V koncertním sálku Pražské konzervatoře se občas odehrávají komorní koncerty v rámci Pražského jara. Letos to byl sobotní podvečer 19. května 2018 věnovaný Leoši Janáčkovi a zpěvu. V prvé části zazněl výběr z Moravské lidové poezie v písních v podání mezzosopránistky Evy Garajové a po klavírní skladbě 1.X. 1905 (Z ulice) Janáčkova pozdní písňová dramatizace básní Ozefa Kaldy nazvaná Zápisník zmizelého. Písňovou část doprovázel a sonátu hrál Marian Lapšanský, tenorový part Zápisníku zpíval Jaroslav Březina.
Vyvrcholením byla poslední skladba, která měla premiéru v roce 1921. Ale její historie je starší. V květnu 1916 se po mnoha odkladech dočkala premiéry v pražském Národním divadle Janáčkova Její pastorkyňa, což 62letého skladatele bezpochyby povzbudilo. Zhruba ve stejné době vyšel v Lidových novinách (ve dvou pokračováních v nedělní příloze) pod titulkem Z péra samoukova soubor drobných milostných básní anonymního autora ve valašském nářečí. Redakce místo autorova jména uvedla v poznámce na vysvětlenou: „V pohorské vesnici východní Moravy zmizel před časem z domova tajemným způsobem J. D., spořádaný a přičinlivý mladík, jediná naděje rodičů. Soudilo se zprvu na neštěstí nebo zločin; fantasii lidské bylo ponecháno volné pole. Teprve za několik dní nalezen byl v komůrce zápisník, jenž odhalil tajemství zmizelého. Obsahoval několik drobných básniček, o nichž nikdo zprvu netušil, že podávají klíč k tajemné záhadě“. Text i verše Janáčka zaujaly a vystřihl si je, co kdyby.
 |
| Janáček v Brně roku 1916 (Drtikol) |
V červenci následujícího roku potkal v Luhačovicích 26letou, pohlednou, snědou a tehdy ještě štíhlou Kamilu Stösslovou a pozdní láska byla na světě. 10. srpna 1917 jí v dopise sděluje: „Ráno motám se po zahradě, odpoledne napadá mi pravidelně několik motivů k těm krásným veršíkům o té lásce cigánské. Snad z toho vyjde pěkný románek hudební – a kousek nálady luhačovské bylo by v něm.“ Báseň o mladém vesnickém chlapci, který se zamiloval do cikánky Zefky a nakonec s ní tajně utekl, probudila Janáčkovu fantazii a Kamila se v jeho očích převtělila do krásné cikánky. Divokou vášeň odráží i sama hudba.
Dva roky Janáček pracoval na sbírce 22 básniček v lidovém stylu, aby ji proměnil v unikátní písňový cyklus Zápisník zmizelého pro tenor, mezzosoprán, sbor tří ženských hlasů a klavír. Kompozici dokončil v roce 1919 a Kamile Stösslové píše: „Tys tou cigánkou s tím dítětem v Zápisníku zmizelého…“ Ten však svou originalitou představuje pro každého interpreta opravdový oříšek. Janáček navíc nenapsal jen tenorový, ale také mezzosopránový part a k provedení písňového cyklu je zapotřebí sbor tří dalších ženských hlasů.
Ač se text všeobecně považoval za vyspělý básnický projev nadaného, ale neprofesionálního autodidakta, někteří literární historici již od počátku měli podezření, že jde o dílo některého renomovaného autora. Teprve v roce 1998 prokázal Jan Mikeska autorství moravského literáta Ozefa (Jozefa) Kaldy (1871–1921), mimo jiné také autora libreta k dětské zpěvohře Ogaři (1918–1919) Jaroslava Křičky. Premiéra se uskutečnila 18. dubna 1921 v brněnské Redutě.
Koncert, ač součást Pražského jara, působil trochu amatérským dojmem, který umocnil muž, který uprostřed vystoupení vstal a zvučným hlasem se dožadoval toho, aby ten člověk přestal chrápat a posléze vyzval auditorium, aby zatleskalo, že se snad probudí. K mému úžasu se asi 1/3 přítomných přidala. Poté se tenorista zeptal, zda může pokračovat, a když dostal souhlas, zpíval dál, ale kouzlo zmizelo. Kuriózní. A pak se jeden diví, když ve volbách vyhraje ten, kdo nejvíc křičí.
Ozef Kalda (1871 - 1921)
| 1. Potkal sem mladou cigánku Potkal sem mladou cigánku, nesla se jako laň, přes prsa černé lelíky a oči bez dna zhlaň. Pohledla po mně zhluboka, pak vznesla sa přes peň, a tak mi v hlavě ostala přes celučký, celučký deň. 2. Ta černá cigánka Ta černá cigánka kolem sa posmětá. Proč sa tady drží, proč nejde do světa? Byl bych snad veselší, gdyby odjít chtěla; šel bych sa pomodlit hnedkaj do kostela. 3. Svatojanské mušky tančija po hrázi Svatojanské mušky tančija po hrázi, gdosi sa v podvečer podle ní prochází. Nečeskaj, nevyjdu, nedám já sa zlákat, mosela by po téj má maměnka plakat. Měsíček zachodí, už nic vidět není, stojí gdosi stojí v našem záhumení. Dvoje světélka zářija do noci. Pane Bože, nedaj! Stoj mi ku pomoci! 4. Už mladé vlaštúvky ve hnízdě vrnoží Už mladé vlaštúvky ve hnízdě vrnoží, ležal sem celú noc jako na trnoži. Už sa aj svítání na nebi patrní, ležal sem celú noc jako nahý v trní. 5. Těžko sa mi oře Těžko sa mi oře, vyspal sem sa malo, a gdyž sem odespal, o ní sa mi zdálo! 6. Hajsi, vy siví volci Hajsi, vy siví volci, bedlivo orajte, nic vy sa k olšině nic neohledajte! Ode tvrdéj země pluh mi odskakuje, strakatej fěrtúšek listím pobleskuje. Gdo tam na mne čeká, nech rači zkamení, moja chorá hlava v jednom je plameni. 7. Ztratil sem kolícek Ztratil sem kolícek, ztratil sem od nápravy, postojte volečci, postojte, nový to vyspraví. Půjdu si pro něho rovnú ja do seče. Co komu súzeno, tomu neuteče. 8. Nehled'te, volečci Nehled'te, volečci, tesklivo k úvratím, nebojte sa o mne, šak sa vám neztratím! Stojí černá Zefka v olšině na kraju, temné její oči jiskrú ligotajú. Nebojte sa o mne, aj gdyž k ni přikročím, dokážu zdorovat uhrančlivým očím. 9. Vítaj, Janíčku Alt: Vítaj, Janíčku, vítaj tady v lese! Jaksá št'astná trefa t'a sem cestú nese? Vítaj, Janíčku! Co tak tady stojíš, bez krve, bez hnutí, či snad sa mne bojíš? Tenor: Nemám já sa věru, nemám sa koho bát, přišel sem si enom nákolníček ut'at! Alt: Neřež můj Janíčku, neřež nákolníčku! Rači si poslechni cigánskú pěsničku! Ženský sbor: Ruky sepjala, smutno zpívala, truchlá pěsnička srdcem hýbala. 10. Bože dálný, nesmrtelný Alt: Bože dálný, nesmrtelný, proč's cigánu život dal? By bez cíle blúdil světem, štván byl jenom dál a dál? Rozmilý Janíčku, čuješ-li skřivánky? Přisedni si přeca podlevá cigánky! Ženský sbor: Smutná pešnička srdcem hýbala. Alt: Bože mocný! Milosrdný! Než v pustém světě zahynu, daj mi poznat, daj mi cítit! Ženský sbor: Smutná pěsnička srdcem hýbala. Alt: Pořád tady enom jak solný slp stojíš, všecko mi připadá, že sa ty mne bojíš. Přisedni si blížej, ne tak zpovzdaleka, či t'a moja barva preca enom laká? Nejsu já tak černá jak sa ti uzdává, gde nemože slnce, jinší je postava! Ženský sbor: Košulku na prsoch krapečku shrnula, jemu sa všecka krev do hlavy vhrnula. | 11. Tahne vůňa k lesu z rozkvetlé pohanky Tenor: Tahne vůňa k lesu z rozkvetlé pohanky. Alt: Chceš-li Janku vidět, jak spija cigánky? Tenor: Halúzku zlomila, kámeň odhodila; Tož už mám ustlané, v smíchu prohodila. Alt: Zem je mi za polštář, nebem sa přikrývám, a rosú schladlé ruce v klíně si zahřívám. Tenor: V jedné sukénce na zemi ležala a moja poctivost' pláčem usedala. 12. Tmavá olšinka Tmavá olšinka, chladná studénka, černá cigánka, bílé kolénka: nato štvero, co živ budu, nikdy já už nezabudu. 13. Piano Solo 14. Slnéčko sa zdvihá Slnéčko sa zdvihá, stín sa krátí. Oh! Čeho sem pozbyl, gdo mi to navrátí? 15. Moji siví volci Moji siví volci, co na mne hledíte? Esli vy to na mne, esli vy povíte! Nebudu já biča na vás šanovat, budete to potem, budete banovat! Nejhorší však bude, vrát'a sa k polednu, jak já jen maměnce do očí pohlednu! 16. Co sem to udělal? Co sem to udělal? Jaká to vzpomněnka! Gdyž bych já měl pravit cigánce maměnka. Cigánce maměnka, cigánu tatíček, rači bych si ut'al od ruky malíček! Vyletěl skřivánek, vyletěl z ořeší, moje truchlé srdce nigdo nepotěší. 17. Co komu súzeno Co komu súzeno, tomu neuteče. Spěchám já včil často na večer do seče. Co tam chodím dělat?... Sbírám tam jahody. Lísteček odhrňa, užiješ lahody. 18. Nedbám já včil o nic Nedbám já včil o nic, než aby večer byl, abych si já s Zefkú celú noc pobyl. Povšeckým kohútom hlavy bych zutínal, to aby žádný z nich svítání nevolal. Gdyby chtěla noc na věky trvati, abych já na věky mohl milovati. 19. Letí straka letí Letí straka letí, křídlama chlopotá, ztratila sa sestře košulenka z plota. Gdo jí ju ukradl, aj, gdyby věděla, věckrát by se mnú řečňovat nechtěla. Oh, Bože, rozbože, jak sem sa proměnil, jak jsem své myšlenky ve svém srdci změnil. Co sem sa modlíval, už sa hlava zbyla, jak gdyby sa pískem zhlybeň zařútila! 20. Mám já panenku Mám já panenku, ale po kolenka už sa jí zdvíhá režná košulenka. 21. Můj drahý tatíčku Můj drahý tatíčku, jak vy sa mýlíte, že sa já ožením, kterú mi zvolíte. Každý, kdo pochybil, nech trpí za vinu; svojemu osudu rovněž nevyminu! 22. S Bohem, rodný kraju S Bohem, rodný kraju, s Bohem, má dědino! Navždy sa rozlúčit, zbývá mi jedino. S Bohem, můj sesřičko, mých očí pomněnko! Ruce Vám obtúlám, žádám odpuštění, už pro mne návratu žádnou cestou není! Chci všecko podniknút, co osud poručí! Zefka na mne čeká, se synem v náručí! |
Žádné komentáře:
Okomentovat