A konečně se dostávám k nejmladšímu ze čtveřice výtvarníků letošního výstavního podzimu ve Vídni. V podzemí Leopoldova muzea je rozsáhlá expozice plastik, ale i obrazů Alberta Giacomettiho (1901-1966) nazvaná "Průkopník moderny".
Že to není tvůrce ledajaký, o tom i neinformovaného návštěvníka může přesvědčit aktivita ostrahy muzea nebo fakt, že právě letos v listopadu byla na aukci v Londýně prodána plastika "Chariot" za 101 mil. $.
 |
Chariot/Vozík (1950)
výška 145 cm |
Není to ovšem nejdražší z jeho děl, protože před 4 roky byl tamtéž vydražen Giacomettiho "Kráčející muž I" za 104 mil. $.
------
Giacometti pocházel ze Švýcarska, ale jako mladík se dostal do Itálie a pak do Paříže, kde studoval u Antoina Bourdella. Ateliér sdílel s o rok mladším bratrem Diegem, který byl rovněž sochařem, ale především byl Albertovým pomocníkem a modelem. V Paříži se Giacometti seznámil s kubismem a jako mnoho umělců jeho generace a té doby patřil do okruhu mladých mužů kolem André Bretona, kteří se surrealistickým viděním světa vyrovnávali s šokem z ničivé války, která zasáhla celý svět. Na výstavě lze vidět m.j. tyto ukázky jeho tvorby z té doby:
 |
| Žena s proříznutým hrdlem (1933), zakoupeno Peggy Guggenheimovou a vystaveno v roce 1942 v muzeu Art of This Century v New Yorku, dnes v Guggenheim Museum, Benátky |
 |
| The Cube/Krychle (1933-34); Giacometti ovšem připouštěl, že jde o stylizovanou hlavu |
V polovině 30. let se však se surrealismem rozchází, přesněji je Bretonem vyloučen pro zradu surrealistických ideálů, utrpí těžký úraz a v prosinci 1941 odchází z Francie do Švýcarska, kde tvoří menší plastiky a jediný větší výtvor je jedna z variant shora zmíněné ženy na vozíku. Hned po skončení války se vrací do Paříže a k figurální tvorbě často spojované s filosofií existencialismu, která opět odráží zkušenost z ještě větší katastrofy než byla válka předcházející. Nemalou roli v tom jistě sehrálo i přátelství s možná nejvýraznější postavou existencialismu, filosofem, spisovatelem a až extrémně levicovým aktivistou Jean Paul Sartrem.
Giacomettiho postavy jsou naprosto charakteristické svou štríhlostí, protáhlostí, hrubým povrchem a minimálními identifikačními znaky. Mužské postavy jsou sice osamocené, ale nakročené a nakloněné vpřed, jako kdyby sebraly odvahu a kráčely prostorem, překonávajíce neviditelný odpor. V tom byly vnímány jako jisté zhmotnění existencialistické filozofie (Ve stejné době tak byly v literatuře hodnoceny i výtvory Franze Kafky, což mu přineslo posmrtnou slávu.) Ženské postavy jsou sice stejně protáhlé a tenké a s minimálními individuálními znaky, ale většinou vzpřímeně stojí, jakoby pevně vrostlé do země. Což někdo může vnímat jako projev jistoty a stability, jiný jako pasivitu a další jako odraz Giacomettiho poněkud kuriozních názorů na ženy. Svou cestu k těmto postavám popsal v dopise Pierru Matissovi v roce 1947.
V roce 1948 uspořádal Pierre Matisse Giacomettiho výstavu v New Yorku, kde se podařilo prodat několik exponátů. Stojí za to zmínit nezanedbatelnou roli Peggy Guggenheimové v propagaci moderního evropského umění v USA. Před válkou žila v Evropě a sbírala sochy a obrazy a za války se vrátila do Ameriky a pomáhala svým uměleckým přátelům, což pomohlo i k prosazení umělců amerických. Jméno, které Giacometti díky všem těmto aktivitám ve Státech získal, vedlo k tomu, že byl pozván, aby vytvořil návrh pro umělecké dotvoření správní budovy Chase Manhattan Bank v New Yorku. V několika variantách uplatnil své typické postavy mužské (Kráčející muž I a II) i ženské (Vysoká žena I, II a IV). Návrh nakonec stáhl, ale sochy žily svým životem dál a byly později instalovány v galerii nadace Maeght v jihofrancouzském městě Saint-Paul-de-Vence. Již dříve, v roce 1956 však vystavil v Benátkách 10 ženských postav a v roce 1962 byla dostal tamtéž velkou cenu za sochařství.
------
Ale zpět k současné výstavě. Její centrální část, kterou se do expozice vchází, tvoří 3 ženské postavy původně určené pro New York, o nichž byla řeč shora. Jsou to: "Tall Women II" (Kunsthaus Zuerich, Alberto Giacometti Foundation Zuerich), "Tall Woman I" (Collection of the Foundation Alberto et Annette Giacometti) a "Standing Women III" (Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig Wien). Ony bílé stíny na stěně mají symbolizovat formy v nichž byly odlity. Nakonec proč ne. Ovšem jednostranné připisování této tvorby k existencialismu je poněkud zavádějící. Vznik těchto výtvorů má mnoho rovin, někde se s oním filosofickým směrem protínajících, ale na každého diváka nějak působí bez ohledu na to, zda tuší, co to existencialismus je.
 |
| Tři "Vysoké ženy" jsou umístěny v centrální části výstavy |
Vedle uvedených děl je na výstavě celá řada dalších exponátů, ať už plastik, kreseb či olejů, které jsou současně konfrontovány i s tvorbou Giacomettiho současníků.
------
Ještě za Giacomettiho života vznikla ve Švýcarsku nadace, která získala poměrně rozsáhlý soubor Giacomettiho děl z pozůstalosti pittsburgského průmyslníka a sběratele G. Davida Thompsona. Sám Giacometti nadaci věnoval několik svých výtvorů a v roce 2006 významně přispěli především nejmladší Albertův bratr a významný švýcarský architekt Bruno Giacometti (1907-2012) a jeho manželka Odette, kteří jí předali svůj podíl z dědictví. Rozsáhlou sbírku nadace spravuje a vystavuje Kunsthaus Zürich. Menší soubory jsou vystaveny v Kunstmuseum Basel a Kunstmuseum Winterthur.
Po smrti Alberta Giacomettiho spravovala dědictví jeho o 23 let mladší žena, která před smrtí v roce 1993 vytvořila další nadaci, která měla o majetek dále pečovat. Po skandálních tahanicích nakonec vznikla v roce 2003 dekretem francouzské vlády Nadace Alberta a Annette Giacometti jako veřejně prospěšná společnost, která spravuje okolo 5000 umělcových prací, jež však sama nevystavuje, ale půjčuje, z výnosů rozšiřuje svůj fond a pokouší se minimalizovat falzifikaci Giacomettiho děl..
Když s jistým odstupem shrnu dojem z výstav, které jsem během pár dní ve Vídni viděl, uvědomuji si, jak pozoruhodně umění odráží dobu, v níž vzniká. A je jedno, zda je to barokní španělský portrét, rozmařilá Evropa konce 19. století nebo Evropa válek 20. století. Jen mám obavu, že je schopno oslovovat čím dál tím užší okruh publika. V tom mne utvrdila ještě jedna výstava, kterou jsem spíš jen proběhl v Albertině. Výtvory Arnulfa Rainera (1929), i když byl léta profesorem vídeňské Akademie a má v New Yorku muzeum, mi připadají jako plné negace a agrese a neoslovují mne ani formou, ani obsahem. Ale je možné, že to je jen nedostatkem odstupu, že vnímání brání vlastní životní zkušenost s tím, na co autor reaguje.
Žádné komentáře:
Okomentovat