rossini

Ale zpět k dnešku. Návštěva divadla vyšla, až do 13. července dávali operu (dramma giocoso) o dvou dějstvích italského skladatele  G. Rossiniho (1792 – 1868) La Cenerentola. Česky to je Popelka, plným názvem „La Cenerentola, ossia La bontà in trionfo” („Popelka aneb vítězství dobroty“). Libreto k Popelce, vycházející ze stejnojmenné pohádky (fr. „Cendrillon“, 1697) francouzského spisovatele  Charlese Perraulta (1628 – 1703), vytvořil italský básník a libretista Jacopo Ferretti (1784 – 1852); Rossini operu zkomponoval v r. 1816. Premiéra se uskutečnila 25. ledna 1817 v římském Teatro della Valle. Autor ji napsal ve 25 letech, rok po své nejúspěšnější opeře Lazebník sevillský, a je také jeho druhým nejúspěšnějším kusem. V Paříži skladatel působil od roku 1823, stal se generálním inspektorem zpěvu s doživotní penzí a jako dvorní skladatel napsal pro Académie Royale de musique opery Obléhání Korintu, Mojžíš a faraon, Hrabě Ory a v roce 1828 svou vůbec poslední operu Vilém Tell. Jak se střídaly režimy, tak Rossini odjížděl a znovu se vracel, co to udělalo s královskou penzí není známo, poslední léta však žil ve Francii a také tam zemřel.

Popelka

Vzhledem k tomu, že Popelka je, podobně jako Dvořákova Rusalka, někde na začátku třetí desítky nejhranějších oper, nové inscenace jsou poměrně časté. Mně samotnému se v posledních letech podařilo vidět 2x přenos z Metropolitní opery, jednou s Elinou Garanča, podruhé s Joyce DiDonato, poněkud uvolněnější inscenaci opery ve Frankfurtu a poslední českou verzi z loňského roku, kde Don Ramiro bydlí s dcerami v kontejneru a hraje s nimi na smetišti hokej. Na youtube je navíc možné si pustit kompletní záznamy sedmi dalších inscenací.

Nové pařížské nastudování režíroval herec a autor úspěšného autobiografického filmu Guillaume Gallienne jako svůj operní debut, který připomínal italské neorealistické filmy. Poněkud ponurá scéna tento pocit podtrhovala. Don Magnifico pak je prezentován jako starý chlípník. Je ovšem třeba říci, že zpěváci své party zvládali, zvláště pak představitelé Dona Ramiro a Alidora a Rossini nepřišel zkrátka, i když místo dramma giocoso se režisér pokusil o drama. Když jsem si před časem přečetl, že inscenace je spojena s velkým očekáváním, čekal jsem něco trochu jiného, nicméně Rossini to byl a to je podstatné. I když trochu nudný.

A ještě dva praktické postřehy. U vstupu do divadla projde každý návštěvník bezpečnostní kontrolou včetně rámu a platí to, co se traduje, že přístup k dress code je ve Francii velmi liberální. Od trička a kraťasů až po smoking, vše je akceptováno.

Opéra national de Paris, Palais Garnier
11. července 2017 19:30

Gioacchino Rossini: La Cenerentola
Komická opera o dvou jednáních (1817)

Libreto   Jacopo Ferretti
podle pohádky Charles Perraulta Cendrillon (1697) 
v italštině 

Hudební nastudování   Ottavio Dantone
Režie   Guillaume Gallienne
Umělecká spolupráce   Marie Lambert
Scéna   Éric Ruf
Kostýmy   Olivier Bériot
Světla   Bertrand Couderc
Choreografie   Glyslein Lefever
Sbormistr   José Luis Basso
Orchestr a sbory Opéra national de Paris

Don Ramiro   Juan José De León
Dandini   Alessio Arduini
Don Magnifico   Maurizio Muraro
Clorinda   Chiara Skerath
Tisbe   Isabelle Druet
Angelina   Teresa Iervolino
Alidoro   Roberto Tagliavini

Titulky ve francouzštině a angličtině

Z představení byl proveden audiovizuální záznam v koprodukce Paris Opera a Cinétévé s podporou CNC a účastí France 3 v režii Louise Narboni.

A ještě pár slov k divadlu. Zdá se mi, že v porovnání s jinými velkými scénami je pařížská opera poněkud upozaděna. Neprosazuje se ani mediálně, což ovšem může být ovlivněno pro českého diváka snazší dostupností Vídně, Mnichova či Berlína. Při nahlédnutí do programu příští sezóny je však zřejmé, že se chystá řada skvělých produkcí s výbornými aktéry. Na prvním místě to je Verdiho Don Carlos s Abdrazakovem, Kaufmannem (ve druhém obsazení Pavel Černoch), Jončevou a Garančou, ale i Falstaff (Luisi, Terfel), Z mrtvého domu (Esa-Pekka Salonen, Peter Mattei a celá plejáda českých a slovenských zpěváků) a v neposlední řadě i Veselá vdova (Valentina Naforniţa, Thomas Hampson, Véronique Gens, Stephen Costello) v nastudování Jakuba Hrůši, který však hned po premiéře bude dirigovat v Praze Dvořákovo Requiem.

Takže to upozadění je spíš záležitost subjektivní a rozhodně stojí za to se do pařížské Národní opery zajet podívat. Jestliže mu však jde o hudebního ředitele a dirigenta Philippe Jordana, může si 3 roky počkat a pak ho zastihnout ve Vídni jako šéfa tamější Staatsoper.

A pokud máte doma potenciální malou baletku, můžete jí tam koupit i takovéto šatečky.

Den 1. Provence
Den 4. Provence - víno
Den 6. Saint-Tropez
Den 8. Staré Aix a nový Don Giovanni
Den 9. Festivaly na Rhoně
Den 10. Paříž
Den 11. Musée d´Orsay a Orangeriey
Den 11. Opera Garnier
Den 12 Král muzeí - Louvre
Den 13. Rodin jako živý
Den 14. Francie semper viva