Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 31. srpna 2017

Francie 2017 den 8. Staré Aix a nový Don Giovanni

FRANCIE 2017



Den 8. Staré Aix a nový Don Giovanni

Za celou tuhle provensálskou anabázi vlastně může Aix-en-Provence. Před nějakými pěti lety mne zaujal flashmob tamějšího festivalu, o rok později jsem se Aix prointernetoval do stádia přátelství, alespoň z mé strany, a vloni obdivoval nevšední inscenaci Mozartovy opery Cosi fan tutte. Být v Provence a nezajet tam, bych tudíž považoval za podlou zradu.

A tak jsme po týdnu v departementu Var vyrazili na západ, k čemuž už 36 let slouží dálnice A8, mnohem lépe však zní La Provençale, která spojuje Azurové pobřeží s Aix-en-Provence a přináší tam každoročně statisíce nejen elit, nýbrž i jelit z národů různých. Pár kilometrů za sjezdem 33 - Pouriérres se nepozorovaně octnete v departementu Bouches-du-Rhône. Vpravo vás provází 18 km dlouhý masiv vápencového pohoří Sainte - Victoire, který proslavil Paul Cezanne, a po slabé půlhodině parkujete v podzemní garáži na Place Forum des Cardeurs. To náměstí je trochu divné a aby nebylo, když je to vlastně jizva po zbourání staré židovské zástavby v 60. letech. Byla jistě stará a nezdravá, ale jizva je jizva. Nicméně jste v srdci Aix-en-Provence a dáváte mu dvě hodiny na to, aby si vás všimlo.

18 km dlouhý a  až 1000 m vysoký vápencový masiv Sainte-Victoire se táhne
od východu k západu a někde vlevo je skryto Aix-en-Provence
 
Sainte-Victoire proslavil téměř 90 obrazy
Paul Cézanne (1839-1906); tento je z roku 1887 

1. Hlavní město dobrého krále René 

Aix-en-Provence je bývalé hlavní město Provence, má 150 000 obyvatel, což je skoro jako Plzeň, a zajímavou historii. Založil ho římský vojevůdce a konsul Caius Sextius Calvinius poté, co roku 123 př. n.l. obsadil keltsko-ligurské opidum ležící několik kilometrů severně od dnešního města. Bylo to první římské město v Provence. 

takhle si založení Aix představoval malíř v roce 1900;
muž v sukýnce a martenskách je Sextius
Římská moc se později rozšiřovala, do toho od 3. století přišlo křesťanství, koncem 5. století naopak Římská říše pozice vyklidila, přišly germánské kmeny ze severu a Arabové a piráti z moře, o 300 let později Karel Veliký vybudoval franckou říší, bil arabské bezvěrce na jihu, germánské na severu a Avary na východě, nechal se korunovat císařem říše římské a když se tato začala vlastní velikostí drolit, ustavilo se koncem 9. století nezávislé království Provence. V 15. století byl vládcem "dobrý král René", spíše umělec než vůdce, a po jeho smrti se stala Provence částí francouzského království. Hlavním městem Provence bylo Aix až do revoluce koncem 18. století, kdy skončil i provensálský parlament zřízený králem v roce 1501. Dnes je Aix sídlem podprefektury.

Ale dost historie, zbytek si řekneme cestou. Takže z onoho Náměstí mykačů (proč zrovna mykačů se mi nepodařilo zjistit, možná to souvisí s tím, že ve středověku odtud vyváželi do Anglie deky) se vyjde na Cours Sextius, což je jedna z okružních tříd, které obklopují historickou část města na místech, kde stávaly hradby. Třídy jsou lemovány platanovými alejemi a nejslavnější z nich je Cours Mirabeau, jakési o 1/3 menší a 200 let starší Václavské náměstí, nad nímž koruny stromů vytváří zelenou klenbu. Na jihu se tyto třídy sbíhají do náměstí mírně připomínajícího pařížskou Etoile s tím rozdílem, že tam není vítězný oblouk, ale veliká fontána. Cours Sextius tam však neústí, vede severojižně a na horním konci jsou lázně. Ty tam zřídil zmíněný velitel 3. římské armády a prokonsul v roce 122 před Kristem, protože v místě vyvěrají horké léčivé prameny. A když už tam Sextius byl, tak založil i vojenský tábor Aquae Sextiae (nebo spíš naopak), díky čemuž se město stalo ochranou nedalekého přístavu, dnes Marseille, před keltsko-ligurskými útočníky.

Co se pramenů týče, je jich v Aix mnoho a město tudíž nepotřebovalo vzniknout na břehu řeky, pročež ho hradby okroužily kolem dokola. A také je v něm spousta kašen a fontán. Zmíněné lázně-zakladatelky Thermes Sextius fungují dodnes, jen místo vojenského tábora vedle nich stojí luxusní hotel Aquabella, restaurace Orangerie a venkovní bazén, který je před zvídavými zraky kolemjdoucích chráněn zbytky městských hradeb včetně strážní věže. A přes ulici je mnohem skromnější pohřební ústav Sextius, jenž však k podniku, který masážemi léčí stres, nespavost, celulitidu, bolesti zad i hlavy, nejspíš nepatří.

Aquae Sextiae po 2139 letech
Cílem však není ani jedno z toho, nýbrž ateliér Paula Cézanna, který si malíř postavil na počátku minulého století, když po smrti matky prodal na naléhání sester rodinnou usedlost Jas de Bouffan na jihu města, kde dosud žil a pracoval. Usadil se pak v bytě nedaleko radnice a u cesty v lukách nad městem, na pozemku nějakých 15 minut chůze vzdáleném, si nechal postavit ateliér. Dnes je to celkem rušná Avenue Paul Cézanne, kterou nahoru jezdí autobus, a město končí o 2 km výše. Cézanne si sice ateliér užíval necelých 5 let (pak zemřel) a to co je v něm k vidění ho asi nepamatuje, ale přesto je to místo, alespoň pro mne, daleko nejautentičtější ze všech, která v Aix a okolí s malířem souvisí. Připadá mi, že když člověk takovéto místo pozná, dostávají obrazy, které malíř vytvořil, jakýsi třetí nebo kolikátý rozměr. Dům i dvorek před ním jsou plné lidí s neevropsky šikmýma očima, kteří dychtivě nasávají jejich atmosféru. Četní návštěvníci města s evropsky rovnýma očima naopak nasávají rosé na Cours Mirabeau.



a před 111 lety by vás tam takhle vítal Cézanne osobně
 
v přilehlé boudě probíhají výstavy, momentálně
aixského malíře Josepha Milona (1868-1947)
O pár set metrů výš je ještě plošina, z níž nejen Cézanne maloval Saint-Victoire, ale tam už jsme dojít nestačili, natož pak ke zbytkům onoho opida, které jsou ještě o něco dál.

Proto dosti Cézanna, čas utíká a musíme zpátky. Cestou míjíme studentské koleje, pošťáka na tříkolce, šermířské centrum, luxusní útulek pro přestárlé a movité občany zvaný Pasteur, obří parkoviště, hasičárnu, až přicházíme k Mausoleu Josepha Seca. To je jakýsi falešný hrob, který v roce 1792 nechal postavit místní truhlář a obchodník se dřevem, což mu asi slušně vynášelo, protože o 2 roky později po něm zůstalo vedle památníku ještě 17 domů. To mausoleum má trochu zmatenou dobovou symboliku. Na vrcholu je, ale na fotografii není vidět, řecká bohyně Themis držící váhy jako symbol práva a spravedlnosti, pod ní profil Ludvíka XVI. tou dobou však již sedícího v revolučním vězení, ještě níže Mojžíš s desaterem a úplně dole po stranách postavy ztělesňující Afriku jako symbol otroctví a Evropu jako symbol svobody. Podstatné je, že mravní normy skryté v desateru přikázání božích jsou tak nízko. Což zřejmě bylo nezbytné proto, aby socialismus usídlivší se o 125 let později v Rusku a jím o 30 let později implantovaný značné části Evropy v duchu rovnosti sebral těm movitějším všechno a posléze zplodil heslo "Kdo nekrade, okrádá svou rodinu".

další sochy jsou na zahrádce za zdí
A na druhé straně ulice stála řada policejních mikrobusů jako symbol dneška.


Tam jsme dorazili zpátky k historické části města a po překonání bulváru Aristida Brianda vpluli do jejích uliček. Překonání neříkám náhodně, neb bulvár nebyl ani tak široký jako spíš plný zmatených řidičů. A teď pamětihodnost současná. Le Gaulois sice znamená Gal, ale v souvislosti s trafikou se nemohou nevybavit Gauloises, černé a silné modré goloásky, cigaretový symbol Francie, po kterých postpubertální světáky mého mládí stíhal záchvat dusivého kašle. Ovšem všechno jednu skončí a tyhle vlastenecké cigarety budou od příštího roku vyráběny výhradně v Polsku.


Vpravo od trafiky je vmezeřena kavárenská zahrádka, z jejíž druhé strany se tyčí katedrála Saint Sauveur (neboli svatého Spasitele). 


Aix je od počátku VI. století sídlem arcibiskupa a ve stejné době byla vybudována křtící kaple, jejíž sloupy jsou však římské. Tmavý otvor uprostřed podlahy (ano, za tím pánem, co se dloube v nose) je křtitelnice, která byla napájena teplým pramenem a křtilo se příjemným ponořením. 


Ve 12. století byly vybudovány nádherné ambity. 


Těch zajímavostí je tam samozřejmě víc, ale dobrého pomálu. Dnes kostel slouží nejen náboženským obřadům, ale je i místem koncertů v rámci hudebních festivalů.

Přímo proti chrámu je Institut d'Études Politiques neboli Sciences Po Aix, jedna z 10 prestižních francouzských vysokých škol.

 

Ty bariéry, bezpečnostní kontrola a stany Radio Tele Luxembourg jsou tam proto, že v Aix právě probíhal 17. ekonomický mítink, kde 4000 účastníků hledalo nové cesty k prosperitě. Což je podnik, který stojí za to chránit onou policií v plné polní. Lidé před vstupem jsou zčásti zvědavci, zčásti účastníci čekající na kontrolu.
A jen pár kroků odtud je Arcibiskupský palác, který je však v tuto chvílí především sídlem festivalu. Théâtre de l'Archevéché, tedy arcibiskupské divadlo pro 1300 diváků je vestavěno do nádvoří podobně jako na zámku v Litomyšli. Ale o festivalu později.


Živou ulicí Rue Gaston de Saporta, kterou se valí zástup turistů, ženy s nákupem, matky s kočárky i distributor náboženských textů v tóze, přijdete k věži.


Je to zvonice a když projdete její bránou, octnete se na radničním náměstí v samotném středu staré části města. Mramorová deska na stěně průchodu informuje, že 21. srpna 1944 osvobodila město 3. americká pěší divize spolu s francouzskými hrdiny. Šest dní po vylodění na Azurovém pobřeží. Proč trvalo 60 let, než si toho radní všimli, ví jen pan starosta. Možná to chtěli zatlouct před Venuší, která je vždy v létě pozoruje z orloje na věži. A tady je ten shora zmíněný flashmob:


Vedle Mozartovy hudby je na něm všechno: zvonice, radnice, kašna, kavárna. A tady jsou obrázky z července 2017:
radnice, zvonice i římský sloup uprostřed kašny se zabalenou hlavicí;
šetřílkové tady pořídí svazek levandule za 2 €
a nakonec živý muzikant na rohu náměstí
Tím jsme vyčerpali čas vymezený pro Aix, ale přes jeho krátkost se podařilo zhlédnout to, co jsem chtěl vidět především. Jestli bude nějaké příště, zkusím ještě najít tabulku oznamující, že zde strávil pár měsíců Bohuslav Martinů, a navštívit z dálky viditelný objekt nadace Vasarely, optartového guru přišedšího z Budapešti. A vypít předražené rosé na Cours Mirabeau. Mimochodem tento v mládí výstředník a později francouzský politik (1749-1791), poslanec za Aix-en-Provence a předseda Národního shromáždění byl po smrti obviněn ze zrady revoluce, což nebránilo aixským v tom, aby po něm tuto třídu nazvali. Kdo ví, jestli i toto nepřispělo k pozdějšímu poklesu významu města.

Ale protože můj zájem o Aix je úzce spojen s hudebním festivalem, jedeme dál.


2. Festival international d’art lyrique d’Aix-en-Provence


Hudební, ale především operní festival v Aix čeká v příštím roce již 70. ročník a vypracoval se mezi světovou festivalovou špičku, což mu přineslo v roce 2014 prestižní Opera Award pro nejlepší hudební festival vůbec. Od počátku je orientován mozartovsky, takže v prvním roce se hrála opera Cosi fan tutte a definitivní průlom přinesl Don Giovanni v roce 1949. Vloni byla na programu mimo jiné premiéra další inscenace Cosi fan tutte a letos Dona Giovanniho.

I když nebylo v mých silách vecpat do cestovního programu návštěvu tohoto představení v Arcibiskupském divadle, organizátoři velkoryse nabídli záznam celého přestavení na internetu. Jak dlouho bude k dispozici ovšem není jasné. Je to dynamická inscenace, která znovu dokazuje, že je jedno v jakém módu je opera nastudována, protože podstatné je jen to, jestli dobře nebo špatně, jestli vás vtáhne a vám nebudou vadit ani kapky deště (v červenci je ovšem krajně nepravděpodobný), ani ne úplně pohodlná sedadla či noční vánek, neboť se začíná ve 21:30. A tady i při minimální scénické výbavě to dopadlo skvěle. Režisér vytvořil v Aix již před 6 lety inscenaci Traviaty, která nese podobné prvky jako ta dnešní: minimální scéna s oponami, civilní oblečení zpěváků na počátku a na konci jakoby včleňující divadlo do současného života, i ty nápisy na pozadí. Centrální myšlenkou je svoboda, "È aperto a tutti quanti, viva la libertà!" Až na to, že LIBERTA napsané na pozadí má místo T kříž. A druhou rovinou inscenace je perfektní pohyb zpěváků. Což umožnilo vynikající obsazení všech rolí mladšími zpěváky doslova z celého světa (8 postav, 7 zemí). Seniorem tam byl 38letý Pavol Breslik, mezi ženami 36letá Isabel Leonard, představitel Il Commendatore David Leigh byl dokonce nejmladší a je frekventantem Lindenmannova programu v MET. To vše dodalo představení přesvědčivost a těžko lze proto někoho vyzdvihnout, snad představitele Dona Giovanniho a Zerlinu, kteří působili nejangažovaněji. Pokud vás opera neodpuzuje, podívejte se, stojí to za to. Navíc to nestojí nic.



DON GIOVANNI
Wolfgang Amadeus Mozart (1756 - 1791)

Nová inscenace festivalu v koprodukci s operami v Nancy, Lucemburku a Bologni, kde bude uvedena v letošním, resp. příštím roce. Zpíváno v italštině s francouzskými titulky.

Dirigent: Jérémie Rhorer (44)
        Spoluzakladatel a dirigent orchestru Le Cercle de L'Harmonie, vloni debutovali na BBC Proms,         v dubnu příštího roku bude dirigovat v Praze Českou filharmonii
Režie: Jean-François Sivadier
        Francouzský činoherní a operní režisér (54), v Aix režíroval v roce 2011 Traviatu a tato
        inscenace se dosud hraje ve Vídeňské státní opeře.
Scéna: Alexandre de Dardel
Kostýmy: Virginie Gervaise 
Světla: Philippe Berthomé
Choreografie: Johanne Saunier

Don Giovanni - Philippe Sly 
Leporello - Nahuel di Pierro 
Donna Anna - Eleonora Buratto 
Don Ottavio - Pavol Breslik 
Donna Elvira - Isabel Leonard 
Zerlina - Julie Fuchs 
Masetto - Krzysztof Baczyk 
Il Commendatore - David Leigh
Sbor - English Voices
Sbormistr - Tim Brown
Orchestra Le Cercle de l'Harmonie

----------------------------

Na programu letošního festivalu ovšem bylo celkem šest oper. Byly to Bizetova Carmen v novém nastudování Dmitrije Černjakova se Stephanie d´Oustrac a Michaelem Fabiano v hlavních rolích, Stravinského Život prostopášníkův, raně barokní Erismena Francesca Cavalli (koprodukce s Luxembourghem), Pinocchio Philippa Boesmanse (1936) a posléze koncertní provedení Evžena Oněgina v podání Velkého divadla Moskva.

Což ovšem zdaleka není vše, protože v rámci festivalu se dávají koncerty nejrůznějších žánrů, balet, mistrovské kursy, jeho součástí je i Akademie nabízející jakýsi postgraduál pro mladé muzikanty. A tahle orientace na mladé interprety a reciproce na mladé publikum ve městě, jehož univerzita má 30 000 posluchačů, dává nejen festivalu, ale celé oblasti neopakovatelnou atmosféru. Takže jestli mne svou komplexností zaujal litomyšlský festival v Česku, aixský pro mne představuje něco podobného v rozměru evropském.

A to už nemluvím o tom, že letos proběhl v Aix již šestý ročník velikonočního hudebního festivalu s excelentním programem včetně Jakuba Hrůši a Hany Blažíkové. Počítám, že až mi v některém z příštích životů zbyde volných pár tisíc euro, určitě se tam vypravím znovu a pořádně si to užiji.



Vystavil v
Štítky: , ,

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)