Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pátek 23. března 2018

Popelka semper viva

Musím se přiznat, že do mnichovské opery jsem jel jednak proto, že jsem tam ještě nebyl, v neposlední řadě však i kvůli tomu, že v hlavní roli Rossiniho Cenenteroly / Popelky byla oznámena Isabel Leonard, jejíž živé vystoupení mi nevyšlo předloni ve Vídni, kam nepřijela, ani vloni v Aix-en-Provence, kam jsme sice přijeli oba, ale já měl málo času.

Pokud jde o mnichovské divadlo samotné, jeho kořeny sahají až do poloviny 17. století a jeho hlavní scénou je dnes Bavorské národní divadlo. To neoplývá nabubřelou rokokovou nebo jakou parádou, jejímž reprezentantem je v prvé řadě pařížský Palais Garnier. Klasicistní stavba je vzdušná a prostorná (2100 míst) a hlásá humanitu, respekt a různost. První stavba z roku 1818 vyhořela poprvé ještě před dokončením a definitivně pět let po něm, druhá z roku 1825 vydržela až do vybombardování v roce 1943, takže ta stávající z roku 1963 je třetí. V 19. století zde spatřily světlo světa 4 opery Richarda Wagnera (ty další už byly premiérovány v Bayreuthu), jehož král obdivoval i za cenu zruinování královské kasy, a později i Richarda Strausse, který z Mnichova pocházel. A ještě bych rád dodal, že to svítící okno úplně vlevo patří k Rezidenztheater, na jehož místě stávalo staré divadlo, kde se v roce 1781 konala světová premiéra Mozartova Idomenea. A abych tuto historickou exkurzi dokončil, tak 25letý Wolfgang z jeho úspěchu tak zpychnul, že se ve Vídni, kam byl povolán svým šéfem, salcburským knížetem-arcibiskupem, rozhádal natolik, že ten ho vyhodil a mladý hudební genius šel na volnou nohu.

Národní divadlo na Max-Joseph Platz.
Hlediště s královskou löží. 
Pokud jde o navštívené představení, shodou okolností jsem v posledních letech viděl pár inscenací Popelky, které se od sebe diametrálně lišily. Ať už to byla opera ze smetiště a s kontejnerem místo zámku ve Stavovském divadle, Popelka jako temné sociální drama v Palais Garnier, či  poetická nadsázka v opeře Frankfurt, případně show z Metropolitní opery, vždycky se inscenátoři snažili být moderní, někde k tomu přidávali politikum, jinde složitě vymyšlenou metaforu a většinou to bylo pro diváka matoucí a občas nudné.

opona Popelky v Mnichově
Mnichovská inscenace má původ v představení, které režisér Jean-Pierre Ponnelle (1932-1988) zrealizoval v roce 1968 ve Florencii. V La Scale se hraje od roku 1973 a tam také v roce 1981 vznikla filmová verze pro DG. V Paříži ji teprve vloni nahradila již zmíněná poněkud nudná verze připomínající dusné italské neorealistické drama. Ale když vloni chtěli v Monte Carlu oslavit 200 let od římské premiéry angažováním Cecilie Bartoli, ta si na počest opery Garniér vyžádala onu "starou" inscenaci. Není divu. A v Mnichově se Ponnelleho inscenace hraje od roku 1980. Kreace režiséra, který tragicky zahynul v roce 1988, když právě v Mnichově spadl při zkoušce Carmen do orchestřiště, zůstávají stále živé, a tak se v Hamburku hraje Elixír lásky, ve Vídni Italka v Alžíru, Lazebník sevilský v La Scale či Idomeneo v Metropolitní.

Palác dona Magnifico a jeho dcery
Leč Isabel Leonard, která minulý měsíc zpívala ve Vídni, dala přednost výchově syna a nepřijela, takže alespoň ukázka, jak zpívala Angelinu před 9 roky. Místo ní zpívala 30letá Ruska Margerita Gritskova, již několik let členka souboru Vídeňské státní opery, kde počátkem roku zpívala Rosinu a Carmen a v dubnu shodou okolností zpívá Angelinu ve stejné Ponnelleho inscenaci v Düsseldorfu. Ostatní zpěváci byli na podobné úrovni jako ona. Tedy vysoké, se zkušenostmi z velkých světových operních scén, i když ne ony superstar a divy zaplňující hlediště už jen svým jménem. Nechce se mi rozepisovat o tom, co se mi nezdálo, ono to nakonec nebylo důležité. Protože celkově to je téměř geniální inscenace, nota bene desítky let stará, která nic nepřidává ani nevypouští, aby příběh dostal nový smysl. Podstatné také je, že si na nic nehraje, není sentimentální ani nemoralizuje, ale je to čistá krása hudby a zpěvu a radost. Přesně tenhle pocit jsem měl, když se po doznění hudby rozbouřilo hlediště. A řekl bych, že jsem nebyl sám.

A sólisté hedišti takto děkují.
Pro přiblížení alespoň finále Poncelleho milánské inscenace s Frederikou von Stade v nahrávce z roku 1981. Zpěvačka tehdy byla v optimálním věku 36 let. Celá opera je zde.


A takhle zazpívala kdesi na koncertu finále Gritskova. Trochu nevkusné, ale zpívá jí to. Na divadle se naštěstí musela podřídit režii.


A když už jsme u ukázek, tak nakonec Elina Garanča před 9 roky v Metropolitní. Příští měsíc bude k v kinech k vidění přímý přenos téže inscenace s Joyce DiDonato v hlavní roli.


Pokud jde o Isabel Leonard, už odmítám se za ní honit po Evropě a počkám si, jestli nepřijede do Prahy, doufejme, že pak nebude moc stará. Ostatně americká mezzosopránová superstar Joyce DiDonato tady zpívala už dvakrát. Je ovšem fakt, že to není matka samoživitelka.

Ale abych nebyl obviněn z genderové nevyváženosti, tak jedna ukázka z La Scaly v roce 2005, kde excelují Juan Diego Florez jako don Ramiro a Alessandro Corbelli jako Dandini:


A když to celé shrnu, tak jde o další důkaz prosté skutečnosti, že zdaleka ne vždy je "moderní" inscenace podmínkou úspěchu. Podobně jako stejně staré nastudování Bohémy v Metropolitní opeře, o kterém jsem psal nedávno, nabízí i Ponnelleho Popelka vše k tomu, aby divák mohl vnímat hudbu a zpěváky, aniž by ho od toho vytrhovala nutnost přemýšlet o chytácích skrytých v režisérových tricích. Prostě kdo umí, umí, a toho, kdo neumí, nespasí ani sebemazanější jinotaj.

Bavorská státní opera
na scéně Národního divadla Mnichov
16. března 2018

Gioachino Rossini
La Cenerentola
Opera buffa o dvou jednáních
Libretto von Jacopo Ferretti

Hudební vedení
Francesco Angelico

Režie, scéna a kostýmy
Jean-Pierre Ponnelle

 Don Ramiro René Barbera 
Dandini Sean Michael Plumb 
Don Magnifico Paolo Bordogna 
Clorinda Rebeca Olvera 
Tisbe Rachael Wilson 
Angelina (Cenerentola) Margarita Gritskova
Alidoro Adrian Sampetrean

Žádné komentáře:

Okomentovat