Kouzelník Miró

Před 4 roky jsem navštívil výstavu Joana Miró (1893-1983) nazvanou "Mezi nebem a zemí" ve vídeňské Albertině. Jenomže kde je Albertina a kde Miró. Tento geniální malíř 20. století strávil značnou část svého života ve Francii a loňská retrospektivní výstava v pařížském Grand Palais byla připravena s obrovskou péčí, byla mnohem rozsáhlejší než ona vídeňská a těšila se obrovskému zájmu publika.

Zájem o výstavu byl skutečně mimořádný.

Kurátorem obou výstav, a jistě ne náhodou, byl Jean Louis Prat, který je mimořádným znalcem Miróova díla a byl na př. dlouhá léta ředitelem nadace Maegh v Saint-Paul-de-Vence, kde v té době mimo jiné vznikla venkovní expozice Labyrint zahrnující 250 Miróových plastik a keramických prací. Ostatně tady o pařížské výstavě mluví:

Expozice byla rozdělena do 16 oddílů, ve kterých bylo představeno více než 150 výtvarníkových děl ze 2000, která vytvořil za celý život, a já se pokusím je případně stručně charakterizovat a doložit.

Katalánský fauvista (1915-1917),
Miró nebyl z žádné nuzné rodiny, otec byl barcelonský zlatník a Joan studoval od 18 do 21 let na Escola d´Art de Fracesc Galí otevřené myšlenkám evropské avantgardy. Část mládí strávil na rodinné farmě ve vnitrozemí a odtud čerpal své venkovské motivy.

Nord Sud (1917)

Kubismus (1916-1919)
S kubismem se Miró setkal již na barcelonské výstavě roku 1912. Nikdy to však nebyl picassovský nebo braquovský. Spíš je v něm vidět inspirace Cézannem a barevná paleta

Muž s dýmkou (1918)

Detailistní malba (1918-1922)

Farma (1922)

Přátelé, básníci, spisovatelé
Teprve po skončení 1. světové války se Miró může uchýlit do Paříže. Navštíví Picassa a postupně se s částečně jeho pomocí stává součástí pařížské surrealistické a také dadaistické skupiny.

Picasso a Miró (vpravo)

Surrealismus
Umělecký směr, který Miróa zasáhl nejvíce, ale přesto jím nebyl nikdy zcela pohlcen. Jeho dramatický vliv se do jeho práce výrazně promítá od roku 1923. André Breton – zakladatel surrealismu - jej označil za „nejryzejšího surrealistu z nás“. Sám Miró říká: "Le surrealisme m´a ouvert un univers qui justify et qui apaise mon tourment", tedy že mu otevřel vesmír, který ospravedlňuje a zklidňuje jeho trápení.

Hlava katalánského venkovana (1924)

Katalánský venkovan s kytarou (1924)

Imaginární krajiny (1927)

Ty vznikaly v létě 1926 a 1927 v Mont-roig a 14 těchto obrazů bylo v květnu 1928 vystaveno v pařížské "Georges Bernstein Gallery."

Krajiny (1926)

Vzestup fašismu

Hlava muže (1934)

The Constellations (1939-1941)

V létě 1939 se Miró přestěhoval na normandské pobřeží, kde začal pracovat na sérii Souhvězdí, kvašů na papíře velikých 34x46 cm, pokračoval na Mallorce a dokončil je v roce 1941 v Mont-roig. Osvojil si přitom nový jazyk piktogramů, které používal i později.

Pavilon Španělské republiky

V roce 1937 se stal pavilón Španělské republiky na světové výstavě v Paříži symbolem boje za demokracii ve Španělsku. Z něj je známa především Picassova Guernica, avšak Miró se podílel na výzdobě 5,5 m vysokou nástěnnou malbou "Katalánský rolník ve vzpouře", která se nezachovala.

Miró však nebyl sympatizantem komunistické republiky, k srpu na malbě řekl, že nemá s komunismem nic společného, protože je to pracovní nástroj zemědělce a v případě potřeby i prostředek k obraně jeho svobody. Miró také po obsazení Francie Německem odešel do Španělska. A v roce 1975 inicioval Franco vytvoření Nadace Joana Miró.


Keramika

Keramice se Miró začal věnovat v roce 1942 po návratu do Španělska.


Poválečná léta (1947-1954)

Po skončení války Miró obnovoval kontakty se svými přáteli a dealery. Jeho Souhvězdí (Constellation) byla příznivě přijata v New Yorku.

Ženy a pták v noci (1947)

V roce 1947 strávil Miró 8 měsíců ve Spojených státech v souvislosti s jeho velkou výstavou v MoMA


Sochy/Plastiky

Ve druhé polovině 60. let začal Miró tvořit poetické a humorné sochy.

Blue I, Blue II, Blue III

Triptych velikých plátem (355 cm x 270 cm) vznikl v roce 1961. Modrá barva je zde symbolem světa kosmických snů, stavu nevědomí, kde myšlenky protékají volně, necenzurovány racionálním myšlením.

Poslední práce

Miróova tvořivost neutuchala ani s postupujícím věkem.

Naděje odsouzeného k smrti - II. část triptichu (1974)

Řekl bych, že je obtížné svázat člověka natolik tvořivého jako byl Miró do jakékoli šablony. A tak členění, které zvolil kurátor výstavy nemusí vždy vyhovovat a je do značné míry dáno důvěrnou znalostí i jiných skutečností než samotných obrazů.

V každém případě je však Miró nejsnovější malíř ze skupiny, do které lze zařadit i Chagalla, Magritta, Kleea či Maxe Ernsta. Má to štěstí, že jeho díla dokážou působit přímo na smysly, aniž by vyžadovala racionální úvahu. O to víc má člověk pocit, že s každým setkáním s jeho tvorbou se otevírají dveře do nové komnaty a že je třeba za ním jezdit stále dál.