KGB – staronový světový hráč

„Máme zbraň. Je to náš mozog, vzdelanie, inteligencia. Intelekt ale samotný nestačí. Skepsa, kritický rozum a pochybovanie sú naše jediné nástroje.“ To říká slovenský vědec, politik a sportovec PhDr. František Šebej CSc.

A jinde tvrdí: "Většina laiků i politiků nechce jednoduše uvěřit, že dnešní Rusko může přinést recidivu kriminálních praktik komunistické politické policie KGB do moderního světa. Ale nic jiného se nedá od současné vládnoucí třídy v Rusku očekávat."  To je v dnešní době bouřlivých vztahů mezi Ruskem a Západem téma mimořádně aktuální, a tak jsem si dovolil přeložit do češtiny i zbytek.

Vzpouru KGB proti Gorbačovovi v srpnu roku 1991 vedenou šéfem KGB Krjučkovem jsem mohl sledovat takříkajíc v přímém přenosu jako předseda zahraničního výboru Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR. Zprávy nám chodily bez přerušení. Všem se tehdy stáhl žaludek, neboť ruská armáda ještě ani pořádně nevypadla z Československa (poslední ruský voják odešel 21. června 1991, teda jen dva měsíce před kágébáckým pokusem o puč). Staré struktury padlého režimu ledaskde vylézaly z děr a těšily se. Někteří „starorežimoví“ redaktoři ve Slovenském rozhlase prý dokonce otvírali šampaňské. Aktivizovali se i příslušníci StB, které už stačil vyhodit tehdejší federální ministr vnitra Ján Langoš, když svým rozhodnutím zrušil celou Státní bezpečnost. Celkem logicky a přesně ji totiž považoval za filiálku tajné služby nepřátelské mocnosti (sovětského Ruska) a ne za službu loajální vůči zemi a jejímu lidu.

Tehdy někdy požádal Ján Langoš ruskou stranu o vydání seznamu českých a slovenských spolupracovníků sovětské KGB, jichž tu bylo podle mnoha spolehlivých informací tisíce – aktivních i „spících“ – a nebyli to stejní lidé, které evidovala jako své spolupracovníky naše Státní bezpečnost. Byla to od něho nezvyklá odvaha, ale, pochopitelně, Rusové to okamžitě odmítli. Dodnes tak nevíme, kdo všechno s KGB u nás spolupracoval a je více či méně jisté, že pokud to bude SVR (Služba Vnešnej Razvedky), tedy nástupkyně zahraniční rozvědky KGB potřebovat, začne je používat znovu. A neodmítnou, neboť, jak poznamenal Putin, „bývalý čekista neexistuje“. Můj přítel Jano Langoš to věděl, často o tom mluvil, a proto se ten seznam aspoň pokusil získat.

Z té doby mi utkvěl v paměti také rozhovor, který jsme měli s tehdejším československým ministrem zahraničních věcí Dienstbierem. S jistým údivem řekl, že se zeptal svého ruského partnera Kozyreva, zda je pravda to, co mu všichni stále tvrdíme, že totiž moskevský diplomatický institut GIMO, kde studovala většina našich diplomatů, sloužil jako verbovací základna agentů KGB mezi budoucími diplomaty „spřátelených“ států, a Kozyrev poměrně klidně přitakal.

Strašidlo se vrací
-----------------------

Dnešní situaci v Putinově Rusku jsem popsal před dvěma týdny v Týdnu č. 38/2007. KGB, v těch dnech roku 1991 zahnaná do kouta a později pod jiným jménem (FSB) jen živořící na okraji ekonomické moci, se vrátila do centra moci a dnes tvoří samotnou moc. Už se ani nezodpovídá nějakému politbyru, neboť je sama politbyrem.

Od původní KGB se pod hlavičkou SVR oddělila zahraniční rozvědka a jejím šéfem sa stal Jevgenij Primakov. Ten později nahradil ve funkci ministra zahraničních věcí Andreje Kozyreva a Rusko udělalo ve své zahraničněpolitické orientaci čelem vzad. Bylo to dlouho před příchodem Putina k moci. GRU, vojenská zahraniční rozvědka, se od sovětských časů nezměnila a netransformovala vůbec. Součástí zahraničních operací SVR i GRU byly i vraždy. A platí to dodnes. Nejde jen o notoricky známý případ Alexandra Litviněnka. Například v Kataru zatkli v roce 2004 důstojníky GRU, kteří tam zavraždili bývalého čečenského prezidenta Zeilmchana Jandarbijeva. Ti prohlásili, že je nestihli včas evakuovat spolupracujíci agenti SVR.

Kromě okázalých vražd, které vždy tvořily jen zlomek zahraniční aktivity KGB a dnes SVR, byla KGB vždy známa vytvářením a angažováním krycích organizací – například Světová rada míru byla jednou z nich. Ale podobným účelům sloužily i kanceláře letecké společnosti Aeroflot, cestovní kanceláře Inturist a všechny ty spolky československo-sovětskeho a jiných přátelství. Neformálními organizacemi KGB byla i různá mírová a protiválečná hnutí.

V roce 1996 byl managerem Aeroflotu jmenován obchodník Nikolaj Gluškov. Zjistil, že peníze společnosti se používají převážně na financování špionážních aktivit. 3000 zaměstnanců Aeroflotu z celkového počtu 14000 byli důstojníci FSB, SVR či GRU. Gluškov tehdy zablokoval všechna zahraniční konta Aeroflotu a poslal šéfovi SVR Primakovovi a šéfovi FSB Barsukovovi dopis, ve kterém je žádal, aby hradili platy svých zpravodajských důstojníků v Aeroflotu. V roce 2000 Gluškova uvěznili a od roku 2004 kontroluje Aeroflot Viktor Ivanov, bývalý člen KGB a jeden z nejbližších spolupracovníků Vladimíra Putina.

FSB, SVR, GRU a další služby mají dnes v zahraničí podle četných zdrojů víc agentů než v době studené války. V těch časech mohli využívat maximálně krytí diplomatických a obchodních misí. Dnes může být krycí organizací ruská tajné služby prakticky jakákoli firma. I z pohledu Putinových „siloviků“ má kapitalizmus nesporné výhody.

Pro pochopení toho, co vrací dnešní Rusko v modifikované podobě na scénu světového dění, bude nejužitečnější opsat pár barvitých příběhů z dávnych i nedávnych dějin KGB. To všechno může totiž být opět v repertoáru.

Případ „Zástupce“

-------------------------

Mezi určitě nejúspěšnější „vlivové“ akce KGB patří útok na autoritu Vatikánu a katolické církve cestou zdiskreditování Eugenia Pacelliho, jinak papeže Pia XII. Do podrobností popsal tuto komplikovanou akci mnohokrát citovaný Ion Mihai Pacepa, bývalý šéf rumunské filiálky KGB, který přeběhl na Západ v roce 1978. Podle jeho článku, který publikoval v National Review Online, šlo o supertajný plán, který vymyslel šéf KGB Alexander Šelepin a člen politbyra Alexej Kiričenko, a který v roce 1960 schválil sám Chruščov. Moskva se rozhodla zdiskreditovat Vatikán, smrtelného nepřítele komunizmu, přímo doma, přes jeho najvyššího kněze. Bolo rozhodnuto, že Pia XII. označí za podporovatele nacizmu. Samotný papež Pius XII, který opravdu nebyl antisemitou, ani podporovatelem nacizmu, se už nemohl nijak bránit – zemřel v roce 1958. Papež, ještě jako Eugenio Pacelli, byl papežským nunciem v Berlíně v době, kdy se nacisté dostávali v Německu k moci. Proto si ho KGB vybrala jako vhodného kandidáta na postavu antisemity, později papeže, který podpořil Hitlerův Holokaust. Pacepa píše, že KGB už měla za sebou vyzrazený skandál s vyfabrikovanými obviněními maďarského kardinála Mindszentyho a potřebovala nějaké originální vatikánské dokumenty, které by mohli její experti na dezinformace „mírně upraviť“, aby dokázali papežovu „skutečnou tvář“. Částí této akce byl podle vlastních slov pověřen, samotný Pacepa, jemuž tehdejší šéf rumunské tajné služby Sacharovský (vysoký důstojník sovětské KGB, který založil rumunskou komunistickou tajnou službu), uložil, aby informoval Vatikán, že je Rumunsko připravené obnovit své styky se Svatou stolicí výměnou za volný přístup k archivům a bezúročnou půjčku vo výši jedné miliardy dolarů. Pacepa sa tajně setkal v Ženevě s kardinálem Casarolim a ten mu skutečně umožnil přístup k archivům. Pokud šlo o „půjčku“, byl Vatikán ochoten jednat. Když Pacepa preběhl o téměř 18 let později na Západ, jednání stále ještě probíhalo, i když o sumě podstatně nižší. V letech 1960 – 62 měli potom tři tajní agenti rumunské tajné služby vystupujíci jako katoličtí kněží volný přístup do vatikánských archivů a ukradli či zkopírovali stovky dokumentů, které byly odoslány sovětské KGB prostředníctvím speciálních kurýrů. A za nimi následovaly stovky dalších dokumentů.

Podle Pacepy přijel v roce 1963 do Bukurešti generál KGB Ivan Agajanc, šéf oddělení KGB pro dezinformace, a poděkoval za pomoc. Oznámil rumunským spolupracovníkům, že se jejich práce přeměnila na mocnou divadelní hru útočící na papeža Pia XII. Název hry zněl „Zástupce“ („Der Stellvertreter“) a je parafrází na úlohu papeže jako zástupce Boha na zemi). Agajanc vysvětlil, že hra ukazuje papeže jako podporovatele nacizmu a obsahuje i rozsáhlé dodatky s podkladovými dokumenty, které sestavili experti pomocí manipulace s dokumenty, ktoré získali Rumuni. A řekl rovněž, že hru bude uvádět v západním Berlíně oddaný komunista, divadelní režisér Erwin Piscator. Za autora hry si vybrali do té doby neznámého Němce jménem Rolf Hochhut. Ten ve více interview řekl, že považoval za potřebné dodat ke hre ony dokumenty kvůli autenticitě. Není vůbec jasné, zda samotný Hochhut něco napsal, nebo zda šlo o čistý výtvor KGB. Hochhut tehdy podle Pacepy neměl ani maturitu, ale tvrdil, že v roce 1959 jel v rámci neplaceného volna do Říma, kde údajně sbíral ony dokumenty a „mluvil s lidmi“, mimo jiné i s biskupy. Hru potom uvedli v nesčetných inscenacích (hrála jin i činohra SND v Bratislavě ve skvělém hereckém obsazení) a vyvolala dlouhotrvající vlnu pozornosti. Část komentátorů byla dokonce ochotna svalit vinu za Holokaust na papeže, jiní roztrhali hru a její argumentaci na kusy. To však nepomohlo, neboť tolik lidí, kteří se provinili během války minimálně mlčením, chtělo vidět vinu u „nejsvětější“ instituce. Výsledek je ten, že dezinformace z dílny KGB se stala tak říkajíc součástí veřejné mytologie a obrovské množství lidí na celém světě (včetně Slovenska) stále ještě věří, že Pius XII byl antisemita a Hitlerův komplic. A bylo by možné se vsadit, že té kágébácké konstrukci, vydávající se za umění a současně i dokument, věří i tehdejší diváci a herci, pokud ješte žijí.

Skutečnost je taková, že pro Hitlera byl papež Pius XII. nepřítel a generál SS Otto Wolff řekl médiím, že ho Hitler dokonce chtěl pověřit únosem papeže. Pius XII. nejen, že nebyl antisemita a Hitlerův komplic, ale Israel Zoller, hlavní římský rabín v letech 1943 – 1944, mu věnoval ve svých memoárech celou kapitolu vyjadřující přízeň a dík za to, co udělal pro židovskou komunitu v Římě. V minulém roce vyšla i kniha Davida G. Dalina „Mýtus o Hitlerově papežovi“, ve které je podle Pacepových slov víc než dost důkazů toho, že Eugenio Pacelli byl přítelem Židů ješte dlouho před tím, než se stal papežem.

Osobnostní profil spolupracovníka KGB a mizerného dramatika Rolfa Hochhuta dokresluje i to, že v současnosti považuje za svého přítele britského fašistu Davida Irvinga, muže odsouzeného opakovaně za popírání Holokaustu. V roce 2005 o něm v rozhovoru pro periodikum "Junge Freiheit" řekl, že „Irving je skvělý průkopník dějepisectví, který napsal výborné knihy... Výčitka, že je popíračem Holokaustu, je prostě idiotská.“ Později Hochhut ještě „přitvrdil“ a v dalším rozhovoru pro berlínský Tagespiegel řekl, že Irving je serióznější než mnozí němečtí historici a že je „čestný muž“.

Ani KGB přejmenovaná na FSB, ani Rolf Hochhut dodnes nepřiznali celý komplot, byť jen šeptem. Odhalení nevěnovala větší pozornost ani ta západní media, která onu dezinformaci z dílny KGB tak ochotně šířila.

Útok KGB na Vatikán získal později i podobu pokusu o zavraždění papeže Jana Pavla II., jak letos v březnu potvrdila vyšetřovací komise italského parlamentu – podle ní je vina Kremlu na pokusu o vraždu papeže „mimo jakékoli rozumné pochybnosti“.

Kamarád al-Zawahírí

-----------------------------

Ayman al-Zawahírí je pravá ruka a říká se, že i ideologický tutor Usamy bin Ládina. Mluví se o něm již, i když jen v několika větách, ve zprávě o profilech teroristů, kterou vypracoval tým knihovny amerického Kongresu pro americkou vládu v roce 1999, tedy dva roky před útokem al-Kaídy na Spojené státy. Píše se tam o něm, že je nejvyšší lídr egyptského Islámského džihádu a že to on je zodpovědný za konverzi bin Ládina k islámskému fundamentalismu. Dnes dokonce převažuje názor, že on byl hlavním plánovačem útoku, který se uskutečnil 11. září 2001. Na propagandistických videozáznamech al-Kaídy se v následujících letech objevuje častěji než bin Ládin. V roce 2002 vyšel v The Wall Street Journal článek Andrewa Higginse a Alana Cullisona, ve kterém popsali, jak Ayman al-Zawahírí jel v roce 1996 tajně do Čečenska, jak ho chytila ruská tajná služba a držela ho do roku 1997 (aniž tušila, o koho jde), jak se mu tedy nepodařilo uchytit se v Čečensku a jak se proto později dostal do Afghánistánu a přidal se k Usámovi bin Ladinovi. Ukazuje se, že al-Zawahírí v Rusku v inkriminované době skutečně byl a byl i v rukách FSB, ale příběh je ve své podstatě jiný.

Expert na terorismus a ředitel výzkumu Mezinárodní asociace strategických studií Yossef Bodansky tvrdí, že al-Zawahírí připravoval velký teroristický útok na Spojené státy už v roce 1993, tedy 3 roky před tím, než „zmizel“ na 6 měsíců v Rusku. A je též krajně nepravděpodobné, že by FSB, která má dopodrobna zmapovaný svět teroristických organizací (pomáhala ho sama vytvořit), nevěděla, koho má v rukách. Bodansky napsal, že agenti Moskvy infiltrovali prostředí radikálních islamistů už dávno, a že to dokazuje podpora, kterou měli saudští islámisté od východoněmeckých a kubánských agentů při útoku na Velkou mešitu v Mekce v roce 1979, a také utajená úloha KGB při vyvolání krize s americkými rukojmí v Iránu během vlády prezidenta Cartera. (Mimochodem, jeden z tehdejších organizátorů obsazení americké ambasády byl mladý Mahmúd Ahmadínedžád, dnešní iránský prezident).

Blíže k realitě bude zřejmě to, co podle polského deníku Rzeczpospolita říkal Alexander Litviněnko v roce 2005: „Ayman al-Zawahírí podstoupil tréning na základně FSB (bývalé KGB) v Dagestanu v roce 1998 (tady je rozdíl v udávaném roce). Potom ho přemístili do Afghánistánu, kde se stal zástupcem Usamy bin Ládina. V té době jsem pracoval v této sekci a mohu potvrdit, že Zawahírí nebyl jediným kontaktem mezi FSB a al-Kaídou.“

Podobnou informaci zveřejnil i jiný bývalý podplukovník KGB Konstantin Preobraženský, který přeběhl na Západ v roce 1993. Ten také potvrdil, že mu Litviněnko řekl, že byl zodpovědný za tajný příchod al-Zawahírího do Ruska, kde měl absolvovat tréning s instruktory z FSB. Litviněnko měl zaručit a také zaručil, že to celé proběhlo hladce – bez zbytečné pozornosti policie. Podle Preobraženského měl sabotážní výcvik KGB z let 1989 až 1991 také Uzbek Juma Namangonij (byl zabit v boji), další přímý pobočník bin Ládina. Yossef Bodansky také tvrdí, že al-Zawahírí založil své operační centrum již v Ženevě v roce 1994 a že mobilizoval bosenské muslimské síly po rozpadu Jugoslávie. To je neobyčejně zajímavé v kontextu mnohem starší informace, která pochází z knihy „Pochováme vás“ od Jana Šejny, zběha z komunistického Československa publikované už roku 1982. Šejna v knize napsal, že Sověti měli dlouhodobou strategii infiltrace nacionalistických kruhů v různych etnikách Jugoslávie a v případě, že Jugoslávie padne do rukou prozápadních sil, byli Rusové odhodlaní rozbít ji na separátní státy. To, že jsou Rusové dnes veřejně na straně Srbů, není podle historické logiky tajných operací v rozporu s využitím islamistů al-Zawahírího při rozdmíchávání konfliktu.

KGB v islámském světě

------------------------------

Al Zawahírí nebyl novou formou personální akvizice KGB. Podle nesmírně úspěšné knihy „Red horizon“, kterou vydal Ion Mihai Pacepa v Americe po svém útěku v roce 1978, byla výtvorem KGB i OOP – Organizace pro osvobození Palestiny – také samotný Jásir Arafat. Stojí za to zopakovat si, co jsme napsali hned po Arafatově smrti. Rumunská tajná služba měla v rámci „socialistické dělby práce“ pověření sovětské KGB starat se o Libyi a Palestinu. Arafata si KGB údajně vytipovala už v Egyptě. Sovětská KGB intenzivně pomáhala OOP materiálem, výcvikem teroristů i radami. Dnes se tím pamětníci KGB v Rusku ani netají. Jisté také je, že Jásir Arafat mluvil většinu své klikaté kariéry o socialismu a marxismu. Zbožným muslimem se stal až po pádu svých sovětských sponzorů. Pacepa také mluvil o tajných nahrávkách Arafatových homosexuálních orgií s jeho východoněmeckými osobními strážci (agenti STASI). Tím vysvětlují někteří analytici i své podezření, že Arafat zemřel na AIDS. Pokud měla komunistická tajná služba skutečně takové nahrávky, mohla si být Arafatovou poslušností jistá.

Arafat byl otcem moderního terorizmu a organizace Fatah, kterou založil (nebo její početné odnože), se podepsala pod jeho nejodpornější okamžiky. V roce 1972 zavraždili Palestinci izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově, zprznili tak celou olympijskou myšlenku a změnili Hry možná navždy na opevněnou soutěž.

Po rozpadu Sovětského svazu ztratil Arafat na čas své vodiče z KGB, a tak se náhle přerodil na mírotvorce – a ochotný Západ mu to uvěřil. Díky zprostředkovatelskému úsilí Billa Clintona podepsal v roku 1993 Arafat s vládou izraelského premiéra Jicchaka Rabina oslavované Dohody z Osla a hned o rok později byl odměněn Nobelovou cenou míru. Později se ukázalo, že přesně nevěděl, co podepsal.

Výtvor KGB Jásir Arafat nepřinesl palestinským Arabům ani špetku svobody, v samosprávě, kterou dostal do rukou, si počínal jako tyran, dával vraždit politické odpůrce, kradl, lhal, podplácel a nechal sa uplácet. Lalita Panicker v Times of India napsala, že „Arafatovo nejtrvalejší a nejškodlivější dědictví spočívá v tom, že přispěl k úplné změně palestinské duše. Palestinci bývali najsekulárnější, najtolerantnější a nejvzdělanější lidé v arabském světě. Dnes se palestinské školní třídy změnily na náborová střediska džihádu. Výsledkem je, že celá mladá generace vyrostla na dietě nenávisti a fanatizmu.“ To je asi Arafatův najvýstižnější epitaf a nejlepší bilance vkladu KGB do současného stavu společenství palestinských Arabů i celého Středního východu.

Pacepa píše, že rozhodnutí Kremlu a KGB obrátit definitivně celý islámský svět proti Izraeli a Spojeným státům padlo podle slov samotného šéfa KGB a později generálního tajemníka KSSS Jurije Andropova už v roku 1972. Půda antisemitizmu byla na to už i tak připravená. Do islámského světa byli vysláni i s pomocí tajných služeb satelitních států Sovětského svazu tisíce vyškolených agentů z muslimských menšinových komunit. V polovině 70. let zaplavili na objednávku KGB komunistické tajné služby arabský svět výtisky arabského překladu „Protokolů sionských mudrců“. Jak je známo, jde o antisemitský podvrh, který vytvořila se záměrem vyvolat dojem celosvětového židovského spiknutí a vyvolat tak i všeobecnou nenávist vůči Židům, už carská Ochranka. Je to pěkný příklad jisté obsahové kontinuity v myšlení ruské politické policie. Protokoly sionských mudrců jsou dodnes v arabském světě bestsellerem (a dobře se prodává i arabský překlad Hitlerovy knihy Mein Kampf). Pokud má někdo dojem, že přejmenovaná KGB se už vzdala svých plánů v arabském světě, resp. že modifikovalo antiamerickou a antisemitskou agendu, velmi se mýli.

“Coming out“

------------------

Toto slovní spojení znamená v žargónu moderní doby veřejné přiznání se k homosexualitě. Tedy věc, po ktoré se člověku, který to dlouho před veřejností či blízkými skrýval, nepochybně uleví. Není v tom nic překvapivého, neboť bez jakéhokoli posmívání je pravda v konečném důsledku psychologicky lepší než přetvářka a lež. Známý politický komentátor Charles Krauthammer použil toto slovní spojení neobyčejně trefně v souvislosti s projevem, který měl Vladimír Putin začátkem února tohoto roku v Mnichově. „Méně zábavný je širší význam Putinova mnichovského projevu. Znamená ´coming out´ Ruska. Topíce se v příjmech z ropy a plynu, se zkonsolidovanou diktátorskou vládou doma a s kapitulací domácich i zahraničních společností před jeho snahou zmocnit se jejich majetku, vydal Putin své dosud najodvážnější vyhlášení, že postsovětské Rusko se připravuje na obnovení svého postavení na světové scéně,“ napsal Krauthammer hned po Putinově projevu. Putin v něm obvinil Ameriku z „hyperpoužití“ síly a pohrdání základními principy mezinárodního práva, a také z toho, že „překročila své státní hranice prostřednictvím hospodářské, politické, kulturní a vzdělávací politiky, které vnucuje jiným národům“. Obvinil dokonce Ameriku z toho, že je zodpovědná za šíření zbraní hromadného ničení tím, že americká „dominance“ nutí jiné země, aby se snažily takové zbraně získat.

Putinův mnichovský projev byl neobyčejně upřímný a řekl v něm i mnoho jiných věcí. Trpce si například postěžoval, že dnes už zůstala jen jediná supervelmoc, která dominuje v „unipolárním“ světě – nostalgicky prohlásil, že „globální bezpečnost“ byla v době studené války zaručená „strategickým potenciálem dvou supervelmocí“. Ale všechna ta agresivní antiamerická upřímnost nebyla vlastně ničím novým a to, co Charles Krauthammer vtipně označila jako „coming out“, byla jen hlučná episoda psychologického odhalování se nové ruské vládnoucí elity, které začalo už dávno – vlastně hned po Putinově nástupu k moci před sedmi roky. A kdo věnoval pozornost činům, ten už ta slova ani nepotřeboval. Mohl vidět stále expanzívnější zahraniční politiku, stále silnější řeči mužů v uniformě, mohl vidět dodávky citlivé vojenské techniky do Sýrie a Iránu – jako za dobrých sovětských časů, mohl vidět přátelské dodávky zbraní také venezuelskému protiamerickému šaškovi Hugovi Chávezovi a mohl vidět i jiné věci – například vytvoření vojenského seskupení s Čínou a středoazijskými republikami. Ale mohl vidět i veřejnou popravu Alexandra Litviněnka, vydírání ropou i plynem a podobně. A toto „coming out“ už opravdu není žádnou novinkou.

Pozoruhodným projavem Putinova „coming out“ byl jeho proslov, který měl před zahraničními novináři před dvěma týdny v Soči. „Budeme s našimi partnery debatovat, ale když něco chtějí, musí být specifičtější. Chceme-li řešit Kosovo, mluvme o Kosovu. Jestliže nám dělá starosti nukleární program v Iránu, mluvme místo řečí o demokracii v Rusku o Iránu.“ To je jasná řeč.

Ještě chvíli nebo navěky?

--------------------------------

Daly by se uvádět další analogické příběhy, které jsou součástí nekonečné komplexní mozaiky kriminálních globálních mocenských her KGB. Například příběh systematické přeměny Sekretariátu OSN na expozituru KGB s doslova stovkami agentů a Valného shromáždění OSN na antiamerické a hlavně antisemitské světové fórum. Nebo příběh mnoha notoricky známých teroristických organizací jako Rote Armee Fraktion v Německu, či Rudé brigády v Italii. Ale jsou to jen variace stále stejného příběhu – ambice mocí posedlé špionážní služby ovládnou svět a manipulovat jím.

Na tom, že se v Rusku dostala k moci nová kasta „siloviků“, složená z bývalých či aktívních příslušníků silových složek postavených na následnických organizacích po komunistické KGB, GRU a podobně, se shodnou prakticky všichni analytici. Na čem se neshodnou, jsou vyhlídky. Souvisí to i s tím, jak se vyhodnotí „anamnéza“ současné situace. Socioložka Oľga Kryštanovská, o které jsem už mluvil v článku věnovaném tomuto tématu v čísle 2007 Týdne, zveřejnila už začátkem roku 2005 svou monografickou studii s názvem „Anatomia ruské elity“, ze které pochází i všechny citované údaje o šokujícím procentuálním podílu „sloviků“ na moci. Kryštanovská identifikuje v moderní době 4 následné „generace“ elity – Brežněvovu, Gorbačovovu, Jelcinovu a Putinovu. Z její studie se vynořuje děj, ve kterém je stabilní, sladěný a tak trochu gerontokratický systém „rozbit na kusy vichrem reforem, ale znovu se dává dohromady na základě nových principů,“ píší o tom The Moscow Times z února 2005. Podle Kryštanovské byl nejnápadnější změnou za Putina „tok“ lidí ze silových složek. Od roku 1993 do roku 2002 stoupl podíl „siloviků“ v politické elitě z 11,2 % na 25,1 %0 a dnes je ještě výrazně vyšší. Znamená to, že se v elitě snížil podíl jiných skupin, například inteligence. Za stejnou dobu poklesl například podíl těch členů elity, kteří mají doktorát, z 52,5 % na 20,9 %. Zábavné je vyprávění Olgy Kryštanovské o tom, jak jí během práce na studii dodala KGB do kanceláře „studenta“, který celý den nic nedělal, a v pět odpoledne si otevřel lahev vodky. Příznačný je název studie: „Anatomie...“ Příznačný proto, neboť anatomie bývá stálou charakteristikou, která dost dobře odolává času.

V rozhovoru pro týdeník Kommersant z března tohoto roku, který vyšel pod názvem „Moc čekistů je neskutečně stabilní“, je Oľga Kryštanovská ještě mnohem konkrétnější. Tvrdí, že odjakživa byly v Rusku jen dvě „strany“ – strana „západniků“, kteří se snažili Rusko „pozápadnit“ a prosazovali individuální svobodu, soukromé podnikání, rozdělení moci, volby a podobně, a strana „slavjanofilů“, pro něž to všechno představuje cizí ideologie a chaos, který zpochybňuje samotnou existenci ruského státu. Na otázku, zda je Putinův současný režim moderní verzí vlády „slavjanofilů“, odpovídá, že ano. A dodává, že v Rusku stát sílil vždy, když byla moc organizovaná do strmé autokratické pyramidy. Slavjanofilové zůstávali u moci vždy mnohem déle než „západniari“ a takováto elita byla vždy přesvědčená, že oslabování státu povede přímo k rozpadu Ruska. Tak je třeba chápat i Putinův postoj k demokracii a k rozpadu Sovětského svazu. Cykly moci probíhají podle Kryštanovské v Rusku tak, že pod „západniky“ rozkvétá podnikání a hospodářství a oslabuje se stát a rostou problémy na hranicích. Potom přijdou k moci na dlouho tradicionalisté a obnoví starý pořádek, což nakonec vede k ekonomické stagnaci.

Důležitý je podle Kryštanovské koncept nepořádku, chaosu, který chtějí putinovští „čekisté“ odstranit. Nejde jim o odstranění korupce či zlodějiny v každodenním životě. Na to kašlou, pořádek je třeba obnovit v hierarchické mašinerii státu. Říká, že když přišel Putin k moci, prohlásil, že všude vidí Čečensko. Na mysli měl nepřítomnost kontroly, ne přímo válku. „Silovici“ vnímají přítomnost jakéhokoliv alternativního centra moci jako hrozbu pro integritu Ruska. Neposlouchá například Duma prezidenta? Nepořádek! A ten postupně „silovici“ odstraňují – bez změny ústavy. Ta jim je lhostejná. A z obrazu úlohy lidí z KGB v současném Rusku nelze vynechat ani pravoslavnou církev. Ta vždy sama sebe chápala jako strážce integrity Ruska. A dnes je po desetiletích komunistického půstu opět na scéně v plné okázalé parádě. Cirkevní hierarchie Putinovým silovikům žehná a říká, že jejich moc je od Boha. Dá se to pochopit. V roce 1999 uveřejnil britský The Guardian článek, ve kterém se uvádí, že podle dokumentů objevených v Estonsku, je Alexej II., patriarcha ruské ortodoxní církve, agentem KGB s krycím jménem „Drozdov“. Podle dokumentů ho komunistická KGB do této funkce vybrala už v mládí.

Kryštanovská odhaduje budoucnost kágébáckeho režimu v Rusku jako chmurnou. Ten předcházejíci trval 80 let, doba je však rychlejší – a tak tento vydrží 40.

Vůdce téměř bezmocné opozice Garry Kasparov je ješte pesimističtější a přímější. V článku v The Wall Street Journal ze 20. září píše, že v Putinově Rusku je momentálně systém dvou stran – „strany ropy“ a „strany plynu“. Gazprom a Rosnefť. Ty jsou v rukách silovků a budou soutěžit o moc. Jinou politickou sílu na obzore nevidí.

A na doplnění černý pohled bývalého šéfa CIA Jamesa Woolseyho, který konstatoval na sympóziu organizovaném časopisem FrontPage: „Rusko promeškalo v 19. a 20. století čtyři příležitosti rozhodnout se pevně pro liberální reformu: děkabristé, kteří se inspirovali francouzskou revolucí, byli poražení; reformisté, kteří podporovali Alexandra II., když osvobodil nevolníky, byli vytlačení; menševiky pozabíjeli bolševici; a liberální reformátoři, kteří obklopovali Jelcina, prohráli nyní s Putinem a siloviky.“ Woolsey si též myslí, že na dlouho.

V této situaci vlastně není jasné, jak interpretovat afinitu některých slovenských politiků k dnešnímu Rusku Vladimíra Putina. Je to slepota, nebo něco úplně jiného?

Autor: PhDr. František Šebej CSc. (* 11. května 1947 Bratislava) je slovenský psycholog, novinář, karatista a politik, po sametové revoluci československý poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Verejnosť proti násiliu, později za ODÚ-VPN, od 90. let přední politik pravicových stran DS a SDK, počátkem 21. století spoluzakladatel Občanské konzervativní strany, později člen strany MOST-HÍD, opakovaně volen za poslance Národní rady SR.