Podzimní Vídeň - Joan Miró

Joan Miró (1893 - 1983) je druhý Španěl z letošní vídeňské nabídky výstav. Tentokrát není z jihu jako Velásquez, ale ze severu. Narodil se v roce 1893 v Barceloně. Takže Katalánec, stejně jako slavný architekt Gaudí nebo věhlasný malíř Salvador Dalí. Výstava v Albertině byla zahájena 12. září 2014 a potrvá do 11. ledna 2015. A Miró je vidět na každém rohu.

Všudypřítomným logem výstavy v Albertině je obraz "The Gold of the Azure" z roku 1967

Joan Miró je jednou z hlavních uměleckých osobností 20. století, a jako obvykle je obraz jeho život opředen nepřesnostmi, které mají živého člověka ukázat tak, aby odpovídal obrazu vypravěče jeho příběhu. Není například pravda, že jeho otec byl chudý zlatník. To samo o sobě je nesmysl. Naopak to byl zámožný člověk, který kromě zlatnictví v centru Barcelony byl od roku 1911 i majitelem "farmy", což bylo honosné venkovské sídlo asi 100 km jižně od Barcelony. Druhou nepřesností v jeho životopisech je vztah k občanské válce ve Španělsku a Francovu režimu. Je pravda, že se postavil na stranu Republiky, ale jeho vztah k Francovu Španělsku nebyl zdaleka tak vyhraněný jako u Picassa, který byl komunista a do Španělska se odmítal vrátit. Miró se tam na př. stáhl z Francie, žil v Barceloně a později přesídlil na Mallorcu, strávil téměř 30 let.

Hlavním nositelem malířova odkazu je „Miró Foundation“, kterou lze nalézt na hoře Montjuïc v Barceloně. Tuto stavbu navrhl architekt Josep Lluís Sert, blízký přítel Joana Miró. Oba umělci o muzeu přemýšleli již v šedesátých letech, ale otevření se povedlo až v roce 1976. Roku 1988 proběhlo ještě rozšíření komplexu. Na tomto místě je postupně vystavováno 180 obrazů, 145 plastik, 9 tapisérií, 5000 kreseb a celá grafická díla, která dosahují počtu bezmála dvou tisíc prací.

Druhým místem, kde je soustředěna Miróova tvorba ze 70. a 80. let 20. století je Mallorca, odkud pocházeli jeho prarodiče a jeho žena, a kde od roku 1956 Miró žil a pracoval trvale.

V tomto desetiletí již zorganizovaly galerie Tate Modern, Fundació Joan Miró a National Gallery of Art soubornou výstavu téměř 170 artefaktů "Joan Miró: The Ladder of Escape" (Žebřík úniku), která byla od dubna 2011 do srpna 2012 postupně instalována v Londýně, Barceloně a Washingtonu.

Výstava v Albertině je sice poněkud menší než předcházející, je na ní prezentováno okolo 100 Miróových výtvorů, ale přesto pokrývá všechna jeho tvůrčí období a formy. Mimo jiné je tam klíčový obraz "Farma", který je rovněž doprovázen různorodými historkami. Vypráví o tom, jak Miró hladověl a snažil se tento obraz prodat, jak mu galeristé navrhovali ho rozřezat na několik menších, až nakonec ho zachránil Hemingway, který obraz koupil jako dárek pro svou tehdejší ženu za 5000 franků, které si ovšem půjčil. Jeho čtvrtá žena Mary Welsh Hemingway ho pak v roce 1986 věnovala National Gallery of Art ve Washingtonu.

Joan Miró: The Farm (1921-22)

 O 2 roky později namalovaná Hlava katalánského venkovana na protější stěně výstavního sálu je dokladem toho, jak radikální změnou prošel Miró v Paříži, kde se stal součástí skupiny kolem André Bretona, který v roce 1924 vydal surrealistický manifest.

Joan Miró: Hlava katalánského venkovana (1924)

Je však jedna oblast, kterou výstava postihuje jen okrajově, a to monumentální keramické stěny, mosaiky, tapiserie a plastiky, které Miró tvořil od konce 40. let. První z nich byla keramické stěna hotelu v Cincinnati (USA), která se dnes nachází v místním muzeu.

Jídelna hotelu v Cincinnati (1947); 2,6 x 9,35 m

Keramická "The Wall of the Moon" v pařížském sídle UNESCO (1955-58)
velikost 2,2 x 7,5 m; párová The Wall of the Sun má délku dvojnásobnou. 

Tapiserie ve WTC New York z roku 1973

měla rozměry 6,1 x 10,7 m a byla zničena 11.9.2001

"Wall for David Fernández Miró" v parku Palma de Mallorca
3 x 11,5 m (1983)

A řada dalších monumentálních artefaktů včetně plastik v pařížské La Defence nebo 22m plastiky Žena a pták v Barceloně.

Miró tvořil dlouho a v široké paletě uměleckých forem. Jeho obrazy se s postupujícím časem stávaly jednoduššími, ale přesto byly plné symbolů, které nemusí být každému srozumitelné. Ale co srozumitelné je, to je krása a poezie, která z obrazů vyzařuje. A to je podstatné, protože obraz není popis reality a k tomu, abychom byli osloveni hudbou také nemusíme znát noty a stupnice.