Zabývám se teď trochu Oskarem Kokoschkou, pořád ho nemohu dost přesně uchopit, ale opakovaně se mi vrací jméno Karel Břetislav Palkovský (1888-1978), což byl jeho o 2 roky mladší tchán. A jak se prokousávám informacemi o něm, vynořuje se pozoruhodná osobnost mnoha talentů. Začínal v Praze jako právník, v roce 1918 byl tajemníkem Národního výboru českoslovanského, autor uměleckých monografií (m.j. o Kokoschovi), dramatik, advokát, spisovatel a publicista, sběratel a donátor sbírek Národní galerie, za 2. světové války pracovník Ministerstva zahraničních věcí v Londýně. Také cestovatel - autem značky Škoda projel v roce 1936 Německo, Pobaltí a SSSR. Z cesty vytěžil knihu Za sovětskou civilisací.
Ale protože před 14 dny uplynulo 75 let od smrti Karla Čapka, dovoluji si zařadit vzpomínku, kterou Palkovský vydal anonymně na Silvestra roku 1938. Nazval ji "Hostítel z továrny na absolutního ducha".
"Léto roku 1938 nebylo jako jiná léta, kdy náš občan mohl opustit všechny své starosti, radostně se ponořit do slunce a vody, užívat všech darů přírody a těšit se ze své volnosti a svobody. Jakýsi stín tísnivých předtuch se táhl nad zemí, nebylo klidu a lidé se museli nějak nutit do veselosti. Bylo tolik nezvyklé práce, která musela být vykonána bez odkladu, že nezbývalo času na prázdniny. Zbývaly jedině sobota a neděle, které byly slaveny jako dny radosti, pokud to ovšem bylo možné. Takové sobotní dopoledne uběhlo rychle v práci a skoro vždy nastalo nějaké zpoždění. Ve chvatu se zabalilo malé zavazadlo, pak zastávka, byl naložen kamarád se psy a za chvíli už běžel vůz nad zbraslavskými vrchy.
Po Andělských schodech až do Čapkovy Strže se pak jelo hezky s kopce dolů už skoro zadarmo. Dokonce se uzavíraly sázky, až kam se dojede bez motoru. Dobříš zůstala vpravo a cesta odbočila kolem bývalé obory. Silnice ve Staré Huti má jeden rigol vedle druhého tak hezky srovnané, že není možno se jim vyhnout. Poslední záhyb doprava a poněkud rozblácena cesta vede mezi zdmi Čapkovy zahrady a rybníkem k otevřeným vratům. Na Strži se vrata do zahrady ani v noci nezavírala, známka opravdu pohostinného domu.
Byla zde kdysi, před drahnými lety, "továrna" o devíti budovách, které byly časem zbořeny. Zbyly jen dvě, bývalý úřednický dům a chalupa hlídače, později hajného. Stromy rostly a zmohutněly v opravdové velikány. Z rybníka odtékala voda vodopádem a tvořila pak potok, který byl vrouben krásnými vrbami. Ze starých rour bývalé vodní turbíny tryskala mohutná sprcha.
Šlechtický majitel si před válkou přestavěl dům a myslivnu a usedlost překřtil na Josefodol, když však Čapek objevil na staré mapě, že dříve se zde říkalo Ve strži, jméno se opět ujalo. Strž není panská usedlost, spíše připomíná jihofrancouzské zahrady s domy, jak je známe z obrazů Corotových, Cézannových a Renoirových. Dlouho zde byla jediným zahradníkem příroda, občas také vichřice a povodně. Když do divoké strže přišel zahradník Čapek, přikročil k dílu s největší úctou ke všemu, co vybudoval čas. Dům opatřil moderním pohodlím, ale nevzal mu nic z jeho intimnosti. Host byl překvapen všemi kouzly moderních koupelen v tomto lesním obydlí na samotě. Byl a je zde klid. Souzvuk světležluté barvy domu a namodralé barvy části ohradní zdi s nejrůznější zelení přírody sám o sobě už uklidňoval podrážděně a unavené oko městského člověka.
Vůz odbočil vraty ze silničky a malou svaženou zatáčkou vjel na parkoviště pod stromy. Hostitel zaslechl hukot motoru a v úboru skrz naskrz zahradnickém ihned přicházel. První slova uvítání, poptávky po příhodách na cestě (občas někomu došel benzín nebo píchl), po novinkách v Praze a ve světě, zejména když nedošly včas noviny. Do toho se mísilo hlučné vzájemné vítání psů pražských s venkovskými. Pražským zde říkají rezavé opice, poněvadž prý se vynášejí se zpanštělou pýchou nad venkovské druhy.
"Nechte to všechno, oni vám to už odnesou a pojďte se podívat na potok", říká hostitel a sám jde napřed. Potok byl v létě letošního roku největším problémem Strže a jeho osud dokonce neblahým proroctvím. Čapek si umínil, že potok poteče tak, jak mu to vlastnoručně nařídí. Dal se do práce, dělal ostrovy, stavěl hráze, přesazoval keře, prohluboval koryta, opíral vetché vrby umělým lešením, aby nespadly, a stavěl lávky. Všichni museli pomáhat, někteří se dřeli spolu s hostitelem v potu tváře doopravdy, jiní víceméně elegantně přecházeli po břehu a udíleli dobré rady, které přes to, že nestály za nic, byly hostitelem zdvořile přijímány a po věcné klidné debatě zavrhovány. Práce dostoupila vrcholu, když Čapek koupil u Bati v Dobříši nepromokavé gumové boty, ve kterých se dalo pracovat i ve vodě. Časem však hosté boty vyzkoušeli a nadšení vyprchalo, takže zůstaly jen pro vážné a opravdové pracovníky. Pro své hosty "nezahradníky" vynalézal Čapek nejrůznější užitečné práce, například odstraňování pařezů z louky před domem. Byla na to taková pořádná sekera s dlouhým topůrkem, ale než byl takový pařez venku! Někdy vyčerpal sílu několika jednotlivců, třebaže se časem našli odborníci, kteří vynalézali všechny "fortele" takové práce přímo vědecky.
Naštěstí ani u oběda ani u večeře se nedělal rozdíl mezi těmi, kdo poctivě přiložili ruku k dílu a kdo poskytli svou pomoc jen radou.
Čapek byl nejroztomilejší hostitel pod českým sluncem. Jeho bystrému oku neušel jediný prázdný talíř, jediná prázdná sklenice. Každý, komu by nebylo u Čapkova stolu chutnalo, by ho byl těžce zarmoutil. Často si ověřoval velmi naléhavým dotazem, zda jsou opravdu všichni spokojeni, a i žertem projevené přání bylo okamžitě splněno. Co sám rád jedl, doporučoval druhým a měl radost, když našel přívržence. Na ty už nikdy nezapomněl a vždy se k nim obracel s dotazem, zda je to dnes tak dobré, jako z to bylo posledně, či je-li to lepší, nebo, což neměl rád, že dnes to není takové, jak by mělo. jeho chutě nebyly paınské, jedním Z nejoblíbenějších jídel byl "pepík", rosol Z vepřového masa, který se mazal na chleba. Měl rád sklenici piva, na jeho stole nikdy nescházelo lehké a lahodné slovenské víno.
Na Strži nebyl však jen pečlivý hostitel, nýbrž ještě starostlivější hostitelka. Když se paní Olga vracela od rybníka, nebo později k podzimu ze svých četných houbařských výprav, které podnikala do nejhustších hvozdů, kde šlahouny zle šlehaly přes ruce dychtivé hub, spočítala už ve vratech nově přibylé a první její starostí bylo: Co dám jíst? Teprve po naléhavé kuchyňské rozmluvě, která - pokud to ovšem bylo možno - hostitelku uklidnila, že o pozemské blaho všech je postaráno, se přivítala s přáteli. Čapek však ještě projevil své obavy: "Olino, máme co jíst?" Načež paní Olga: "Tak poslouchejte, máme..." a nyní následoval výpočet, který hostitel sledoval s největším zájmem a s uspokojením přijímal projevy souhlasu "hladových". Nakonec přikývl hlavou.
Na Strži se vždy musel mít hlad. Před mnoha léty plánoval Štursa, že si postaví domek, kde poteče černá káva z kohoutku jako z vodovodu. Na Strži takový kohoutek sice nebyl, ale pro černou kávu se chodilo do kuchyně v každou vhodnou či nevhodnou dobu, takže tam byl Štursův sen skoro splněn.
Snídaně se podávala od rána do večera. Nejkrásnější však bývalo ráno, kdy Čapek otvíral poštu. Byly to prapodivné dopisy, které dostával. Mnoho demokratických Němců mu psalo, jejich návrhy byly z dnešního hlediska velmi rozumné, psali mu henleinovci, jeden navrhoval, aby Henlein byl zvolen náměstkem presidenta republiky, jiní se přimlouvali za nejširší autonomii, ale nikdy ani zmínky o odtržení Sudet a připojení k Německu. Čapkovo stanovisko k české krizi bylo rozšafné a škoda, že nebylo včas přijato. Asi koncem srpna došel dopis americké agencie z Paříže, která nabízela Čapkovi značný honorář, převezme-li válečné zpravodajství pro skupinu amerických listů. Dopis začínal: Poněvadž vpád německých vojsk do vaší země se dá očekávat každým okamžikem, žádáme vás... Tento dopis Čapek dlouho držel v ruce, třebaže mu vůbec nenapadlo o nabídce vážně přemýšlet. Bylo mu však zřejmo, jak se na věci dívají kruhy zpravidla dobře informované. Bude tedy asi přece válka! Ovšem, kdo by se byl tehdy nadál, že Francie požene věc do krajnosti až na ostří nože, aby v posledním okamžiku rychle couvla a Němci vpadli do Čech - bez války.
Nejzuřivější debaty bývaly po večeři. Nakonec zůstali jen nejvášnivější odpůrci mezi sebou, poněvadž účastníci slabších nervů se jeden za druhým vytráceli do svých ložnic. Večer leckdy vyvrcholil zpěvem, ale býval zakončen rázným zákrokem hostitelky, která se snesla ještě jednou z ložnice v prvním patře dolů a bez pochopení honů. Stojí tam dodnes nešikovně, skoro v cestě, smrček, kterému mnohokrát zachránil život. "Vy ještě nemusíte, vy ještě zůstanete", říkával těm, jimž na nějaké minutě nebo hodině nezáleželo. Nerad se loučíval se svou chotí, která byla svým povoláním vázána na Prahu. Vymiňoval si vždy její brzký návrat a dovedl přitom smlouvat o každou hodinku, kterou měl zůstat sám - bez ní.
Čapek hostitel dovedl si nalézt poměr ke každému člověku. Miloval přírodu a chápal všechno, co lidem působí bolesti a strasti. Nebyl politickým romantikem. Tento básník myslil v denním životě velmi věcně a reálně. Slibovali mu brzké vítězné hlasy zvonů, ale on jen potřásl hlavou.
Byly to hrany, které mu zazněly!
Lidem, jako byl Karel Čapek, se nedává sbohem. Jsou stále mezi námi. Až však jednou opravdu zazní zvony jásavě, zvučně a prudce, pak ti, Karle Čapku, zase všichni radostně stisknou na Strži ruku. Všichni uvěří, že jsi nám nikdy nezemřel!"
Žádné komentáře:
Okomentovat