Bylo hůř. Jak moc bude líp?

Když mi bylo asi 7 let, zakázali soudruzi zpěv koled u kostela sv. Antonína a světu hrozil Stalin a Maova rudá Čína. Teď je mi řádově víc, soudruzi předstírají demokracii, jejich moc zparchantěla ve státní kapitalismus, světu hrozí mocichtiví a lžiplní populisté všech barev, a koledy je v prosinci slyšet všude. A nejen koledy. Třeba hudební život hlavního města, představovaný čtyřmi velkými pražskými orchestry, měl v prosinci na programu významná hudební díla ze 17. až 20. století, jejichž společným jmenovatelem je křesťanský základ:

• Collegium 1704 - Antonio Vivaldi (1678-1741): Benátské nešpory

• Collegium 1704 - Johan Sebastian Bach (1685-1750): Vánoční oratorium

• FOK - Joseph Haydn (1732-1809): Stvoření

• PKF - Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809-1847): Reformační symfonie

• Česká filharmonie - Arthur Honneger (1892-1955): Vánoční kantáta

Řekněme si pár slov o skladbách a koncertech, na kterých byly hrány.

Haydnovo Stvoření, hrané 13. prosince 2018 ve Smetanově síni v Praze, je alegorií na téma stvoření světa tak, jak je popisováno v 1. knize Mojžíšově, jež je první knihou jak hebrejské, tak i křesťanské bible. Hlavní hostující dirigent Jac van Steen je známkou kvality hudební i lidské a dokáže orchestr inspirovat k velkému výkonu, což se mu s FOK zdařilo i tentokrát, zvláště ve finále (A platí, že dobrý konec, všechno dobré). Koncert se sólisty Marií Fajtovou, Alešem Brisceinem a Romanem Janálem, Kühnovým smíšeným sborem a dětskými sbory Pueri gaudentes a Radost Praha měl u publika nadšenou odezvu. Pánové Janál a van Steen se skvěle prezentovali už na preludiu a slušně vybruslili i z citlivé otázky vztahu muže a ženy nastolené textem oratoria: "Ó ty, pro nějž jsem povstala, má oporo, můj štíte, mé všechno! Tvá vůle je mi zákonem." (Jako aktivisté #metoo by se však asi neuživili.)

Takhle "Stvoření" viděla farářka Martina Viktorie Kopecká:
#inLove #vUzasu #happiness

Reformační symfonie Felixe Mendelssohna‑Bartholdyho vznikla u příležitosti 300. výročí Augsburského vyznání, jednoho ze základních lutheránských spisů, kterému byla věnována. V první a třetí větě cituje Mendelssohn tzv. Drážďanské amen, sekvenci šesti tónů, kterou užívaly drážďanské chrámové sbory v 19. století. Druhá věta je půvabné a nápadité scherzo a finále je založeno na Lutherově chorálu „Ein feste Burg ist unser Gott“ (Bůh je náš pevný hrad). PKF ji hrála pod vedením svého šéfdirigenta Emmanuela Villauma, který je právem jedním z nejpopulárnějších světových dirigentů a v Praze se po dvou sezónách plně aklimatizoval. Koncert se konal v neděli 16. prosince v Rudolfinu.

Vánoční oratorium J.S. Bacha je perlou v tomto oboru. Je to 6 kantát napsaných pro období vánoc 1834 a provozovaných dnes společně. Už ta první, "Jauchzet, frohlocket, auf, preiset die Tage"(Jásejte, plesejte, klaňte se Pánu!), určená k hraní na Boží hod vánoční, je skvost a když zazní tympány a trubky běhá některým mráz po zádech, zatímco jiným vyhrknou slzy krásy.

Collegium 1704 tentokrát pozvalo holandské zpěváky i dirigenta a bylo to slyšet i vidět, Luks je prostě Luks. Ale na kráse a jedinečnosti to Bachově hudbě nic neubralo. Konalo se v úterý 11. prosince v Rudolfinu.

Rudolfinum, ČF, Jakub Hrůša a další, středa 19. prosince 2018. Honeggerova Vánoční kantáta, jakási francouzská Rybova mše, trochu váhavá zpočátku, nakonec však radostná, vytvořila krásnou vánoční atmosféru i v Praze. Proč ne, "Une cantate de Noël" zní i multikulturalisticky. Dirigent Jakub Hrůša je nejen svým přístupem k orchestru českým želízkem ve světové dirigentské elitě. Navíc spolu s moderátorkou preludia Evou Hazdrovou-Kopeckou působí dojmem sladěné dvojice a jejich povídání je vždy pozitivní a zajímavé, takže se návštěvníci besedy v Sukově síni dověděli třeba o tom, s jakým úspěchem se setkalo Hrůšovo vystoupení s Berlínskými filharmoniky.

Uprostřed barytonista Svatopluk Sem a sólistka dětského sboru,
dirigent Jakub Hrůša a sbormistr PFS Lukáš Vasilek rozmlouvají ve dveřích

A na konec ještě jednou Collegium 1704, které v podvečer pondělí 31. prosince 2018, tedy na Silvestra zahrálo a zazpívalo čtyři zhudebněné žalmy Antonia Vivaldiho určené pro odpolední mše - nešpory a na závěr Gloria, zhudebněný chvalozpěv "Sláva na výsostech Bohu." Tentokrát většinou  s domácími zpěváky, ze kterých vynikla Helena Hozová, a také v orchestru zasedlo jen pár přeshraničních, z nichž nejlépe se poslouchá hoboj Kathariny Andres a trubka Hanse Martina Ruxe. Dirigentský styl Václava Lukse je zcela mimořádný a zdá se, jakoby orchestr i zpěváky ovládal jako fakír, což ho činí obtížně nahraditelných.

Ač nejsem praktikující křesťan, zvlášť při těch "vánočních" skladbách nevnímám jen kouzlo hudby, ale dodnes cítím něco jako zadostiučinění. A tento pocit posilnila také návštěva Izraele, kde se symboly najednou zhmotnily v Chrám narození páně v Betlémě nebo nazaretskou baziliku Zvěstování.

A tak, když se podívám na ony prosincové koncerty, které jsou jen špičkou ledovce, jenž každý prosinec ční nad minimálně desítkami Rybových mší, možná desetitisíci koled ve školách a statisíci Betlémů kam oko dopadne, si říkám, zda je opravdu třeba se bát, že křesťanství je jako systém vnímání života a světa mrtvé? Že Evropa se rozpadne, protože se rozpustí její křesťanské základy?

I když lidské poznání zdánlivě překonává křesťanská dogmata, nový morální základ, který přes všechny nedostatky šiřitelů víry je obecně lidský, vytvořit nedokáže. Na to znalost struktury atomu, schopnost letět do vesmíru rychlostí 500x vyšší než jakou se šíří zvuk, či nechat za sebe pracovat umělou inteligenci prostě nestačí.

Čeho je proto třeba se bát, je negace morálky a to především v rovině politické, která pak proniká společností jako rakovina shora až dolů. Absence morálky, která je v křesťanství, ale nejen v něm, implicitně obsažena, je brzdou toho, aby bylo lépe, možná brzdou absolutní. Nebo může seberychlejší počítač kompenzovat to, že vás někdo podvede, okrade nebo pomluví?