Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 21. června 2018

Deckerův Werther semper viva

Kofroň a Massenet, to může být pěkný mazec, říkal jsem si, když jsem před časem kupoval lístek na poslední letošní premiéru opery na scéně Národního divadla v Praze (Nabucco bude mít premiéru příští týden v Karlíně.) Ostatně nasvědčoval tomu i hlasitý šepot ze zákulisí, kde orchestr prý není zcela smířen s drsným komunikačním stylem dirigentovým.

Leč k faktům. Libreto vychází z Goethova románu v dopisech ze 70. let 18. století, který v souladu s osvíceneckým názorem na společnost a také romantickým pohledem na osobnost přichází s tématem sebevraždy. Tvrdí se dokonce, ač není statisticky doloženo, že příběh vyvolal vlnu sebevražd mladých lidí. Francouzský skladatel Jules Massenet (1842-1912) napsal na toto libreto o 110 let později romantickou operu, kterou sice pařížská Komická opera celkem logicky nepřijala, ale za dalších 10 let se chytla ve Vídni a pak se její inscenace rozjely. Dodnes patří do první padesátky nejhranějších oper, i když spíš na její konec, třeba spolu s Lohengrinem.

Ta pražská inscenace není původní, jejím autorem je německý režisér Willy Decker a premiéru měla v roce 1996. Deckerovým největším triumfem však je salcburská Traviata z roku 2005. Ale Werther patří do stejné kategorie s minimalistickou scénou, která, pokud alespoň tušíte, o co jde, nemate a neuráží. Dokonce je tak věrná předloze, že žlutá a modrá jsou charakteristickými barvami scény, když v románu hlavní hrdina umírá ve žluté vestě a modrém kabátu. V posledních letech byla stejná inscenace předváděna ve Frankfurtu, Barceloně a v Římě.

Jak již bylo řečeno, hudebního nastudování v Praze se ujal Petr Kofroň, skladatel pestrého portfolia hudby, interpret hudby současné a umělecký ředitel obou souborů opery pražského Národního divadla. Sem ho přivedl současný generální ředitel ND, pod nímž kdysi sloužil jako šéf opery v Plzni. V poslední době nastudoval vedle několika soudobých či moderních oper i klasiku v podobě Musorgského Borise Godunova a Giordanova Andrei Chéniera. Dalo se proto čekat, že pojetí bude rázné, přesné, s velkými nároky na orchestr a víceméně odromantizované, což se také potvrdilo. Je otázka, zda nesoulad mezi orchestrem a dirigentem byl důsledkem těchto nároků nebo způsobu, jakým dirigent dosáhl svého. Ať tak či onak hráli výborně, ale když je šéf z děkujícího se jeviště vyzval, aby vstali, učinili tak neochotně a vzápětí odešli.

Charlotte a Werther (Štěpánka Pučálková a Peter Berger)
Samotná inscenace byla působivá, kombinace jednoduché scény s odsouvací zadní stěnou a barevné členění ploch zajímavé a sotva jí lze něco vytýkat. Je ovšem samozřejmé, že odpůrci se najdou vždy Třeba budou tvrdit, že je Národního divadla nedůstojné, aby divákům předkládalo takové omšelé kusy. Někomu mohou podobné řeči lahodit, ale na tom našem rybníčku není tolik osobností, které by dokázaly udělat něco alespoň srovnatelného.

Slávka Zámečníková jako Sophie
Volba představitelů hlavních rolí byla na české poměry optimální. Peter Berger jako Werther a Štěpánka Pučálková jako Charlotte zpívali dobře. Zatímco Berger je v Praze častým hostem v klíčových tenorových rolích, Pučálková, pokud zde zpívala, tak spíš v rolích v druhém plánu (Stefano v Romeo a Julie nebo Suzuki v Madame Butterfly). Což je škoda, protože její výborně školený mezzosoprán a výkony mimo jiné v Salcburku, kde také žije, ji po prázdninách přivádí do souboru drážďanské Semperoper. Tedy minimálně v červnu do Meyerbeerových Hugenotů. Zapadnout by neměl ani výkon Slávky Zámečníkové, vítězky Dvořákovy soutěže 2017 a členky Operního studia berlínské Státní opery Unter den Linden, jako Sofie.


Čtvrté představení inscenace se odehrálo v Bratislavě v rámci festivalu Eurokontext.sk 2018, kde jistě potěšilo, že hned dva sölisté jsou "jejich" (Berger a Zámečníková).

A pokud by někdo cítil potřebu zanaříkat nad tím, že nejlepší pěvecký materiál nám uniká do bohaté ciziny, mohu jako odškodnění nabídnout výpovědi hned pěti britských a amerických zpěváků, kteří působí v Německu, vysvětlujících proč tomu tak je a co jim to přináší. Obecně bych řekl, že buďme šťastni, že máme tolik operních scén, i když přivázat k nim špičkové zpěváky evropské či světové úrovně je prakticky nemožné.

Národní divadlo Praha
Jules Massenet: Werther
14. června 2018 (3. představení)

Hudební nastudování: Petr Kofroň
Režijní koncepce: Willy Decker
Režie obnoveného nastudování: Stefan Heinrichs
Scéna a kostýmy: Wolfgang Gussmann
Dramaturgie: Beno Blachut

Werther - Peter Berger
Charlotte - Štěpánka Pučálková
Sophie - Slávka Zámečníková
Albert - Jiří Rajniš
Městský správce - Jevhen Šokalo
Johann - Ivo Hrachovec
Schmidt - Vladimír Doležal

Orchestr Národního divadla
dirigent Petr Kofroň
členové Kühnova dětského sboru
(sbormistr Jiří Chvála)

Žádné komentáře:

Okomentovat