Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 15. srpna 2016

Oživlý Kuks

Léto je určeno k poznávání nových míst a rekreaci až do úplného vyčerpání. Mně se ovšem letos podařilo, že jsem objevil místo desítky let známé.

MŮJ KUKS A OKOLÍ
Poprvé jsem tam byl s rodiči kvůli barokní lékárně, později s přáteli, když restaurovali Braunovy sochy, a když jsem se přiženil částečně do Dvora Králové nad Labem, následujících 20 let jsem tam byl každou chvíli. Což souviselo s tím, že ze Dvora do Kuksu je coby kamenem dohodil a navíc byl Kuks trošičku také náš. A upřímně řečeno náš je také Dvůr, který je navíc dost svůj. Každý průměrný lokálpatriot tam totiž ví, že Hanka byl náš člověk (náš zvlášť, protože to byl jakýsi vzdálený prastrýc) a ne žádný podvodník, a také pookřeje při vyprávění, jak hnali Masaryka přes luka do Třemešné, když jim přišel vykládat, že Rukopis královédvorský byl podvrh. A tahle rebelská nátura umocněná česko-sudetským vymezováním dokázala překonat i odpor k pánům a přiblížila místním Kuks, neboť se traduje, že Velkého křesťanského bojovníka nechal pan hrabě postavit na hranici jeho panství a Žírče, kde hrozil jezuitům, s nimiž měl spory. Fakt, že pán byl Němec a hluboce věřící křesťan tolik nevadil. To jsou ty české paradoxy.


Špitál Kuks s kostelem a hrobkou
A s tím "naším" Kuksem to bylo takhle. Ve Dvoře žila řada tetiček, z nichž jedna byla módistka a další dámská krejčová, a u té šila kuksovská "paní hraběnka". Ony v tom Kuksu žily vlastně dvě, té mladší bylo ke 40 a byla rozvedená, té říkali komtesa, a její ovdovělé matce přes 60. Byla to však už od mládí osoba do světa, která zpívala a hrála divadlo, dokonce měla za svobodna angažmá v lipské opeře. A ta tetičky pozvala na odpolední kávu na "zámek", ze které se vrátily s doživotní vzpomínkou a receptem na cukroví od paní hraběnky, který se použil jen při zvlášť slavnostních příležitostech. A také se tradovalo, že nevlastní syn paní hraběnky jezdil do Dvora kočárem, tam se po hospodách opíjel a vůbec dělal rodině ostudu. K tomu bych ještě dodal, že tito poslední kuksovští Šporkové, přesněji Sweerts-Sporckové na žádném zámku nežili, protože ten stával na levém břehu Labe a počátkem 20. století byl zbourán, takže obývali část špitálu, který také spravovali a celkem logicky se hlásili k Němcům. Protože veselý pan hrabě strávil válku ve Švýcarsku a syn komtesy byl na frontě, zůstal špitál na ní a ekonomicky se hroutil. Ostatně už ani neplnil svou funkci, za války se z něj stala nejptve polepšovna a pak útulek německých žen prchajících před Rudou armádou. Zřejmě i to způsobilo, že koncem dubna 1945 skočila komtesa pod vlak.

zahrada s průhledem na špitál, vpravo depozitář s originály Braunových soch
A do těchto památných míst jsem se po dalších 20 létech vrátil a zíral. Tam nebylo mně důvěrně známé parkovišťátko vedle cesty nahoru ke špitálu, ale veliké parkoviště na protější straně, domy v obci jsou opravené, fungují tam hospody s dobrým jídlem za lidské ceny, je tam perfektní informační středisko.

barokní lékárna
A špitál je po 5 letech oprav, které přišly na stovky milionů korun, z nichž převážná většina byla hrazena z evropských fondů, ve formě, kterou měl možná před těmi 300 lety, kdy vznikl. Zašlé nádvoří prokouklo a je na něm prodejna přírodních produktů, v zahradě byly obnoveny záhony a stojí tam původní plastiky. Uvnitř špitálu jsou studijní prostory Farmaceutické fakulty z Hradce Králové a muzeum vývoje výroby léků a také pracoviště památkové péče. Dovnitř jsem ani nešel, jen expozice historie lékárenství mne zaujala, ale radoval jsem se z krásně upraveného nádvoří a zahrady za ním, kde se pěstují i bylinky.

no tohle se zrovna dvakrát moc nepovedlo
Původně jsem chtěl jen konstatovat tato fakta, leč teď mi připadá, že neříct něco o celé té famílii Šporků. by byla zahozená příležitost říct něco o roli osobnosti v dějinách.

JAN A JEHO ROD
Začalo to celkem nenápadně tím, že 14letý Jan Sporck (1600? - 1679) ze statku nedaleko Bielefeldu se nechal naverbovat do bavorského jezdeckého pluku jako pomocný bubeník. Ve 20 letech absolvoval jako své první nasazení bitvu na Bílé Hoře a pak už jeho hvězda ve 30leté válce jen stoupala. Zvlášť když v roce 1647 rozzloben zradou bavorských, kteří uzavřeli separátní mír se Švédskem, "dezertoval" k císaří Ferdinandovi III. Byl bohatě odměněn a posléze se stal polním maršálem a nejvyšším velitelem císařského jezdectva. S válčením přestal pár let před smrtí, majetek rozšiřoval až do ní. Když pak spočítali jeho aktiva, která zahrnovala 7 panství, byla jejich celková hodnota odhadována na závratných 3 miliony zlatých. Roční zisk z panství byl udáván mezi 50 - 70.000 fl. Na to, že se nenaučil ani pořádně číst a psát, je to celkem slušný výkon.

generál Jan Špork
Když starý Jan zemřel, zůstali po něm 4 potomci z druhého manželství. Staršímu ze dvou synů Františku Antonínu Sporckovi (1662-1738) se dostalo vynikajícího vzdělání, pražskou univerzitu absolvoval v 16 letech a poté strávil 2 roky na kavalírské cestě, tedy jakési stáži v Evropě. Největší dojem na něj udělala Paříž, kam se později vracel. Ve 22 letech byl zplnoletněn a převzal větší část otcova majetku, zbytek připadl jeho mladšímu bratrovi, sestry byly vyplaceny. František Antonín byl osoba nezávislá, přesto však toužící po slávě a titulech. Více než ony zanechaly po něm stopu jeho aktivity v oblasti kulturní a sociální. Byl to on, kdo ve svém pražském paláci nechal vybudovat vůbec první operní divadlo v Čechách, kam zajížděl i Vivaldi. A vydával i tiskl také knihy, za což si vysloužil zvláště v ortodoxních katolických kruzích nelibost a různé zákazy. A on také zřídil útulek pro 100 starých nemajetných mužů ze svých panství a především na nejcennějším z nich, Choustníkově Hradiště vybudoval v údolí řeky Labe v letech 1697-1710 nejprve lázně a zámek Kuks, ale i divadlo na levém břehu, a po roce 1711 na opačném jižním břehu špitál se šporkovskou hrobkou a kostelem nad ní. Současně vložil panství Choustníkovo Hradiště do Špitální nadace hraběte Františka Antonína Špork a jeho výnos tak ekonomicky zabezpečoval provoz špitálu, který začal fungovat až po jeho smrti.
...

Od roku 1717 na Kuksu vyrostla také veliká galerie Ctností a Neřestí - barokních soch vytvořených Matyášem Bernardem Braunem a v lese nad ním byly do pískovcových skal vytesány další. Ale nebyl to jen Braun, kdo pro hraběte na Kuksu pracoval. Byl tam i malíř Petr Brandl, dvorní rytec Michael Jindřich Rentz a další.

hrabě František Antonín Špork
Protože však František Antoním Špork neměl mužské potomky, adoptoval manžela své mladší dcery Anny Kateřiny (a současně jejího bratrance) Františka Karla Rudolfa barona Swéerts-Reist a tím vznikla větev Sweerts-Sporck, která časem pozbývala majetek i váhu, až - viz shora -  bezdětným Hubertem Janem Ottou (1890-1953) vymřela po meči.

Ferdinand Leopold (1664-1711), mladší syn Jana Šporka, zdědil jako své hlavní sídlo Heřmanův Městec. On i jeho potomci zastávali různé i poměrně významné funkce v císařství  (vnuk Jan Václav I. byl na př. ředitelem dvorní a komorní hudby ve Vídni a viceprezidentem apelačního soudu atd.) i tento rod postupně chudl a Janem Josefem Václavem (1858-1881) vymřel po meči.

TAKŽE CO?
Tuhle glosu jsem psal neobvykle dlouho, protože jsem si pořád říkal, že tahle fakta by měla k něčemu vést, v něco vyústit, až mne napadly hned dvě věci.

Zaprvé že vynikající osobnost není nevratným stupněm v dějinách svého rodu, a její následovníci nemusí kráčet výš a dál po trajektorii úspěchu. To by pak byl celý svět plný výjimečných osobností a evoluce by pádila tak rychle, že lidstvo by tady možná už nebylo, což ani zdaleka není pravda. Skvělý úspěch je otázkou souhry mimořádných osobnostních předpokladů na straně jedné a často náhodných okolností, které lze sotva ovlivnit či vyvolat, na straně druhé. Příkladů je bezpočet. A to nejen u lidí, ale i institucí a států. Třeba Alexandr Makedonský, Karel IV., T.G. Masaryk.

A to druhé je otázka společenství, solidarity a řádu. Proč k sakru pořád slyším, že tu Evropskou unii nám byl čert dlužen? Ono možná nejde ani tak o ty peníze jako spíš o to, že čím složitější struktura, tím pevnější vyžaduje v klíčových otázkách řád. I demokracie je řád, který má své zákazy a tabu. A stejně tak i procesy v ní. V případě unijní rozvojové pomoci stojí nad jejím příjemcem nekompromisní bič unijních pravidel, který garantuje, že náklady budou dodrženy a stavba se neprotáhne. A ne jako při budování pražského tunelu Blanka, který stál o polovinu víc než bylo schváleno a stavba se o roky protáhla. To by investor nedostal nic a splakal by nad výdělkem. A možná že problém je právě v jakési plebejské, někdy až buranské neschopnosti či neochotě akceptovat onen řád (a evoluce probíhá pomalu), který se netýká ani tak masy občanů, jako spíš těch "nahoře". Upřímně řečeno jaké nevýhody přináší členství země v EU prostému občanovi. Politikovi u moci možná ano, protože jaksi dědičně považuje porušování řádu za své privilegium. A také může část své moci ztratit, i když jak dlouho by musel u té moci být, aby to pocítil, a jak dlouho může být politik u moci? A vrátím-li se zpátky ke Kuksu, tak solidarita EU přinesla něco, na co by se český stát sotva kdy zmohl.


Žádné komentáře:

Okomentovat