Krakov - kde končí západ?

Polsko jsem navštívil nejednou. O té první cestě, někdy na začátku 60. let, jsem před časem psal. O pár let později jsem tam byl téměř vykázán z oslavy jakýchsi zásnub a fyzicky potrestán pro vlažný vztah k víře. Počátkem 80. let jsem tam zažil absolutně prázdné obchody, jediné co se dalo koupit byly orchideje. Počátkem 90. let bylo při noční jízdě vlakem nezbytné zabarikádovat kupé před loupežníky na českopolské hranici. Nastal čas se tam vydat znovu.

Cesta vlakem do Bohumína je docela rychlá a pohodlná.

A když se přesunete do autobusu a ten přejedete hranice, překvapí vás nejspíš dálnice, kolem níž se vrší haldy a pak poněkud zašlé Katowice, které krásou oplývají podobně jako sesterská Ostrava. Cesta na východ do Krakova pokračuje po další dálnici lehce zvlněnou krajinou, kterou naruší jen koule sedící jako bílé slunce na jednom návrší a podobná radaru, který měl stát v Brdech. A pak přijde to, vlastně ten, co vás provází celým městem.

Karel Wojtyla
Je to jedno jméno, které v Krakově rezonuje ještě mnohem víc než ve zbytku Polska. Kněz, občanským jménem Karol Wojtyla, který byl v letech 1978 až 2005 jako Jan Pavel II. prvním slovanským a celkově 264. papežem církve římskokatolické. Připomene vám ho už letiště, nějakých 10 km před městem:

Když pak přijedete do města, může se stát, že pár kroků od hotel narazíte na kostel sv. Floriana. Tam papež začínal v roce 1949 svou krakovskou kariéru, která po 14 letech vyvrcholila v arcibiskupském paláci, odkud v roce 1978 odešel do Vatikánu. A sem se i v roce 1999 vrátil, aby kostel povýšil na baziliku.

Wojtylovy stopy jsou v Krakově všude a lidé působí dojmem, že jsou na ně hrdí. Někde je tabulka, že tam v letech 1938-39 studoval, jinde aspoň cedulka, že z tohoto okna mával lidem jako papež. Několik kilometrů od středu města bylo vybudováno Centrum Jana Pavla II. "Neboj se." Tam byla také po beatifikaci převezena z Vatikánu původní deska z rakve a jsou tam uloženy některé relikvie.

Wojtyla byl pro Polsko a pro tehdejší svět a jeho dědictví je pro současnost a budoucnost možná víc než pro Česko Havel, protože ono dědictví je méně politické a mnohem více etické.

Spojující minulost

Tu nejdávnější minulost připomíná kostelíček na náměstí Rynek Glóvny, prý největším v Evropě. Někdo tvrdí, že i nejkrásnějším, což se ovšem nedá změřit. Na fotografii vpravo je kostel sv. Vojtěcha, který zde podle tradice konal roku 997 kázání, možná v prvním, ještě dřevěném kostele postaveném pravděpodobně právě kolem roku 1000. Až fanatický křesťan Vojtěch (též odpůrce mnohoženství, otrokářství a alkoholismu), kterého poměry v Čechách včetně vyvraždění členů jeho rodu Slavníkovců vyhnaly z rodné země, přijal nabídku, aby se uchýlil pod ochranu polského knížete. Šel podle Visly, na níž leží i Krakov, zastavil se v sídle knížetě Hnězdně a došel až do oblasti dnešního Kaliningradu, kde byl pohanskými Prusy rituálně popraven, protože se snažil je obrátit na svou víru, někdo dokonce tvrdí, že kácel jejich posvátné duby. Ať už to bylo jakkoli, je tato až mýtická postava patronem jak Čechů, tak i Poláků, jakýmsi středoevropským svorníkem. Polský kníže Boleslav Chrabrý, po matce Přemyslovec, vyměnil jeho mrtvolu za zlato o stejné váze a pochoval ho ve svém sídle. Vojtěch byl po dvou letech svatořečen a Polsko získalo nezávislé biskupství a kníže královský titul. V roce 1039 však český kníže Břetislav I. do Hnězdna vtrhl, vypálil ho a Vojtěchovy ostatky odvezl. Navíc tím způsobil přesun sídla polského knížete do Krakova, který poničil méně. O pravost svých Vojtěchových ostatků se dnes handrkují Hnězdno, Praha, Cáchy a Řím, kde jsou údajně obě jeho ruce a rameno. My ovšem víme, že pravý Vojtěch je v Praze.

O století mladší než dřevěný kostelík jsou zbytky románského zdiva a první zmínka o kostelu pochází z roku 1250. Počátkem 17. století došlo k barokní přestavbě a postupně byl kostel dobudován do dnešní podoby

Mariánský kostel na druhém konci náměstí je mnohem mohutnější, s Českem ho spojuje další symbolická postava - svatý Jan Nepomucký, jemuž je zasvěcena jedna z kaplí na jejíchž stěnách je polychromně vymalován příběh křesťanství ve slovanských zemích. Je to hlavní městská bazilika.

Asi o kilometr jižněji, na samém konci Starého Města se na návrší nad Vislou nachází královský hrad Wawel s gotickou katedrálou svatých Stanislava a Václava, kde byli korunováni polští králové. V jejím podzemí se nachází královská hrobka, kde je uložena řada polských panovníků z rodu Piastovci, Jagellonců, Vasovců a další (Wettin August II. Silný, Jan III. Sobieski, Hedvika z Anjou). Řada Pro českého poutníka jsou však podstatné dvě postavy - Vladislav Jagellonský a jeho syn Ludvík Jagellonský, neboť byli českými králi. Nejsou zde však jen hrobky králů, ale i nejvýznamnějších politiků, vojevůdců a umělců. Poslední náhrobek patří Lechu Kaczynskému a jeho ženě, kteří zahynuli při letecké havárii před 8 lety u Smolenska, když letěli do Ruska uctít památku Poláků zavražděných KGB během Katyňského masakru.

I těchto více než 20 000 obětí bolševické běsnění v roce 1940 má v katedrále své pamětní místo.

Operní setkání

Opera se v Krakově hraje tak dvakrát za týden a její úroveň mi připadá nižší než českých oblastních divadel. Ona je však celkem nepříliš známá pravda, že Česko patří spolu s německojazyčnými zeměmi mezi světové operní velmoci. A tak zatímco v Praze se hraje okolo 350 představení, tak v polské Wroclawi 120 jako v Brně a všude jinde včetně Varšavy a Krakova maximálně 1- 2 představení týdně. Nevím, do jaké míry to s tím souvisí, ale je třeba dodat, že od roku 1742 Wroclav náležela k Prusku.

Tomu také odpovídala nevalná úroveň části vystupujících umělců, z nichž lepší byly zpěvačky, hlavně pak představitelka Carmen, ukrajinská mezzosopranistka Irina Zhytynska, zatímco zpěváci v hlavních rolích působili dojmem, že jim nestačilo ani celé představení, aby se rozezpívali. Ale jak říkají při přenosech z Metropolitní opery, navštivte své místní divadlo. Publikum bylo neuvěřitelně mladé, v sále pro 780 diváků postaveném v roce 2008 za podpory EU byla mladých lidí rozhodně většina.

Ale buďme shovívaví, protože šéfrežisérem divadla, který produkoval i toto představení, je Laco Adamik, kdysi manžel oskarové režisérky Agnieszky Holland a také její spolužák z pražské FAMU, který žije od počátku 70. let v Polsku. A při té příležitosti jsem zjistil, že jeho bratr, fotograf Štefan,

Pištův svatební dar

jehož svatební dar visí desítky let na zdi v domku nedaleko Prahy, a který před mnoha lety kamsi zmizel, když jeho žena neunesla tíhu života, žil a vloni v září zemřel ve Varšavě. Svět je strašně malý.

Jak je zřejmé, opera není to, kolem čeho se točí krakovský svět.

Síla umění

Údajně největším uměleckým pokladem Polska je obraz Leonarda da Vinci "Dáma s hranostajem," který spolu s Monou Lisou v Louvru patří mezi nejobdivovanější díla tohoto renesančního giganta mnoha nadání.

Spolu s dalšími obrazy byla tato renesanční kráska umístěna v Paláci Czartoryských, což je jedna z nejstarších a nejváženějších rodin v Polsku. Sbírka byla spravována Nadací knížat Czartoryských, která předloni vše prodala za 105 mil. $ státu. Ministr kultury tehdy zcela popravdě konstatoval, že jde spíš o dar, protože skutečná hodnota Palác je již 9 let v rekonstrukci a možná bude v dohledné době otevřen, obraz "Dámy" je vystaven ve jednočlenné expozici v Národním muzeu a za 100 Kč se na něj lze podívat. 

A na hlavním náměstí je památka svým způsobem ještě starší, neboť je tam umístěna kopie antické hlavy nazvaná Eros bendato (volně přeloženo hlava se zavázanýma očima), kterou městu daroval sochař Igor Mitoraj (1944-2014) v roce 2005. Člověku s letitými životními zkušenostmi se hlavou prohání mnohé všelidské souvislosti. Další Mitorajova plastika "Nascita di Eros" je umístěna před budovou opery. 

Igor Mitoraj: Eros bendato

Město však zjevně uctívá i své umělce, kteří v romantismu 19. století vytvářeli symboly Polska. Ať už to byl básník Adam Mickiewicz, jehož pomník je také na náměstí

nebo malíři Jan Matejko

či jeho žák Stanislav Wyspianski (1869-1907). Pomník posledního stojí před Národním muzeem, kde jako na potvrzení mého tvrzení probíhá rozsáhlá retrospektivní výstava jeho tvorby. Wyspianski patřil k modernistickým malířům, pobýval ve Francii a byl mezi 49 členy hnutí Secese, které sice bylo založeno ve Vídni, ale byla to secese rakouská se členy z Prahy i Krakova. Byl to ovšem nejen malíř, ale i univerzální výtvarník a současně dramatik.

Moderní královské město

I když největšími pamětihodnostmi města jsou bezpochyby historické budovy, již na příjezdu od západu se asi 10 km před městem objeví areál letiště Jana Pavla II., jehož prosklená odbavovací budova byla zprovozněna před dvěma lety. Je to letiště velké a moderní, ostatně Krakov má 800 000 obyvatel.

letiště Jana Pavla II.

Dalším zajímavým objektem je budova opery, o které již byla řeč výše. A třetí je komplex vlakového nádraží, jehož stará budova z 19. století má klasický východoevropský design  a zbytek je skryt v podzemí, nového autobusového nádraží a obrovského nákupního centra Galeria Krakowska.

Zvláště v centru města se moderní stavby střídají s poněkud nostalgicky vyhlížející historickou zástavbou a ostrost kontrastu oslabují umělecká díla mezi nimi a lidé.

Je tam i celá řada staveb občanského vybavení jako fakultní nemocnice a také Národní muzeum.

fakultní nemocnice je užitková stavba

a ani Národní muzeum (1970-1990) není žádný výstřelek moderní architektury

A nové kancelářské, obchodní i bytové objekty jejichž počet roste směrem ven z města.

Když člověk po letech přijde do místa, kde byl v dětství či v mládí, obvykle ho překvapí, že je menší než jak je uložené v jeho paměti. Krakov mne naopak překvapil tím, jak je velký. Proto si myslím, že stojí za to tohle královské polské město navštívit.

statný vladyka na hlavním náměstí se těšil ženské přízni

Kdyby pro nic jiného, tak pro rozšíření obzoru za hranice České republiky směrem k severovýchodu, což je dnes trasa poměrně vzácná. A lidé jsou tam přitom příjemní a kdyby tak nešišlali, skoro jim rozumíte (totéž ovšem říkají i oni o Češích).

A ještě dodatek:
Když jsem psal o Katovicích a tvrdil, že nic moc, neuvedl jsem to, co jsem bohužel neviděl, ale přesto stojí za zmínku. 4 roky starou koncertní síň, která je sídlem Národního symfonického orchestru polského rádia. Hlavní sál se skvělou akustikou pro 1800 návštěvníků by byl ozdobou jakéhokoli města. A Prahy zvláště.