Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 31. srpna 2017

Francie 2017, den 1. Provence

FRANCIE 2017


Den 1. Provence

Jsou místa, která jsem jaksi přijal za svá, přičemž jsem současně vzal na vědomí, že je nestihnu poznat osobně. Mnohá z nich se mi přesto v posledních 10 letech podařilo navštívit a letos k nim přibyla francouzská Provence. Na seznam se dostala z mnoha důvodů. Jednak ji opakovaně, ještě jako gymnazistka, navštívila má matka a já pořád vidím ty fotografie, jednak jsem jako dychtivý čtenář četl o politické smetánce na Azurovém pobřeží v  Lanny Buddovi, mnohasvazkové kronice světa první poloviny 20. století od Uptona Sinclaira. A potom je tato oblast spojena se jmény mnoha malířů jako Cézanne, Matisse, Picasso, Chagall, kteří se na pobřeží i ve vnitrozemí usídlili. A na začátku 2. světové války tudy prchaly do Ameriky mnohé ohrožené osobnosti včetně Bohuslava Martinů a po ní se tam natáčela řada populárních filmů, namátkou Veselé Velikonoce či serie o policajtovi ze Saint-Tropéz. A samozřejmě, kdo by neviděl obrázky celebrit na červeném koberci filmového festivalu v Cannes.
JP Belmondo a Sophie Marceau - Veselé velikonoce (1984) v Nice
červený koberec v Cannes o 20 let později
po 25 filmech, dvou svatbách a dvou dětech
A tak vyzbrojen těmito chatrnými informacemi nasedám 1. července v 6 ráno v Praze do taxíku směr Ruzyně, kde jakási nedůvěřivá frontová koordinátorka pochybovala o mé schopnosti se zaregistrovat po IT, jako obvykle vyčnívali Rusové, a neobvykle i lidi s psíkem, a pak 90 minut letu zakončených parádní otočkou nad mořem a v 9:30 přistání na třetím nejfrekventovanějším letišti Francie v Nice.


Letadlo pojíždějící k příletové hale míjí jako na čestné přehlídce flotilu velkých i menších soukromých letadel. Neklamný důkaz a připomenutí toho, že tohle není místo pro úplnou chudinu.

Něco víc o Provence
Pro jednoduchost ji ztotožněme s jednou z 18 francouzských správních oblastí - Provence-Alpes-Côte d'Azur. Ta zahrnuje departementy Var, Bouches-du-Rhône, Alpes-de-Haute-Provence, Alpes-Maritimes a Vaucluse. Největším městem je Marseille. Po řecké kolonizaci sem přišli Keltové a od 2. století před Kristem ji na zhruba 700 let ovládli Římané jako svou první zaalpskou provincii. Odtud i název Provence. Později, až do závěru 15. století zde vládla provensálská hrabata, jejichž sídlem bylo Aix-en-Provence. 




Část pobřeží sahající od italských hranic až někam k Toulone se nazývá Cote d´Azur tedy Azurové pobřeží nebo francouzská riviéra.

Côte d'Azur 
Teď ještě převzít auto, na což jen u Europecar čeká dlouhá fronta zájemců obsluhovaná 10 úředníky, a může se vyrazit směr Cannes. Z dálnice toho obvykle moc vidět není, s vyjímkou těch rakouských, a na parkovišti Laubeuf zbývá posledních pár volných míst za přátelských 10 €/3 hod.. V první prázdninovou sobotu se do města valila auta, pláže se pomalu plnily a filmový festival připomínala jen stěna nad autobusovým nádražím a lepé filmové hvězdy nahradila Jean Moreau přes celou radnici  a na promenádě anorektické udržovatelky věčného mládí a la madame Macron. A před radnicí skupina Japonců obhlížela dva bonbónky sladké Francie.




Přístav byl plný až kam oko dohlédne jachet spíš větších než menších a pod promenádou na městské pláži se slunilo a obědvalo.




A pak cesta dál po pravé cotedazurské silnici kopírující pobřeží, kde tím jediným správným autem je velký kabriolet a každý kilometr otevírá jiný pohled na moře, ostrovy, kopce nad silnicí, vily a tisíce zaparkovaných aut... Z departementu Alpes-Maritime do departementu Var, dál do Saint-Raphael, Frejus a pak na sever do Le Muy a Haute Var, což je vzdušnou čarou nějakých 25 km od moře.


Tato oblast je na úpatí hor, končí tam vinice a terén se začíná o stovky metrů zvedat. Zhruba 5 km nad Fayence je ve výšce přes 800 m n.m. vojenská základna a největší střelnice v západní části Evropy. A ještě dál, nějakých 15 km severně, jsou hory a mezi nimi lyžařské středisko ve výši okolo 1500 m n.m.  Zůstaňme však na úpatí, kde dole se ještě pěstuje vinná réva a olivy a silnice klikatící se po strmých úbočích spojuje 4 rázovité obce - Callas, Bargemon, Seillans a Fayence. Tyhle zavěšené vesnice, francouzsky villages perchés, byly budovány ve středověku kvůli ochraně před nájezdníky a v každé z nich proto najdeme saracénskou věž, neboť Saracéni, což je souhrnný název pro Turky a Araby, respektive muslimy, byli ze všech nejnebezpečnější.

Callas

Z vinorodé roviny vystoupá silnice do svahu s náměstíčkem, na kterém je hotýlek, trafika, pekařství a malá samoobsluha plus nezbytná kašna a nad tím o jednu zatáčku výš "Alej veteránů z bojů v severní Africe" s památníkem dětem Callasu padlým ve všech možných válkách až po Indočínu, na což shora dohlíží kamenný kostel, kde se mše koná v neděli v 9:40.



náměstíčko v Callasu
kostel Notre-Dame-de-l'Assomption
Bargemon

Z Callas se po náročné silnici s velkoryse nechráněnými krajnicemi a občasnými značkami upozorňujícími, že vozovka není rovná, dostanete do dalšího městečka - Bargemonu - visícího na svahu.



Place Philippe Chauvier je náměstíčko, kterému se nevyhnete ať jedete kamkoli, a přestože je jako dlaň, najdete na něm mnohasetletý kruhový objezd kolem kašny, ústí dalších dvou ulic chodníček mezi nimiž je vyplněn stolky kavárničky a pizzerie a naproti nim pod dvěma platany dvě restaurace a za nimi zvonici, jíž náměstíčko končí a ulice zahýbá prudce dolů kolem kostela.

V něm prodávaly skautky to co upekly a nikdo kupce z chrámu nevyháněl. Naopak, Ježíš jim zezadu žehnal. Neodradila je proto ani skutečnost, že v roce 1642 se při mši zřítila zvonice a zabila 5 dětských sboristů.

farní kostel Saint Ettiene (Štěpán)
 

Seillans

Vyhlášená michelinská restaurace na náměstí se jmenuje La gloire de mon père a ten název mi stále něco připomínal. No ano, Marcel Pagnol, kniha a film, česky Tatínkova sláva, to je ten název. Laskavá a trochu sentimentální autobiografická fikce, dokonalé prázdninové čtení.


restaurace La gloire de mon pere zní přece jen vznešeněji než Tatínkova sláva
po stehýnkách z českých žab se jen zaprášilo
A na stejném náměstí je i turistická informační kancelář, což je obvyklé, méně obvyklé však je, že v ní jsou vystaveny obrazy jednoho z vyhlášených průkopníků surrealismu Maxe Ernsta (1891-1976).

Ale v obci je ještě jeden půvabný hotýlek, který se jmenuje Hôtel des deux rocks.


Od radnice k němu můžete projít Saracénskou bránou (ale nemusíte, vedle ní je široká ulice)

seillanská radnice, saracénská brána je o 100 m dál
a v restauraci na náměstíčku před ním vám vychladí víno rovnou v kašně.


Obrazy zmíněného Maxe Ernsta se do obecního muzea nedostaly náhodou. Jejich autor se zde v roce 1964 i se svou americkou ženou na 12 let, která mu zbývala, usídlil. V domě, který si tam pořídil a žil v něm, natočil v roce 1973 kratičký dokument:


Vdova později darovala městu asi 40 cm vysokou sošku nazvanou Genius Bastilly, která byla nainstalována na asi 3 m vysoký sloupek umístěný uprostřed malého půlkruhového bastionu vedle parkoviště u Promenády Maxe Ernsta. Řekl bych, že při jejím tvoření projevil sochař dostatek dadaisticko-surrealistického humoru, který radní doplnili tím, že onu plošinku nazvali Place de la Republique, jež samozřejmě na žádné mapě nenajdete. Ale dar to byl štědrý, v roce 2005 byl jiný odlitek vydražen za skoro 300 000 $.

Fayence

Poslední ze zavěšených vesnic je Fayence. A také největších, s více než 5000 obyvatel je to skoro městečko. Přes provensálské pláně je z něj vidět až na masiv Esterel zvedající se nad pobřežím mezi Cannes a Saint-Raphaël. Jeho součástí je přírodní rezervace Forêt domaniale de l'Estérel neboli "národní les", což je jeden ze 27 francouzských lesů, podle zvláštního zákona historicky vlastněných a spravovaných státem.


na obzoru Národní les Esterel
Při návštěvě jsme měli štěstí. Právě se totiž konal La fete du paine neboli Svátek chleba. Ten se v celé Francii slaví ve 2. pol. května, ale zde od roku 1900 každé dva roky o prvním červencovém víkendu. Organizuje ho Společnost přátel Mitan (místní název), která se před časem zasadila o rekonstrukci pekařské pece nalezené v tamní kapli. Centrem slavnosti jsou náměstí sv. Jana Křtitele před stejnojmenným kostelem a náměstí Republiky před radnicí a tam všude jsou stánky s kde čím a hraje tam muzika a je tam výstava starých aut a ještě starších kočárů. Ale hlavně Společnost provozuje modní salon, kde členové vždy ve středu odpoledne šijí a navrhují krásně barevné kroje, do kterých se pak v onu první červencovou neděli obléknou. Zatím jich vyrobili 250, takže Fayence je jich plná.



vlevo figurína, vpravo majitelka
  



A na ulicích se hrálo a zpívalo.



Nálada v obci byla slavnostní a úsměvná, hospody plné a vyjedené. Asi takhle nějak by mohla vypadat občanská společnost, která pak nedovolí různým Le Penům urvat moc. 

A ještě se možná sluší říct, že ve Fayence je největší letiště pro kluzáky v Evropě. Prý. Největší střelnice, největší letiště, Národní les... Film La Guerre des boutons neboli Knoflíková válka, kde kluci soutěžili, kdo výš dočůrá, byl také francouzský.

Poslední dvě obce - Seillans a Fayence - jsou součástí Pays de Fayence, sdružení obcí, které vzniklo v 60. letech v souvislosti s elektrifikací oblasti. A na území této země fayenské se nachází Lac de Saint-Cassien, přehradní jezero na řece Biançon. To kvůli němu se zřejmě obce sdružily. Je na něm zábavný aquapark s dobře vymyšleným systémem. Každý, kdo si zaplatí, dostane vestu. Kdo ji nemá, toho provozovatelé vyženou. Zato na břehu je mizerné parkování a složit tělo lze jen na prašný terén s trochou uschlé trávy. Ale je to zadarmo.


Tak a to je o této části Provence, resp. departementu Var a jeho východní části arrondissementu Draguignan vše. Až na víno a Saint-Tropéz, ale to zas jindy.




Žádné komentáře:

Okomentovat