Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

úterý 6. března 2018

Čtyři opery a nepovedená Figarova svatba

Podařilo se, že během posledních týdnů jsem viděl dvě premiéry v Národním divadle a dva přenosy z Metropolitní opery v New Yorku. Jejich pojetí bylo diametrálně odlišné.

Pucciniho veristická tragédie Tosca v newyorské Metropolitní opeře měla naopak režii tradiční a výpravu superrealistickou, podobně jako historická Zeffirelliho inscenace Bohémy z roku 1981. Naopak Brittenův Billy Bud v Národním divadle je moderní opera režisérem důsledně minimalisticky pojatá.

O těchto třech představeních snad jindy, protože tady chci popsat své dojmy z premiéry Mozartovy klasicistní komedie Figarova svatba ve Stavovském divadle, která se pohybovala někde uprostřed toho, co bylo řečeno shora a používala relativně realistickou scénu s různými symboly.

Figarova svatba patří do top 10 populárních oper a i na Národním divadle je inscenována poměrně pravidelně. Vezmeme-li v úvahu i Prozatimní divadlo, pak je tato inscenace dvacátápátá za 140 let. Shodou okolností však právě předcházející nastudování režiséra Josefa Průdka bylo nejúspěšnější, protože se na programu udrželo celých 15 let a dosáhlo téměř 300 provedení.

Pro zkušenou, ale stále ještě mladou režisérku Magdalénu Švecovou byla tato inscenace po desetileté odmlce na první scéně jistě velkou výzvou. Kromě brněnských studentských projektů nastudovala pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni Donizettiho Dona Pasquala (2005), zmíněnou Mozartovu Figarovu svatbu (2007) a Jakobína (2010). Jako asistentka režie spolupracovala mj. na inscenaci Pucciniho Bohémy ve Státní opeře Praha a v roce 2008 režírovala v pražském Národním divadle Prodanou nevěstu. A v rámci Festivalu Smetanova Litomyšl byla v letech 2012 a 2013 uvedena její inscenace barokní opery H. Purcella The Fairy Queen a předloni tam nastudovala balet J.-P. Rameaua Pygmalion. Takže opravdu žádný začátečník.

Zřejmě po zkušenosti z plzeňské inscenace, kde se děj odehrával v uzavřené místnosti, což nebylo vždy příjato s jásotem, tentokrát je příběh situován do vzdušné, secesi připomínající klece, kde v malé drátěné klícce je "skryta" i Zuzanka. Kdo scénu nezná, sotva pochopí, že vtip je v tom, že nemá být vidět. Po minulých námitkách jsou i kostýmy hraběnky a komorné tak zřetelně odlišné, že to je zřejmé i z 2. galerie. Poněkud nezvykle působila postava Cherubína, kterého hraje a zpívá za normálních okolností žena, což je zdrojem žertovných situací, tady občas hrál chlapec a zpěvačka jen zpívala, což spíš mátlo, než že by to byla přidaná hodnota. Pantomimická scéna před oponou při výměně kulis měla být zřejmě legrace.

Pokud jde o zpěv, jako obvykle byl u některých zpěváků (Figaro) začátek váhavý, ale směrem ke konci představení byli čím dál lepší. Mému vkusu nejvíce odpovídaly představitelky obou hlavních  ženských roli a Sulženkův Bartolo. A pak, a to hlavně, nezničitelná Mozartova muzika.


Celkově inscenace ani zdaleka nedosahuje úrovně těch tří shora zmíněných představení, přestože celkové pojetí by mohlo dávat naději na opak.

Národní divadlo se do nedávna pyšnilo velkým souborem Mozartových oper, které se hrají v historické budově Stavovského divadla. Dnes kromě této nové Figarovy svatby je to Don Giovanni, nepřesvědčivá operní prvotina dvojice SKUTR z roku 2012 a Kouzelná flétna z roku 2015, která mne také nenadchla. Příjemná inscenace Únosu ze serailu (2011) se v této sezóně nehraje. Když přičteme Rossiniho Popelku (2016) odehrávající se na smetišti a Donizettiho Poprask v opeře situovaný do tělocvičny, není to žádná velká sláva. Vypadá to, že veliký sbor operních ředitelů v ND nemá v tomto oboru příliš šťastnou ruku.

Národní divadlo Praha
na scéně Stavovského divadla
3. února 2018

Wolfgang Amadeus Mozart
Figarova svatba
2. premiéra

Hudební nastudování: Enrico Dovico
Režie: Magdalena Švecová
Scéna: Andrej Ďurík
Kostýmy: Kateřina Štefková
Světelný design: Přemysl Janda
Choreografie: Olga Kyndlová
Pohybová spolupráce: Tomsa Legierski
Dramaturgie: Beno Blachut
Sbormistr: Martin Buchta

Dirigent - Enrico Dovico
Figaro - František Zahradníček
Hrabě Almaviva - Roman Janál
Hraběnka Almaviva - Alžběta Poláčková
Zuzana - Yukiko Kinjo
Cherubín - Kateřina Jalovcová
Marcellina -  Jana Horáková Levicová
Bartolo - Jiří Sulženko
Basilio - Ondřej Koplík
Curzio - Václav Lemberk
Antonio - Ladislav Mlejnek
Barbarina - Eva Kývalová

Sbor a Orchestr Národního divadla


Žádné komentáře:

Okomentovat